Blahoslavův dům, Svatodušní pondělí, 1. 6. 2020, O. Horký

Text:          Janovo evangelium 3, 16-21   

Čtení:        Iz 63,7-4       

Písně:       166, 406, 452, 579, 308, 675  

Kázání

Když seděl Nikodém vedle Ježíše a poslouchal slova, která jsme právě četli z evangelia, patrně mu na mysl mohl přijít mimo jiné úsek Izajášova proroctví, který zazněl v prvním čtení. Seděl a poslouchal slova, která se v jeho očích musela zdát jako nějaká halucinace, vždyť kdo si takto dovolí hovořit o Bohu?

Bůh miloval svět a tak poslal svého Syna, aby svět zachránil. Soud na lidi nesesílá Bůh, ale přivádějí ho na sebe lidé svou vlastní zatvrzelostí a svou neodbytnou arogancí. Ti, kteří neuvěří v Krista, jsou odsouzeni. Soud přichází na ty, kteří odmítají světlo, ale raději se skrývají ve tmě.

Co to všecko znamená? Tak krásný a nadějný začátek textu, slova o Boží lásce ke světu a o spáse, kterou namísto soudu přináší jeho Syn, se nám přelije do tvrdých slov o soudu a skutcích tmy a tak dále. Ale je skutečně záměrem Kristových slov to, abychom se začali stresovat nad nedosažitelností spásy?

Beznaděj rozhodně není to, co bychom z těchto slov měli pociťovat. Pokud se teda zrovna nepokoušíme psát kázání, kterého mají být základem. Ne, ta slova jsou ve své podstatě povzbudivá. Vždyť praví, že ti, kdo vyznají jméno Syna Božího, budou spaseni. A tu se dostáváme zpět k Nikodémovu pohoršení se nad nimi.

Nikodém, jakožto vážený člen židovské velerady, samozřejmě měl velmi kvalitní teologické vzdělání, ke kterému tehdy (i dnes) patří výborná znalost svatých textů. Když mu Ježíš začne vyprávět o tom, že Bůh poslal na svět svého Syna, který se má stát spasitelem světa, skočí mu na mysl ihned mnohá proroctví, která zaslibují právě příchod Mesiáše, a příkladně třeba Izajášův výrok z deváté kapitoly: „Narodí se nám dítě, bude nám dán syn, na jehož rameni spočine vláda a bude mu dáno jméno Divuplný rádce, Božský bohatýr, Otec věčnosti, Vládce pokoje.“ Prorok pak hovoří o tom, že tento vládce usedne na trůně Davidově a vládnout bude navěky.

Slova o příchodu syna, který bude hrát roli v nastolení království pokoje, jsou mu tedy známa, ve stejné kapitole v úvodu je ono zaslíbení uvedeno těmi známými slovy o tom, že „lid, který chodí v temnotách, uvidí veliké světlo“. „Světlo přišlo na svět, ale lidé si zamilovali více tmu než světlo.“ Nikodém uvažuje. Nechme ho uvažovat.

Kristus svými slovy provokuje. Je to právě otázka: „Za koho mne považujete?“, kterou položí v různých podobách a místech evangelií, tu přímo, tu nepřímo, a nutí lidi uvažovat o tom, kdo vlastně je. Činí to takto i zde. Právě odpověď, kterou mu v Matoušově podání předkládá Petr, se podle předního německého evangelického dogmatika Bernarda Lohse stává prvním nahlas vysloveným – a venkoncem i základním – dogmatem všech křesťanů bez rozdílu vyznání: „Ty jsi Mesiáš, Syn Boží“.

Neřekne o sobě: „Já jsem to, já jsem Bůh, Spasitel a Král“. Nechá okolostojící, aby na to přišli pokud možno sami. Vyžaduje to celkem hodně. Přiznat, že je Kristus Boží Syn znamená, že věříme, že nějaký bůh tu je. V první instanci se vypořádáváme s tímto. Následně možná uznáme božství Krista. Postupně nás to dovede až do momentu, kdy si budeme moci s jistotou říci: „věřím v Krista“. Kdo toto odmítne, spadá do kategorie těch, kteří se „polekali světla a raději zůstali ve tmě, kterou si zamilovali“.

Hra se světlem není u Jana rozhodně novinkou. Už v první kapitole čteme slova, která pojednávají o možném významu, který slovu světlo chce pisatel dát. Filosofický introit tohoto mystikou prostoupeného evangelia pak o světle praví, že: „život byl světlo lidí, a světlo ve tmě září a tma jej neuchvátila.“ Dále se pak pokouší konkretizovat, kdo tím světlem je: „Světlem pravdivým, které osvítí každého člověka, byl ten na svět přišlý.“

Pokud tedy čteme naše verše ve třetí kapitole a polemizujeme se světlem, je nutno na ně nahlížet touto perspektivou. Perspektivou autora, který světlem označuje „toho na svět přišlého“. Ve světle spatřuje Krista. Spatřuje Krista, ale zároveň spatřuje i život. Kontrast světlo x tma, potažmo život x smrt je dalším výrazným motivem, který nacházíme v tomto textu. A opět si můžeme vzít na pomoc proroka Izajáše: „Nad těmi, kdo sídlí v zemi šeré smrti, zazáří světlo.“

Jan asociuje světlo se životem, Izajáš tmu se smrtí. Kontrast, který by nám asi došel i v jednom nebo druhém případě, natož když nám tito velikáni biblické literatury předkládají své metafory. Ve verších 18-20 našeho textu se pak kontrast tmy a světla popisuje jako obraz příklonu ke spáse či k soudu. Vyžaduje se tedy přechod ze tmy do světla, ze smrti do života.

Přejít ze tmy do světla? Co se po nás chce? Co znamená „konat pravdivě (či spravedlivě)“? Jak ten obrat můžeme provést? Ježíš tu celé své obrazné vyjádření uvádí podmínkou víry v „jednorozeného Syna Božího“. Jenže jak mám přijít k tomu světlu, když jsem zatížen skutky tmy, které mne uvádějí do strachu ze světla, jak tu Kristus tvrdí?

Téma víry v Jednorozeného jsme již nakousli. Jde však ruku v ruce se zřeknutím se tmy. Obrácení ze tmy do světla, odmítnutí tmy a přijetí světla je to, co je vyžadováno jako součást onoho kroku k Ježíši. Odmítnout své staré Já a obrátit se vnitřně zády k hříchu, který mne svazoval, a říci: „Pane, jsem zde, buď prosím i mým spasitelem“. Kristus přece nepřišel, aby soudil, ale aby byl svět spasen. Aby byl svět spasen skrze něj.

Tím vystoupením do záře onoho Světla jako bychom začínali novou kapitolu. Je to nový život. Někteří z nás si možná pamatují na svůj křest, a jistě se nebudu příliš mýlit, když zde pravím, že právě ten křest byl pro ně viditelným znamením přiznání se k tomu, že nechtějí nadále jít tmou, ale touží se přimknout ke světlu.

I nadále zůstáváme zranitelní. I nadále klopýtáme a padáme do hříchu. Podstatný rozdíl však je to, že si ho uvědomujeme, litujeme ho a je nám pokaždé odpuštěn. Nemá nad námi již žádnou moc, protože je s námi náš Ochránce, Mocný bohatýr, který nás z jeho moci jednou provždy vyrval.

A to se tedy zdá být krásným koncem příběhu. Máme mocného ochránce, jsme v bezpečí, kráčíme světlem a ne tmou. Spasení nás podle všeho nemine, můžeme tedy nadšeně očekávat, až si nás povolá Pán k sobě. A tu se dostaneme na samý konec oddílku, který nám církevní otcové přisoudili na dnešní slavnost, a čteme: „Kdo však činí pravdu, přichází k světlu, aby se ukázalo, že jeho skutky jsou vykonány v Bohu.“

Co to znamená? Znamená to, že nejen krok do světla, ono „obrácení“, ale taky jakési žití toho nového života. Prožívání víry, nejen ve smyslu spirituálním, ale zejména ve smyslu „prokazování víry ve svém každodenním životě. Ukazováním, že moje křesťanství nejsou jen prázdná slova, ale že to je životní styl. Co to ale znamená? Znamená to snad, že jako křesťan nesmím jít na pivo, případně že nemohu posedět s přáteli a vychutnat si dobrou dýmku?

To bych si nedovolil tvrdit. Konat skutky pravdy, jednat pravdivě, chovat se spravedlivě znamená dělat to, co nám Kristus přibližuje v pětadvacáté kapitole Matoušova evangelia. Zachovat se správně k opomíjeným, přijímat odmítané, pomáhat bezmocným. To jsou činy, které Ježíš označí jako to, co se stane kritériem jeho přiznání se k nám a můžeme je bez váhání doplnit na místo, které nám zůstávalo nezaplněné v jednadvacátém verši.

No dobrá, Pane, ale jak máme zvládat tohle rozpoznávat? Kde máme brát sílu k té pomoci? Jak máme naplňovat své poslání na této planetě, v našem městě, v životech, které žijeme, když jsme tak malí a slabí?

Nejsme na to sami. Máme se navzájem, máme své křesťanské společenství, a ani po duchovní stránce nás v tom Pán nenechal. Poslal nám pomocníka, který nám pomůže. Poslal nám svého Ducha, toho, kterého známe pod označeními Duch Svatý nebo Duch Boží. Je nám poslán, aby nás podpíral a dodával nám sílu se zde postavit a jít příkladem.

Sestoupil na apoštoly v dny, které si právě dnešními a včerejšími bohoslužbami připomínáme. A sestupuje i dnes. Naplňuje nás, a i když se na nás neprojevuje nesrozumitelným brbláním v andělských jazycích, pomáhá nám v cestě, kterou nás Pán posílá. Pomáhá nám rozsévat pokoj a lásku okolo nás. Pomáhá nám, abychom byli trpěliví, laskaví a věrní vůči těm, kteří to potřebují, naplňuje nás radostí a pomáhá nám, abychom šířili ve světě dobro.

Nevíme, jak Nikodém na Kristovu promluvu zareagoval. Pochybuji ovšem o tom, že by Pána odmítl. Neodmítněme jej ani my. Přijměme jej do svých srdcí, pokud jsme tak neučinili, a prosme jej o dar jeho Ducha. Vydejme se na cestu, kterou nám Ježíš nabízí, na cestu spásy a věčného života. Vždyť Bůh nás miluje. Má nás rád, jsme jeho děti, dal nám život, když jsme byli odsouzeni pocitem vlastní důležitosti a soběstačnosti k smrti. Radostně jej vyznejme. On nás má rád.

Pane, ty nás zveš k cestě, která je úzká, nesnadná a občas těžko viditelná. Je to však cesta k věčné radosti. Pomoz nám, Pane, abychom se po ní mohli vydat, a podpírej nás, když po ní klopýtáme a ztrácíme ji. Buď s námi a potěšuj nás. Nenechej nás v temnotě. Věříme, že opět přijdeš. Když jsi ale odcházel k Otci, slíbil jsi nám Pomocníka, svého svatého Ducha. Obdaruj nás svým Duchem a dej, ať on naplňuje a určuje naše dny a naše cíle. Prosím tě: provázej nás, Pane.

Amen.