Blahoslavův dům, 19. 7. 20, mh

 

 

Text:              Genesis 28, 10-19  

 

Čtení:             Matouš 13, 24-30                                         

 

Píseň:             613, 667, 558, 419, 700   

 

Kázání:          

Bůh se sklání k člověku. I když selháváme. I když - tak jako Jákob - chceme utéct před důsledky svého jednání. I když jsme – tak jako Jákob – na útěku z Beer-Šeby do Cháranu, tedy na cestě z místa, které dostalo jméno Studna plnosti, do místa nazvaného Vyprahlost. I na takové cestě se s námi Bůh umí potkat.

 

Bůh se dává poznat různým způsobem. V případě Mojžíše se zjevil zvláštním úkazem – v hořícím keři. K Abramovi-Abrahamovi se stalo slovo od Boha. Izákovi, jak čteme, se ukázal v noci. V případě Jákoba se tedy Hospodin zjevil ve snu.

Ve snu, ve spánku – to znamená tehdy, když je člověk ohrožený, zranitelný. A když je také částečně vyřazeno z provozu naše myšlení, lépe řečeno: když člověk přestává být pánem nad svými úvahami a představami.  

Však si byl Jákob také vědom toho, že v noci je více ohrožen. Vybírá si proto, jak se zdá, ke svému nocování zvláštní místo – místo při stromech a kamenech, na kterém snad probíhaly nějaké náboženské obřady. Tady chce být pod Boží ochranou - před nástrahami noci, a také před případnými pronásledovateli v čele se svým bratrem Ezauem.

 

A tady se mu také dostane posily. Sloveso, které překládáme do češtiny jako „měl sen“, můžeme totiž přeložit také jako „nabyl síly“. Sen je to, co ho posiluje. Naše sny, naše vize a ideály jsou přece tím, co nás motivuje, povzbuzuje, dává sílu. Sen nás upomíná na něco, co není, ale mohlo by být.

Sen, který měl Jákob, byl ovšem jedinečný. Vedle Jákobova zápasu s Bohem v noci při potoku Jákob, kdy byl se svou rodinou už na zpáteční cestě do Beer-Šeby a na druhý den se měl střetnout se svým bratrem Ezauem, jde o jeden ze dvou největších zářezů v Jákobově životě. To byly dvě nejpozoruhodnější a nejzaznamenáníhodnější události, které zažil.

 

Jákobův sen byl jedinečný. Nejprve vidí žebřík (nebo stupně či schody), po kterém vystupují a sestupují Boží poslové. Žebřík je obrazem pro skutečnost, že tu je pevné spojení mezi nebem a zemí, pevná linka mezi nebem a zemí. Komunikace mezi nebem a zemí, o jaké marně snili lidé v bájném příběhu o stavbě města a věže v Bábel – že sami vybudují takové pevné spojení mezi nebem a zemí, ta se teď takto masivně zobrazuje ve snu Jákobovi.

A Jákob nevidí jen stupně do nebe, vidí na nich i jejich uživatele – messengery, kteří zprostředkují mezi nebem a zemí: sestupují se svým posláním - slovem od Boha k lidem a vystupují zpět, když svůj úkol splnili. Anebo když doručují slova od lidí adresovaná Nejvyššímu.

Jákob ve svém snu vidí, jak je na tomhle komunikačním kabelu živo.

 

A pak Jákob vidí také Boží osobu, která stojí nad tím vším. A slyší její slova: „Já jsem Hospodin, Bůh tvého otce Abrahama a Bůh Izákův.“ A slyší také potvrzení slibu, který dostal už Abraham a pak také Izák, že dostanou tuto zemi k obývání. Mohli bychom říci: aha, takže ono tu nezazní nic nového, to všechno už někdy zaznělo. Jenže, to je přece podstatný rozdíl, jestli zaslechneme, že Boží přísliby, které platily pro naše předky, platí také pro nás, anebo nic takového neslyšíme. Jákob to tak teď směl takto pro sebe slyšet.

Spolu s tím je mu dáno slyšet, že je zasazen do linie svého rodu. Hlas od Boha ho upomíná na jeho předky, a upomíná ho zároveň na jeho potomky. V takovém sdělení může být něco svazujícího: když zazní jako připomínka, že člověk se jen tak snadno nevyváže z rodového klinče a rodinných pout. Ale je v tom také něco osvobozujícího: slyšet, že tu nestojím sám jako jedinec, vytržený ze souvislostí, ale že patřím ke svému rodu, navíc k rodu, ve kterém Bůh už dříve jednal a ve kterém bude jednat i dál. Ano, on už teď počítá s dalšími generacemi mých potomků.

Zvláštní je vyjádření „Bůh tvého otce Abrahama a Bůh Izákův.“ Víme přece, že otcem Jákoba nebyl Abraham ale Izák. Abraham byl otcem Izáka. Snad tu máme náznak toho, že v životě přicházejí chvíle, kdy jsou nám prarodiče bližší než rodiče. Cítíme se být spíše dětmi svých prarodičů než rodičů. A bohové našich prarodičů jsou nám bližší než bohové našich rodičů.

 

Jákob tedy slyší o tom, že Hospodina počítá s jeho potomstvem: rozšíří ho na všechny strany, na západ, východ, sever a jih, a že se stane požehnáním pro všechny ostatní.

Slyší ujištění, že Bůh bude při něm a že ho bude střežit. Neslyšíme tu nic o ochraně v tom smyslu, že by Bůh sliboval jakousi ochranu před vším zlým: aby se nám nikdy nic zlého nepřihodilo. Boží ochrana je toho druhu, že smíme vědět, že on o nás ví. Že ví o našich úzkostech, obavách, zápasech… S tím máme vystačit.

 

O čem se jiným nesnilo, o tom se nyní snilo Jákobovi: sám uslyší slib daný jeho rodu. Jákob se tomuto rodu stane třetím z praotců (po Abrahamovi a Izákovi) a celý rod také po něm přijme jeho nové jméno, které Jákob dostane později po své zápasu s Bohem: Izrael (což znamená Zápasí Bůh).

Mohli bychom přemýšlet nad tím, jak to, že takové vidění dostal právě on. A to navíc v situaci, kdy se utíkal vyhnout následkům svého podrazáckého jednání. Co vlastně bylo na něm a na jeho jednání významného a dobrého?

Čtení z evangelia, které jsme slyšeli, nás vede mimo jiné k tomu, abychom druhé nesoudili předčasně. Bůh nechává růst dobré i zlé. Až na konci, při jeho žních, oddělí od sebe, co je dobré a co zlé. Dnes se ještě sklání ke každému. Amen.

 

 

Události

Žádná událost k zobrazení

Rozpis bohoslužeb

Rozpis bohoslužeb

Texty kázání

Texty kázání

Liturgie

Liturgie

Služby

Služby

Michal Marek © 2015