Blahoslavův dům, 9. 8. 20, mh

Text:              1. Královská 3, 3-12  

Čtení:             Matouš 13, 44-50                                         

Píseň:             627, 513, 672, 579, 446  

Kázání:

Bratři a sestry, Hospodin se projevil jako velký terapeut. Otázka „Žádej, co ti mám dát“ je jiným vyjádření pro terapeutický dotaz: Co chceš? Co si přeješ?

Taková otázka zaznívá úlevně, osvobodivě. Dává příležitost soustředit se na to, co je pro mne podstatné. Dává mi možnost vyslovit to, co potřebuji. Dává možnost připustit si, o čem jsem přesvědčený, že je pro mne v dané chvíli nejlepší: co chci. V situaci životní krize, ale nejen v ní.

A vyslovit své přání, svou potřebu, to bývá první krok k tomu, abych si to sám uvědomil, co chci. Abych to také uměl říci druhým. A abych na tom mohl sám dál pracovat a realizovat to, co chci. Odpovědět si na otázku Co chceš? znamená nezůstávat ve svých neurčitých očekáváních – a tedy také nutných zklamáních, ale ujasnit si, co je pro mě podstatné a prioritní.

Hospodin v našem příběhu otevírá takovou možnost mladému králi Šalomounovi, který se jako mladý muž stal králem nad Izraelem po svém zemřelém otci Davidovi.

Sen, ve kterém Šalomoun tuto otázku slyší, je vlastně odpovědí na celé velké obětování, které mladý král na hoře Gibeón uspořádal: tisíc (tedy: bezpočet) zápalných obětí na největším obětním návrší v zemi (než byl postaven chrám v Jeruzalémě). Taková byla touha krále, aby se Hospodin projevil a on mohl nahlédnout, co ho jako krále čeká, jaký s ním má Hospodin závěr.

A tak ve snu uslyší tuto úlevnou odpověď: Co chceš? Co ti mám dát?

Jak Šalomoun odpoví? Vidíme, že mladý král se nesoustřeďuje na své emoce, nejde mu o to být hlavně v souladu se svým prožíváním, nejde mu hlavně o to být sám sebou, jak by mu některé dnešní terapeutické školy radily. Šalomoun promluví nejprve o třech tématech: o svém otci, o sobě a o druhých lidech.

Připomíná svého otce Davida: „chodil před tebou věrně, spravedlivě, se srdcem upřímným k tobě.“ Nelíčí svého otce jako člověka, který by byl bez viny. Připomíná ho ale jako toho, komu bylo odpuštěno. Nevytahuje selhání a viny svého otce, ale poukazuje na to, v čem se od něj chce učit, na co z jeho působení chce navazovat. Mluví o svém otci s úctou.

Teprve pak mladý Šalomoun představuje svou vlastní situaci. Mluví o sobě: „Jsem příliš mladý, neumím vycházet a vcházet.“ Vidíme, že o sobě mluví jako o služebníku. To je projev velké pokory, u mladého muže v královské pozici velice nesamozřejmý. Slova o vycházení a vcházení odkazují k běžným vladařským povinnostem, ale také prostě ke každodennímu způsobu života. Doslova se tímto vyjádřením myslí na vycházení a vcházení ze svatyně – jde tedy o to, jakým způsobem se člověk obrací k Bohu a jakým způsobem pak jedná ve svých všedních dnech. Šalomoun je schopen o sobě říci: neumím to. Mluví o sobě s velkým vhledem.

A pak král ještě zmiňuje ostatní, všechny ostatní – celý izraelský lid, před který nyní postaven jako král. „Je uprostřed tvého lidu, který jsi vyvolil, lidu tak početného, že nemůže být pro množství počítán ani sečten.“ To není nějaké vlastenecké zveličování významu vlastního národu, tady tento mladý muž dává najevo, jak ho přemáhá velikost úkolů, před kterými stojí. A jako hlavní charakteristiku svého lidu neuvádí jeho významnost, jeho hospodářské nebo válečné úspěchy, ale prostě to, že ho Hospodin vyvolil. O svém lidu mluví s odpovědností.

Mohli bychom myslet, že v úctě, náhledu a sebereflexi a také odpovědnosti, které Šalomoun projevil, se už odráží velký dar moudrosti, kterou dostal jako dar shůry. A přece je to, co si žádá, co chce, právě moudrost. Nebo lépe řečeno, král si žádá srdce vnímavé, doslova srdce slyšící. Žádá si moudrost, aby mohl být dobrým králem, majícím povinnost rozsuzovat spory. A on si tedy žádá moudrost, která mu umožní slyšet, co mu lidé říkají, nepřeslechnout a neoslyšet jejich žádosti o spravedlnost. Žádá si moudrost, která mu na druhé straně umožní slyšet hlas od Boha.

To je moudrost, o jakou se tady žádá. Moudrost v tomto pojetí není nějaká obecná uvážlivost, není to ani vzdělanost nebo jakási inteligence, ale moudrost je „uměním rozlišovat mezi dobrem a zlem.“ 

Hospodinovi se líbilo, když člověk žádal o takovou věc. Šalomoun ve svém snu dokonce slyší od Boha ocenění za to, že si nežádal dlouhověkost, že si nežádal bohatství, že nežádal, aby byl zbaven svých nepřátel. Žádal si rozumnost, aby ji měl dostatek pro svá soudní jednání. Chtěl rozumnost právníka a Hospodin mu dal moudrost životní. A nádavkem se Šalomounovi dostalo i toho, o co ani nežádal.

Co chci? Co chceme? Příklad Šalomouna nám ukazuje jednu dobrou možnost: prosit o srdce vnímavé. Abych dokázal slyšet, co mi druhý člověk říká, Abych slyšel, co mi říká Hospodin. Abych uměl rozpoznat, co je dobré a co je zlé.

Četli jsme dnes tři Ježíšova podobenství o Božím království. Šalamounská moudrost ještě není Boží království. Touha po spravedlnosti, pravdě, Boží přízni ale do Božího království patří. Boží království je tam, kde se děje spravedlnost, pravda, Boží přízeň. Může se nám stát pokladem, který objevíme, nebo drahocennou perlou, kterou hledáme.

Ježíš řekl: „Hledejte nejprve Boží království a vše ostatní vám bude přidáno.“

Amen.