Blahoslavův dům, 23. 8. 20, mh

Text:              Matoušovo evangelium 16, 13-20   

Čtení:            Izajáš 51, 1-6                                                

Píseň:           609, 367, 248, 649, 461, 650, 685      

Kázání:

Sestry a bratři, čteme zde o Petrově vyznání u města Cesarea Filipova. Proč má ale evangelista Matouš potřebu zdůrazňovat, na kterém místě se to odehrálo? Proč zaznamenává název města?

Možná chce Matouš zdůraznit, že Ježíš na své cestě za lidmi překračuje další hranice. Město Cesarea leželo na severu při pohoří Chermón a bylo již za hranicemi tehdejší Galileje: Ježíš se svými žáky tedy opět míří na pohanská území, aby se i tady setkal s lidmi a mohl k nim mluvit.

Možná šlo ale ještě o něco jiného. Cesarea Filipova byla městem, které bylo vždy pojmenováno k něčí poctě. Původně se toto místo nazývalo Paneas – a to k poctě pohanského boha Pana. Město zde dál budoval král Herodes Filip a pojmenoval ho k poctě římského císaře (Augusta) Cesarea, a také ovšem k vlastní poctě: Cesarea Filipova. Několik let pak město neslo název Neronias – to bylo k poctě císaře Nerona. A nakonec dostalo své původní jméno Panias. V kraji, kde se takovým způsobem vzdávaly pocty – jednou tomu podruhé tomu - se Ježíš ptá, v jaké úctě mají lidé jeho jméno.  

A možná chce Matouš vyjádřit obojí: upozornit jak Ježíšovo překračování hranic, tak na zvláštní souvislost Petrova vyznání právě na tomto místě. 

„Za koho lidé pokládají Syna člověka?“

Nezní nám ta otázka překvapivě? Až dosud přece Ježíš v evangelijním vyprávění o sobě nemluvil: nemluvil o tom, kým je nebo jaké je jeho poslání. Mluvil především o Božím království – o té budoucí Boží vládě nad světem, která ale už přichází a na kterou je třeba se připravit.

Jeho učedníci a další a další lidé měli už nějakou dobu možnost slyšet jeho vyučování. Už si mohli udělat nějakou představu i o tom, kdo je vlastně jejich učitel. A na tomto místě se jich tedy Ježíš ptá: Lidé už toho ode mne slyšeli dost. K čemu je to tedy vede? Za koho mne považují? Za koho lidé pokládají Syna člověka?

Ježíše zajímá, za koho lidé pokládají jeho – ačkoli se ptá na Syna člověka. Svou otázkou tak navazuje na prorocké obrazy knihy Daniel. Navazuje na představu o konci času (chcete-li posledních věcí), jak jsou předestřeny ve vidění proroka Daniele: „Hle s nebeskými oblaky přichází jakoby Syn člověka… A byla mu dána vladařská moc, sláva a království, aby ho uctívali všichni lidé různých národností a jazyků.“

Svou otázkou tedy Ježíš dává zároveň najevo, že on sám je oním Synem člověka, který takto přijde na konci času.

Učedníci vědí dobře, za koho lidé Ježíše považují. Přispěchají hned s několika možnými odpověďmi: za Jana Křtitele, za Elijáše, Jeremijáše, za jednoho z proroků. Všechny ty odpovědi svědčí o dobrém úsudku Ježíšových posluchačů, všechny mu přiznávají velkou prorockou autoritu. Na působení Jana Křtitele Ježíš navazoval docela bezprostředně. Na Elijáše, největšího z izraelských proroků v určitém smyslu také: Elijáš neměl svůj hrob, podle biblické tradice byl ze země vytržen a očekávalo se proto, že přijde na zem znovu. Jeremijáš byl prorokem, který působil v časech zkoušky a sám pro své poslání trpěl, také tohoto proroka Ježíš mohl lidem právem připomínat.

I pro nás dnes je dobré a důležité sledovat, co o Ježíši říkají jiní lidé. Často je to velice inspirativní. I když s různými vyjádřeními nebudeme moci souhlasit. Učí nás to přemýšlet, tříbit vlastní úvahy. Ale ta podstatná otázka zní jinak: Ježíš řekne: „A za koho mě pokládáte vy?“  Už jste toho o mě slyšeli dost: tak k čemu vás to vede? Za koho mě považujete?

To je otázka na tělo. Připomíná nám, že se nemůžeme pořád schovávat za mínění druhých lidí. Ta otázka je příležitostí vyslovit sám za sebe a pro sebe, čemu o Ježíši věřím.

Kdysi mi jedna budoucí farářka vyprávěla, že na teologické fakultě, na které studovala, dostali v semináři systematické teologie zvláštní zadání: neměli dělat vlastní výzkum ani neměli psát referát. Studenti teologie dostali zadáno, aby napsali svou christologii, tedy zformulovali své učení o Kristu – to, co myslí o Kristu. A bylo jasné, že cílem semináře není, aby studenti produkovali nebo publikovali své hereze, ale aby už nyní tuto otázku vzali a právě tímto způsobem. Aby sami pro sebe a pro kruh kolegů odpověděli na Ježíšovo: Za koho mě pokládáte vy?

A při psaní, a pak také při rozhovoru v semináři se studentům otevíralo, co je pro ně při úvahách o Kristu zvlášť důležité, co méně, a naopak co z křesťanských dogmat je pro ně obtížné vyznávat a k čemu se neumějí přiznávat. Mluvím tu teď sice o školní úloze pro budoucí faráře, ale soustředit se na otázku, co věřím a myslím o Ježíši, a odpovědět si na ni je důležité pro každého.

Za koho mě pokládáte? Jako první odpovídá jako už tolikrát Šimon Petr: „Ty jsi Mesiáš, Syn Boha živého.“

Jako první vyslovuje kristovskou víru: to Ježíš je ten očekávaný Kristus - Mesiáš, ten Pomazaný, který bude pomazáním ustanovený k úkolu zachránit Boží lid, ten, na kterého všichni Izraelci tak naléhavě čekali, je Ježíš. A že on je zároveň tím, v kom se Bůh projevuje jako bůh živý: v tomto Mesiáši Bůh mluví, v něm jedná a působí.

Někteří vykladači evangelia zdůrazňují, že Šimon Petr přichází s tímto vyznáním jaksi předčasně, ještě nemůže ani sám nahlédnout, co tady vyznává, to bude moci teprve až po Kristově vzkříšení. Ale Petr Šimon se osměluje své tušení vyslovit už právě teď.

Toto rozpoznání, jak čteme, mu nevyjevilo „tělo a krev“, nebyla to ani jeho moudrost ani vzdělanost ani tradice Izraele ani příslušnost k vyvolenému lidu. To poznání mu vyjevil Otec v nebesích. Víra je dar. Petrovi byl dán dar víry a Petr přijal dar víry. Díky tomu může Petr o sobě slyšet: „Ty jsi balvan. A na té skále zbuduji svou církev.“

K poctě císařů Augusta a Nerona nebo krále Heroda Filipa se už dnes nic nepojmenovává. Město Cesarea, které dostávalo své jméno k poctě různých osobností, už dávno nestojí, zůstaly z něj jen ruiny. Úctu k Ježíši ale objevujeme dodnes, vždycky znovu. Amen.