Blahoslavův dům, 20. 9. 20, mh

 

 

Text:              Jonáš 3,10 – 4,11    

 

Čtení:             Matouš 20, 1-16                               

 

Píseň:            667, 105, 244, 583, 462, 453           

 

Kázání:

 

Prorok Jonáš měl vztek. Žádné svaté rozhorlení, žádné planutí pro Hospodina, ale obyčejný vztek. Vztekal se, že přijde o svou prorockou důstojnost, protože v městě Ninive nenastane to, co vyhlašoval.

Jonáš totiž dostal pověření, aby šel do Ninive, hlavního města nepřátelské říše Asyřanů, a vyřizoval tam, co mu Bůh uloží. Ukázalo se, že má vyhlašovat, že za čtyřicet dní bude město vyvráceno: Bůh město zničí kvůli zlu, které jeho obyvatelé páchají. Teď ale Jonáš vidí, že z toho nic nebude. Bůh dokonce lituje, že jim chtěl učinit něco zlého. Ninive se svými krutými obyvateli tu bude stát dál. Jonáš ale nemyslí na množství lidí, kteří v Ninive žijí a kteří nyní před Bohem litují toho, co dělali zlého, Jonáš myslí sám na sebe: on prostě přišel vyřizovat nějakou zprávu - a teď se ukazuje, že to bude jinak.

Když Jonáš dostal pověření jít kázat do Ninive,  namířil si to ale přesně na opačnou stranu: vydal se lodí do Taršíše, rozjel se tedy – podle tehdejších znalostí lidí - až na opačný konec světa. Jonáš měl za to, že tam už bude pryč od Hospodina, mimo dosah Boží působení. 

Nyní se tak zpětně dozvídáme, jaký měl k útěku důvod: nebylo to z lhostejnosti vůči Božímu povolání. Nebylo to ani z pohodlnosti ani ze strachu z toho, jak mu násilničtí obyvatelé asyrské metropole odpoví na jeho slova.  Jonáš nechtěl odejít do Ninive, protože se bál, že by Bůh mohl těmto nepřátelům Izraele nakonec odpustit: město Ninive by  nebylo zničeno, a Jonáš by na tom měl svůj podíl. A to on nechtěl. Proto říká: „Proto jsem dal přednost útěku do Taršíše: věděl jsem, že jsi Bůh milostivý a plný slitování…“  

Prorocká kniha Jonáš má v Bibli zvláštní místo. Ukazuje, že více věcí mezi nebem a zemí je jinak, než si člověk představuje.

 

Hospodin nemá hranice. Lidé ve starověku měli za to, že bohové, které uctívají, působí jen mezi nimi, jen na jejich území. A že na území sousedních kmenů nebo národů působí zase jiní bohové, které zase uctívají jejich sousedi. (Pokud mezi kmeny či národy došlo k bojům nebo válce, ukazovalo se pak podle toho náhledu, který z bohů je mocnější.) Izraelci ale díky babylonskému zajetí zažili, že jejich Bůh, Hospodin, působí i za hranicemi jejich země, dokonce i ve velké říši, která Izrael téměř zničila.

Toto pochopení potvrzuje i kniha Jonáš. Bůh Hospodin má moc i ve veliké říši Asyřanů, dokonce v jejich hlavním městě.  I tam je přítomen, i tam dokáže působit.

My dnes nesdílíme představu, že by Boží moc byla geograficky omezena. A přece, někdo může mít za to, že Hospodin je bohem jen těch lidí, kteří ho uznávají a ctí, tedy židů a křesťanů, a jiní lidé mají své jiné bohy: ať si je tedy mají. Kniha Jonáše proroka potvrzuje, že Hospodin je bohem všech a chce být bohem všech.

 

V knize Jonáš dále zjišťujeme: Hospodin má na lidi svoje nároky. I na ty, kteří uctívají jiné bohy. Hospodin o těchto lidech ví a jeho zkoušky a soudy se vztahují i na ně – nevztahují se jen na lid, který se k němu hlásí, ale na všechny.

Chceme se učit, že slova od Boha jsou pro nás dobrým vedením. Učíme se přijímat, že situace, které jsou těžké, k neunesení, jsou pro nás zkouškou; vedou nás k pokoře, trpělivosti, vytrvalosti. A přitom si hned nemusíme představovat, že to Pán Bůh na nás nastrojil. Nebo že nám to tak určil – tak jako na Jonáše červa nebo žhavý východní vítr. V těchto dnech mimo jiné přemýšlíme, jaký má pro nás smysl současná pandemie: Má nás zastavit? Má nás napomenout? Máme se díky pandemii učit být na světě jinak? - V knize Jonáš čteme, že Hospodin má své nároky a soudy i pro ty nejhorší nepřátele. To znamená pro všechny.

 

Nakonec se zde ale dozvídáme, že také Boží slitování platí pro všechny. Neplatí jen pro jeho lid Izrael, jak si mohl prorok Jonáš myslet. Četli jsme, že Bůh viděl, jak si Ninivané po oznámení soudu počínají - že se odvracejí od své zlé cesty - a že litoval, že jim chtěl učinit zlo, které ohlásil. A neučinil tak.

Představa, že Boží slitování se týká jen křesťanů, je v církvi velmi silná: týká se nás, kteří se hlásíme k víře, kteří se hlásíme ke Kristu, kteří se upřímně snažíme jednat dobře… Ale máme i my z knihy Jonáš slyšet, že na Boží přízeň nemáme patent. Doufáme přece v Boha, který je „shovívavý a nesmírně milosrdný“, jen díky tomu pak můžeme mít naději i pro sebe. Kdyby tomu tak nebylo – kdyby On nebyl takový, bylo by s námi zle.

 

A ještě jednoho jonášovského sdělení si všimněme. Hospodin je bůh, který mění svá rozhodnutí. On je bohem jednajícím. Kdysi napsal francouzský spisovatel Antoine de Saint-Exupery ve své knize Citadela, že ho děsí představa Boha, který je v pohybu, který se mění, který mění své slovo. U Jonáše čteme, že v tom božím pohybu může být také naděje – pro druhé i pro nás.  

 

Jeho soud je jiný. Tak jako jeho spravedlnost je ještě jiná, než si umíme představovat. Tak jsme o tom slyšeli i v Ježíšově Podobenství o dělnících na vinici. Naše počtářská spravedlnost to chce mít všechno jasné a srovnané, ale on prostě jedná jinak. Ten vinař z podobenství dává člověku jeden denár – tedy mzdu, za kterou člověk bude živ příští den. Dává ji i těm, kteří si toho moc neodpracovali. Bůh nám dává, co potřebujeme k životu. I když jsme se o to nezasloužili. Amen. 

 

 

Události

Žádná událost k zobrazení

Rozpis bohoslužeb

Rozpis bohoslužeb

Texty kázání

Texty kázání

Liturgie

Liturgie

Služby

Služby