Blahoslavův dům, 27. 9. 20, mh

 

 

Text:              Matoušovo evangelium 21, 23-32     

 

Čtení:              Exodus 17,1-7                                            

 

Píseň:             161, 632, 25, 648, 678, 489              

 

Kázání:

 

Bratři a sestry,

málokteré podobenství, které slyšíme od Ježíše, vyznívá tak prostě a jednoduše. A také tak jednoznačně.

I tentokrát tu máme před sebou dva příklady, dva typy jednání. Jeden člověk má dva syny. Jeden syn otci odpoví: Ne, ale pak uposlechne. Druhý syn odpoví Ano, ale neuposlechne. Zdá se, že vůli svého otce splnil ten první z nich.

Komu Ježíš vlastně vyprávěl toto podobenství? Přišla za ním tehdy ním do chrámu delegace velekněží a starších lidu. Byli to tedy velekněz a jeho tým, a také skupina laiků, představených židovské obce. Přicházejí se doptat na Ježíšovu pravomoc, autoritu vyučovat v chrámu. Jejich otázka zní: „Jakou mocí to činíš?“

Tahle delegace chce Ježíše chytit za slovo. Kdyby totiž Ježíš řekl, že zde vystupuje s autoritou proroka, s autoritou Božího povolání, obvinili by ho, že je prorokem falešným. Kdyby naopak řekl, že prorockou autoritu nemá, obvinili ho pro změnu z toho, že tedy nemá ani právo tady vyučovat v chrámu. 

Ježíš ale celou situaci obrátí na ruby. Dostává tazatele do podobné situace. Ptá se jich: „A odkud měl své pověření Jan Křtitel?“ A disputující zjišťují, že nejsou schopni upřímně odpovědět. Kdyby řekli, že Jan měl své pověření z nebe, bude se jich Ježíš ptát, proč mu tedy neuvěřili. Kdyby odpověděli, že Jan měl svou autoritu od lidí, narazili by u lidí shromážděných kolem, protože lidé Jana považovali za proroka. Neodpoví, a odpovědět pak odmítne i Ježíš.

Svou otázkou ovšem Ježíš vlastně odpovídá na onu počáteční otázku tazatelů: „Jakou mocí to činíš?“ Svou otázkou se přihlásil ke svému učitelskému předchůdci Janu Křtiteli. A zároveň se tak také hlásí k autoritě proroka povolaného Hospodinem.

 

Ježíš ale rozhovor neukončí. Vypráví podobenství o dvou synech. A hned také podobenství vyloží: jako první syn jednali celníci a nevěstky (celníci a nevěstky patřili k těm neopovrhovanějším skupinám společnosti – mohli bychom říci tak jako dnes např. exekutoři a prostitutky). Svým předchozím životem dávali najevo svoje NE k výzvě Otce – Boha, aby plnili jeho vůli. Na slova Jana Křtitele pak ale tihle lidé uvěřili. Naopak, velekněz a jeho lidé a zástupci obce dávali navenek najevo své ANO, někdy i veřejným a obřadným způsobem. Božímu proroku Janu Křtiteli ale neuvěřili. A ani když potom viděli uvěřit druhé, svého postoje nelitovali a neuvěřili.

Prostě a jednoduše se tomuto podobenství často rozumělo tak, že první syn v tomto podobenství zastupuje pohany: lidi, kteří Bohu dali nejprve najevo své NE, a teprve později uvěřili a začali plnit Boží vůli. A na druhé straně druhý syn představuje židy: ti podle tohoto výkladu dávají najevo své ANO, ale ve skutečnosti jako celek neuvěřili – nejprve Janu Křtiteli, a pak ani Ježíši.

Ani toto podobenství ale nemluví hlavně o nějakých třetích lidech, o celnících nebo velekněžích, židech nebo pohanech. Mluví se tu o nás. Takovým způsobem ho máme slyšet.

 

Kde jsem já v tom podobenství? První možnost, poměrně příznivá, je ztotožnit se s postavou prvního syna. Výzvu otce, jeho pozvání jsem odmítal. Pak jsem ale uvěřil. Plním jeho vůli. – Potom si ovšem musím připustit otázku: Je to opravdu tak? Plním svým jednáním vůli nebeského otce? Pracuju na jeho vinici? Musím si přiznat, že nevím, jestli bych mohl jednoznačně kladně odpovědět. Ačkoli bych velmi rád. Musím se přiznat, že se mi to nedaří. 

Ale ani (ne)identifikace s postavou druhého syna není tak jednoznačná. Druhý syn, jak jsme četli, řekl otci hned své: „Ano, pane“, ale pak na vinici nešel. Chtělo by se mi říct, že tohle se mě netýká. Jenže i tento syn mohl být ochotný dělat kde co. Možná byl dokonce velmi pracovitý. Třeba neodešel, kam ho otec posílal, protože už byl ze svého snažení tak vyčerpaný. Můžu být aktivní, pracovitý a činorodý, a přitom nedělat to, k čemu jsem byl poslán. Mohl bych se udřít k smrti, ale když nebudu dělat to, k čemu mě Bůh posílá, stejně budu neužitečný.

 

Pán Bůh nás zve k práci na „jeho vinici“. Už od doby starozákonních proroků je vinice obrazem pro Boží lid. Ježíš na tento obraz navazuje, poměrně často ho užívá. Co znamená pracovat na jeho vinici, tedy pracovat na církvi? Znamená to jednat a působit, aby církev – ne snad hned ta celosvětová, ale ta moje místní, můj sbor – aby nezplaněla. Chránit ji, aby ji někdo nepoškodil. Pracovat na tom, aby přinášela plody – aby byla ostatním lidem k užitku.  

 

Dva synové – dva prototypy jednání. První syn neuznal otcovu autoritu svým slovy, uznal ji ale svým jednáním. Druhý syn uznal autoritu otce svými slovy, svým jednáním ji ale neuznal. Každý z nich otcovskou autoritu uznal a neuznal.

Liší se od sebe ještě v něčem? Ano. O prvním synovi slyšíme, že svého odmítnutí litoval. Lítost nad svou předchozí nedůvěrou, nad svou neochotou. Někdy mluvíme o pokání. To je zásadní rozdíl, kterým se oba bratři od sebe odlišují. Když si uvědomíme, že jsme Bohu říkali své NE, že stále ještě říkáme své NE, a když toho litujeme, děláme první krok ke změně.

 

Kristus Ježíš měl naději pro všechny. I pro lidi, kteří jeho autoritu zpochybňovali. I pro ty, kteří ho přicházejí chytat za slovo. I pro ty, kterým tvrdě vytkne, že proroku Janovi nevěřili, a ani když pak viděli jeho působení, toho nelitovali a dál mu nevěřili. I takovým lidem přece řekne „Ti jiní vás předcházejí do Božího království“. Ta slova mimo jiné znamenají: i vy tam směřujete, i pro vás je tam cesta otevřena. 

První syn i druhý syn z podobenství totiž vždycky zůstávají syny svého otce. O tom není pochyb.

 

 

Události

Žádná událost k zobrazení

Rozpis bohoslužeb

Rozpis bohoslužeb

Texty kázání

Texty kázání

Liturgie

Liturgie

Služby

Služby