Vytisknout

 Blahoslavův dům, 11. 10. 20, mh

 

Čtení:             Ex 32, 1-14                                        

 

Píseň:            (613, 627, 440, 694, 489)

 

Text:              Matouš 22, 1-10   

A Ježíš k nim znovu mluvil v podobenstvích: „S královstvím nebeským je to tak, jako když jeden král vystrojil svatbu svému synu. Poslal služebníky, aby přivedli pozvané na svatbu, ale oni nechtěli jít. Poslal znovu jiné služebníky se slovy: ‚Řekněte pozvaným: Hle, hostinu jsem uchystal, býčci a krmný dobytek je poražen, všechno je připraveno; pojďte na svatbu!‘ Ale oni nedbali a odešli, jeden na své pole, druhý za svým obchodem. Ostatní chytili jeho služebníky, potupně je ztýrali a zabili je. Tu se král rozhněval, poslal svá vojska, vrahy zahubil a jejich město vypálil. Potom řekl svým služebníkům: ‚Svatba je připravena, ale pozvaní nebyli jí hodni; jděte tedy na rozcestí, a koho najdete, pozvěte na svatbu. Služebníci vyšli na cesty a shromáždili všechny, které nalezli, zlé i dobré; a svatební síň se naplnila stolovníky.

 

 

Kázání:

 

„Pojďte, neboť vše je připraveno.“

Ta slova slýcháváme jako pozvání ke svátosti večeře Páně. A slavení večeře Páně – jak také obyčejně před vysluhováním slyšíme – je závdavkem oné budoucí hostiny, onoho společenství s Bohem a s druhými v Božím království.

 

Kousek chleba a lok vína, který při svátosti přijímáme, má ovšem daleko ke královské hostině. Mnohem spíše je jako karikatura slavnostní tabule na svatbě královského syna. Možná že ale právě o to tady také jde: právě jen ten kousek chleba a hlt vína dobře znázorňují, jak daleko k té Boží hostině ještě máme. Možná, že kdybychom svátost slavili s mladými býčky a berany na rožni, mohli bychom si namlouvat, že už se tomu Božímu království blížíme.

A na druhou stranu: něco z toho království se už dnes mezi námi děje. Když slyšíme ta slova pozvání a zvedáme se ze svého místa – z místa, kde právě jsme. Když se na to pozvání dáváme do pohybu, směrem k hostiteli a k druhým lidem, jdeme spolu s nimi ke stolu Páně, a stojíme pak před ním spolu v tom zvláštním kruhu – tady v Blahoslavově domě spíš v půlkruhu - kde nikdo nemá přednost a nikdo nezůstává stranou, protože k Hostitelovu stolu máme v zásadě všichni stejně daleko. Když navzdory svým přípravám na toto setkání a slavení zůstáváme vždycky spíš nepřipravení, zlí a dobří zároveň, a přece zažíváme, že on nás i přesto zve. 

Cosi z jeho království se mezi námi děje, když přicházíme, protože jsme každý pro sebe zaslechli pozvání od Hostitele, kterým je Kristus.

On nás ale nezve přijímat tělo a krev Páně jako jednotlivce, on nás zve a přijímá jako společenství.

Pozvání k jeho hostině je sice pozváním k nasycení, zároveň je ale vždycky pozváním jít mezi lidi. I v tom je večeře Páně závdavkem.

Proto při této svátosti vyznáváme své viny vůči druhým. Proto vyznáváme svou víru spolu s druhými. Proto vyslovujeme svou touhu odpustit druhým.  Ani tady nejde hlavně o jídlo, ale o to být s druhými lidmi. Slavit s druhými.  Mluvit s nimi. Odpouštět si navzájem. Přát druhým lidem pokoj. Radovat se vždy společně. 

On nás ale nezve jen ke společnému slavení v kostele, zve nás k tomu být spolu i jindy a jinde a jinak. Mluvit spolu. Radovat se spolu. Zve nás být spolu v jeho přítomnosti, být spolu takovým způsobem, že on při tom může být přítomen: společenství v jeho přítomnosti. 

 

Když čteme Podobenství o hostině - Podobenství o Božím pozvání v Evangeliu podle Matouše, zarazí nás v něm ony těžko pochopitelné násilnosti. Proč se tu v souvislosti se svatební hostinou píše o týrání, vraždě, vyslaném vojsku, zahubení vrahů a vypálení města?

Novozákoník Jiří Mrázek ve svém výkladu tohoto podobenství zdůrazňuje podstatnou okolnost: jde o svatbu královskou. Královská svatba je politická záležitost. Hosté, kteří přijmou pozvání na takovou svatbu, dávají najevo, že uznávají krále, uznávají jeho syna a uznávají připravovanou svatbu se všemi jejími politickými důsledky. Hosté, kteří naopak pozvání nepřijímají, dávají najevo, že krále a jeho syna a důsledky jeho svatby neuznávají či nerespektují, nebo je nepovažují za významné, a proto dají přednost jiným záležitostem. A hosté, kteří proti služebníkům krále dokonce násilně vystoupí, vypovídají tím poslušnost samotnému králi: jednají jako vzbouřenci. V takovém případě je ovšem vyslání královského vojska proti nim přiměřenou reakcí krále. Jejich poprava je pak přesně tím, co se od spravedlivého panovníka očekávalo.

Kdyby šlo jen o sousedské pozvání na běžnou svatbu nebo jen slavnostní večeři – jak o tom čteme v paralelním podobenství o hostině v Lukášově evangeliu – bylo by takové násilné jednání pozvaných i hostitele zcela nepřiměřené, nepochopitelné, absurdní.  V případě pozvání na svatbu královského syna, je trestná výprava na místě.

Proč ostatně v podobenství ti lidé týrají a zabíjejí královy služebníky? Vyprávění o tom mlčí, čteme tu pouze, že to udělali ostatní lidé. Služebníky krále tedy zabili ti, kteří na svatbu pozváni nebyli. Kam tento detail vyprávění míří? Byla to snad pomsta lidí – za to, že jim se pozvání nedostalo? Nebo se v tom jednání projevil hněv, že druzí naopak pozváni dostali? Nevíme jistě. Tak či tak, jejich jednání bylo vzpourou proti autoritě panovníka, který přece měl právo zvát, koho pozvat chtěl.

 

V našem podobenství je v každém případě podstatné, že král na konání hostiny přese všechno trval. Nenechal si svůj záměr překazit. Ani tím, že někteří jeho pozvání odmítali ani tím, že dali přednost svým zájmům a obchodům. Ani tím, že ostatní vyvolali rebélii. Král se rozhodl dál zvát lidi, a to lidi „na rozcestí“, tedy kohokoli: tuláky, lidi bloudící, lidi bez domova, lidi, kteří nesměli žít s druhými kvůli své nemoci nebo jinakosti. Tento král přijme na královskou svatbu všechny, kteří budou ochotni jeho pozvání přijmout.

To je dobrá zpráva. Slyšíme z Ježíšových slov potvrzení, že Boží pozvání platí. Slyšíme, že ta Boží hostina bude. I když někteří jeho pozvání odmítají. I když někteří hledají jiné pole svých zájmů nebo dávají přednost svým obchodům. 

Boží pozvání platí. A my si můžeme přát, abychom nepřeslechli jeho pozvání k radosti. Abychom ho neodmítli. Abychom nehledali jiné pole zájmů, aby pro nás nebyl důležitější nějaký vlastní byznys.

 

Je dnes před námi doba nových karanténních opatření. Nevíme, jak se budou tato opatření ještě zpřísňovat ani jak dlouho budou trvat. Přejeme jeden druhému, abychom tuto dobu prožili bez následků, při zachovaném zdraví.

Přicházející doba může být pro nás příležitostí, kdy si zase víc uvědomíme, jak je pro nás společenství s druhými v Boží přítomnosti důležité. Víc si uvědomíme, že je nám vzácné.

Tato doba nám může být také příležitostí víc si všimnout těch, kteří zůstávají na rozcestích. Těch, kdo hledají svůj směr, kdo jsou stranou ostatních, kvůli své nemoci, nemohoucnosti či jinakosti. I k nim se má dostat pozvání: být spolu s druhými v Boží přítomnosti.

On zve. I nás zlé. I nás dobré. I nás zároveň zlé i dobré.