Blahoslavův dům, 1. 11. 20, mh

 

 

Text:              Žalm 43      

Dopomoz mi, Bože, k právu,

     ujmi se mého sporu,

dej mi vyváznout před bezbožným pronárodem,

     před člověkem záludným a podlým!

Tys přece moje záštita, Bože. 

    Proč zanevřel jsi na mě,

    proč stále chodit mám zármutkem sklíčen 

   v sevření nepřítele?

Sešli své světlo a svoji věrnost;

     ty ať mě vedou,

     ty ať mě přivedou k tvé svaté hoře,

     k příbytku tvému,

a já tam přistoupím k Božímu oltáři,

     k Bohu, zdroji své jásavé radosti,

a hrou na citeru ti budu vzdávat chválu,

     Bože, můj Bože!

Proč se tak trpce rmoutíš, má duše,

     proč ve mně úzkostně sténáš?

Na Boha čekej, opět mu budu vzdávat chválu,

     jemu, své spáse. On je můj Bůh.

 

Píseň:                        615, (178), (189), 636    

 

 

Kázání:                                                        

 

Když čteme slova žalmů, je to, jako bychom žalmistovi koukali přes rameno, když píše slova své modlitby. Když slyšíme slova žalmu, je to, jako bychom za ním seděli v lavici v chrámu a slyšeli, jak se modlí. Jak se v těch slovech projevuje jeho víra. Jak ho vede jeho víra a k čemu ho přivádí.     

V Bibli je svědectví víry předáváno většinou v příbězích. Musíme ho ale z biblických vyprávění teprve odfiltrovat. V žalmech se nám svědectví víry předkládá bezprostředně, v přímé řeči. Sledujeme ho zde v přímém přenosu. 

 

„Dopomoz mi, Bože k právu. Ujmi se mého sporu.“

Naši tíseň vyvolávají a působí ti druzí, s tím máme svou zkušenost. Nedorozumění. Obtížné soužití. Spory, někdy úplně zbytečné, malicherné, jindy zásadní, tvrdé a nekompromisní.

Známe možná i ten pocit, že nám někdo upírá naše práva. Máme zkušenost, že se nám děje nespravedlnost, nebo dokonce bezpráví. A přece věříme, že je spravedlnost, věříme, že je právo. Sice jsme ho nikdy úplně nezažili, ale jsme přesvědčení, že existuje. O Bohu, kterému jsme uvěřili a kterému věříme, se píše, že je také Bohem spravedlnosti. A tak se na něj s vírou obracíme, aby nám právo sjednal.

 

Tím, kdo nám naše práva upírá, může být někdy celý národ. Cizí národ. Bezbožný, nelítostný. Národ okupantský. Lid přestěhovalců. Nebo národ nepřizpůsobivých. V každém případě národ s jinými hodnotami, s jinými idoly.

Anebo mi moje práva upírá ten, s kým jsem ve sporu. Nemusí jít zrovna spor o dědictví, třeba je to jen obtížný soused. Ten, který si postavil garáž na hranici mého pozemku. Který pravidelně parkuje na mém místě. Ten, který chodí v zablácených botách a kouří na společné chodbě. Obtěžuje už svou existencí.    

 

V těžkém sporu, v úzkosti, v zármutku nad situací, která nastala, prosíme Boha o pomoc. Čekáme odpověď od něj. Ale už naše prosba je přece odpovědí – odpovědí na jeho oslovení. Obracíme se na něj, protože už jsme udělali zkušenost, že on odpoví. Už jsme v nějaké podobě zažili, že on promluvil, že jednal. Že se stal záštitou: stal se nám ochranou před nepřátelskými útoky. Anebo nám někdo tuhle zkušenost zprostředkoval, tak jak nám ji předává i žalmista. A my se můžeme připojit k jeho vyznání a stejně jako on se k Hospodinu s prosbou obracet.

A přece, navzdory slovům vyznání přichází situace, kdy nevnímáme, že by jednal. Nezasahuje v náš prospěch. Žádná změna k lepšímu nenastává. Pomíjí nás? Zanevřel na nás?

 „Proč jsi na mne zanevřel? Proč mám chodit sklíčený zármutkem?“ ptá se i žalmista. S odstupem je ale možné ptát se i jinak: Jaký mám nárok na to, aby Bůh jednal v můj prospěch? Je tu spravedlivý Bůh od toho, aby mi dělal advokáta? Anebo také: Proč by měla moje tíseň nebo můj žal znamenat, že on na mě zanevřel? - Někteří lidé říkají, že potřebovali takovou tvrdou zkušenost, aby zjistili, že si sami nevystačí a pro své další kroky potřebuji vedení. Jiní považují drsnou životní zkušenost za znamení jeho vyvolení…

 

Žalmista se dočká od Boha odpovědi na svou prosbu. V přímém přenosu to v žalmu můžeme zaznamenat: už se nedomáhá svých práv. Najednou je mu dáno vidět věci jinak, prosit jinak: „Sešli své světlo a svou pravdu, ty ať mě vedou.“

Už neprosí za svou kauzu, za své vyváznutí – ať už své osobní nebo celonárodní. Teď a tady začíná prosit o seslání Božího světlo a Boží pravdy.

Je to světlo, které poráží každou tmu a temnotu. Potřebuji světlo, abych dokázal vidět sám sebe „v pravém světle“. Abych uměl vidět i toho druhého „ve světle“. Aby bylo patrné, v čem je náš problém. Aby se nám rozsvítilo a viděli jsme možná řešení, smíření. Anebo naopak, aby se mi rozsvítilo a nahlédl jsem, že nejde o mě, o moje emoce, o to, co já momentálně prožívám, ale o to, že za dobrou věc je potřeba se porvat.

Prosíme, aby Bůh projevil svou pravdu. Jeho pravda ovšem není skryta v paragrafech církevního práva. Není ani v bystrých teologických formulacích. Boží pravda je mnohem spíše pravdivostí, věrností, spolehlivostí. Jeho pravda je vztah, kterým se on vztahuje ke svému protějšku – k člověku. Neumím si představit, že bychom prosili Boha, aby seslal svou pravdu, bez toho, že bychom byli připraveni se sami tou jeho pravdivostí nechat inspirovat - nadchnout k tomu, abychom jednali také tak: s věrností, pravdivostí, spolehlivostí.

Je to tedy Boží světlo a Boží pravda, které nám otevírají ještě jiný pohled na naší situaci, naše spory a kauzy. A vedou nás k jednání.

A kde nám to ještě není dost zřetelné a konkrétní, tam mezi nás posílá toho, který řekl: „Já jsem světlo (světa)… Já jsem pravda (cesta i život).“ Na něm, na mesiáši Ježíši Bůh ukázal, že se umí přiznat i k tomu, kdo navenek prohrál úplně všechno. Kristus je nám tím světlem a pravdou, které nás vedou v naší úzkosti a zármutku.

 

A pak slyšíme v modlitbě dál: „Tvé světlo a pravda… přivedou mě ke tvé svaté hoře, k tvému příbytku, k tvému oltáři… hrou na citeru ti budu vzdávat chválu“.

Žalmista vyhlíží k tomu, že v chrámu přinese Bohu oběť vděčnosti. To není únik: před drsnou realitou do chrámového prostoru, od soudních sporů k brnkání zbožných písní. Naopak, myšlenka, že ještě budu moci v chrámu spolu s ostatními děkovat za to, co jsem v životě dostal – a že jednou za to budu moci děkovat v Boží přítomnosti, to je výhled, který člověku umožňuje návrat do nejvšednějšího všedního dne. Tato vděčnost je tím, co obrací naši perspektivu naruby: proměňuje náhled na úzkost a zármutek, které prožíváme, natož na naše vzájemné spory a hádanice.

A pak si můžu připustit i tu závratnou, osvobozující myšlenku, že v mém životě nejde především o mně.

 

Slyšeli jsme slova modlitby, kterou se kdysi modlil žalmista. V chrámu, možná i mimo chrám. Když nám budou chybět slova pro naši vlastní modlitbu, můžeme se modlit spolu s ním. Amen. 

 

 

Události

Žádná událost k zobrazení

Rozpis bohoslužeb

Rozpis bohoslužeb

Texty kázání

Texty kázání

Liturgie

Liturgie

Služby

Služby