Blahoslavův dům, 29. 11. 20, Michaela Najbrtová

 

Text: Mt 3, 1-12

 

Písně: 98, 273, S 239, 276   

 

Kázání:

 

     Milé sestry, milí bratři, změna je život. Vznešená myšlenka, i když dost často používaná spíš jen tak, aby se něco řeklo, aby řeč nestála. Myslím si, že asi každý z nás někdy zatoužil po změně. Já tedy rozhodně, a to zrovna nedávno. Moc dobře si na to vzpomínám, bylo to kolem oběda – doma nepořádek, děti se vztekaly nad on-line výukou, pořád chtěly něco k jídlu nebo se hádaly a přede mnou fůra povinností a v hlavě dotíravé myšlenky, co všechno nezvládám a nestíhám, o zálibách ani nemluvě. Bylo mi z toho opravdu mizerně, vlastně úplně na nic. V tu chvíli jsem si řekla, že takhle to dál nejde, musí se něco změnit, nebo to prostě už dál nevydržím. Dala jsem si několik předsevzetí, no bylo jich docela dost, co udělám druhý den jinak. Bohužel jsem z toho téměř nic nedodržela a skončila jsem stejně frustrovaná a vyhořelá jako den předtím. Takhle se to opakovalo týden, dva, tři nebo možná i více. Pak jsem si uvědomila, že pokud chci změnu, musím ji provést. Pokud je jich více, musím jich provést více, musím mít chuť změny udělat, musím se změnit já, moje myšlení a moje vnitřní nastavení. Můžu si svobodně vybrat mezi setrváním mezi svými zvyklostmi a starostmi, tím, v čem se mi zase tak dobře nežije, nebo sebrat odvahu, opustit to staré a vstoupit do něčeho nového, jiného, lepšího a smysluplnějšího.     

     Slavíme dnes první neděli v adventu, vstupujeme do nového církevního roku. Jsme na začátku. Připomínáme si a znovu promýšlíme, jak se Pán Bůh rozhodl změnit svět a jak nás pozval k téhle změně. Uvědomujeme si až příliš často, že svět potřebuje změnu. Že tak, jak je, to není ono. Že to prostě není v pořádku, že to není, jak má být. Že to takhle nejde dál. A uvědomujeme si, že lidé potřebují změnu, že se lidé musí změnit, jinak to nejde dál. Nevede to k životu.

     A my? Potřebujeme se změnit my? Uvědomujeme si sami u sebe, že potřebujeme tuhle změnu? Chceme být součástí téhle změny?

     Máme dnes před sebou příběh z Matoušova evangelia. Představme si, že evangelista Matouš je scénáristou, dramaturgem a režisérem divadelní hry. V té hře ztvárňuje události, které jeho diváci a posluchači sami nezažili, ale které mají na jejich život zásadní vliv, týkají se jejich života, mění jejich život. Mění je k životu. Tedy pokud se budou, tedy pokud se budeme chtít stát součástí té změny.

     Hra se skládá z několika dějství. Nejde o premiéru, ale stále se hraje v divadlech a těší se velké oblibě, někteří diváci ji navštěvují i opakovaně.   

     Příběh, který jsme dnes slyšeli, tento talentovaný umělec zařazuje do třetího výstupu prvního dějství. Matouš na jeviště uvádí velkou dramatickou postavu. Je to role, o které sní nejeden herec. Je výrazná, zajímavá, nikdo na ni jen tak nezapomene. Ta postava má dlouhé vlasy, vypadá zvláštně, vypadá extravagantně. A to i na tehdejší dobu. Je podivně oblečená – na sobě má srst z velblouda a na oběd si dává kobylky a med divokých včel. Bydlí v judské poušti u řeky Jordánu a vyhlašuje, že lidé mají činit pokání – tedy změnit se, změnit svůj život. Obrátit se od toho jací byli, a obrátit se k tomu, co přichází. Mají činit pokání, a to velmi rychle, neboť království nebeské i jeho Pán jsou už za dveřmi. Matouš uvádí tuto výraznou a exotickou postavu, chcete-li exota, na scénu pod jménem Jan Křtitel.

     Kolem Jana se shromažďují zástupy, davy, celé Judsko, Jeruzalém i celé okolí Jordánu a nechávají se od něho pokřtít. Je plno, lidé stojí frontu, poušť je narvána k prasknutí a řeka Jordán se vylévá z břehů. Jan je pro své současníky autoritou, věří jeho zvěsti a tomu, že je království nebeské za dveřmi. Vyznávají své hříchy a chtějí činit pokání, chtějí změnit své myšlení, své uvažování, chtějí změnit své vlastní já a mít tak podíl na přicházejícím království nebeském, chtějí být součástí té převratné změny.

     Možná si teď, milí diváci a posluchači, řeknete, co to bylo za blázny, že uvěřili takovému individuu, se zvláštními návyky a podezřelými řečmi. I na to 1. století to bylo snad trošku moc. Vždyť je to něco, jako kdybychom dnes slyšeli o někom, kdo bydlí v lese v domě z větví, nosí oblečení z doby hippies. Živí se tím, co les dá, a ještě k tomu fantazíruje o nástupu nějaké sci-fi budoucnosti. Možná bychom se na takového člověka šli podívat jenom tak, čistě ze zájmu, anebo nešli, protože by to byla ztráta času zabývat se nějakým podezřelým typem.

     Za časů Jana Křtitele byla reakce jeho současníků na místě. Očekávali totiž Mesiáše, Pomazaného, nového krále, který s sebou přinese změnu. Přinese novou a spravedlivou vládu. Vládu, která zamete se všemi korupčníky, vyžene všechny okupanty, potrestá všechny, kdo se jí postaví do cesty.

     Očekávaného Mesiáše měl podle dávných proroctví svým druhým příchodem předcházet prorok Eliáš. Jan těm čekajícím takového eliášovského předchůdce svým zevnějškem i stylem života nápadně připomínal. Nakonec i jeho nevšední strava byla signálem, který ukazoval na příchod nového věku, království nebeského. Kobylky označovaly nepřátele, které nakonec zničí a pohltí starý svět, a med byl potravou mesiášského věku, oplývala jím země zaslíbená i ten přicházející svět. Bůh se přiblížil, zbývalo pochopit kde a jak. A přijmout to. Připojit se k tomu. Změnit se k tomu.

     A hra pokračuje. Na jeviště přichází další herci. Jsou to saduceové a farizeové, dnes bychom řekli, že jde o náboženské elity, o ty nejvýše postavené v církvi (saduceové) a o ty nejzbožnější a nejhorlivější (farizeové). Ztvárňují ovšem vedlejší role. Přichází za Janem, a i přesto, že nic neříkají, Jan vytuší, že se chtějí od něho nechat pokřtít. Dost radikálně a hrubě na ně nastupuje, dokonce je nazývá, cituji: plemeno zmijí. Odhaluje jejich falešnou zbožnost, a varuje před tím, že žádný kultický obřad ani náboženský úkon, nemůže nahradit opravdové pokání, opravdovou změnu. Žádná změna napovrch, nemůže nahradit opravdové pokání. To na povrchu je totiž jenom fasáda, která slouží k tomu, aby lidé viděli. Nebo abychom ji my sami viděli a neměli výčitky svědomí. Ale změna na povrchu opravdu nemůže nahradit opravdové pokání.

     Pokání se děje v nitru člověka, jde o obrat o sto stupňů, respektive o 180 stupňů, ale hlavně o 100%. Jde o změnu od kořene, od základu, změnu která se pak projevuje navenek v postojích a činech, a díky Bohu přináší dobré ovoce.

     Dostáváme se téměř k vrcholu 3. výstupu 1. dějství. Jan připravuje pole působnosti tomu většímu a silnějšímu, než je on sám, hrdinovi, který zatím čeká v zákulisí, a teprve se chystá vstoupit na scénu. Hrdinovi, kterého všichni čekají, hrdinovi, který vše obrátí, vše převrátí a nastolí spravedlivou vládu. Která odstraní nepřátele, kolaboranty, okupanty, protivníky, podezřelé typy. Tak to čekají Křtitelovi posluchači. Ale Jan říká něco jiného. Jan o něm říká, že bude křtít ohněm a Duchem svatým. Pak taky říká, že lopata je v jeho ruce a pročistí svůj mlat, svou pšenici shromáždí do sýpky, ale plevy spálí neuhasitelným ohněm. Takže tady nejde o ty druhé, o ty zlé. On pročistí svůj mlat. Týká se to nejen nepřátel a okupantů a kolaborantů, kteří by to měli špatné, a těch našich, kteří by to měli dobré. Jde o to, jestli se ten, kdo Jana poslouchá, chce opravdu změnit.

     Takhle to říkal Jan, chlápek ve velbloudí srsti co si dával k obědu kobylky a med. Mluvil o tom, že ten, kdo ho slyší, slyší slovo o změně, která přichází. A o tom, kdo přichází. Takhle mluvil Jan. A přišel Ježíš.

     Možná se, milí diváci, ptáte, co to znamená. Což je pochopitelné, jedná se přece o divadelní hru, která se odehrává v 1. století. Do dnešního jazyka bychom to mohli přeložit asi takto: Přichází království nebeské a jeho Pán, přichází jedinečná příležitost, Boží dar, tak neotálejte a nepromarněte ji, nezaspěte a chytněte ji za pačesy. Začíná nový věk, spravedlivější. Dovolte Bohu a Přicházejícímu, aby se stal Pánem našeho života.

     Jsme na vrcholu 3. dějství, na jeviště přichází hrdina, kterého jistě všichni s napětím očekáváme, přichází za Janem, je to Ježíš. Neopustí nás po celé divadelní představení, zveme vás na další pokračování po přestávce. Ano, je to tak, náš hrdina nás neopustí, neopusťme my jeho a jeho představení. Ani příští týden. Ani ten další. Ani při speciálním vánočním představení. Ani přes celou sezónu. Ani nikdy.

     Sestry a bratři, slavíme 1. adventní neděli. V době adventní je zvěst království nebeského (Božího) i výzva k pokání aktuální zprávou. Začíná nový církevní rok a my jsme vybízeni k tomu, abychom si připomínali to, že Pán Ježíš přišel. Do našeho světa, do našeho života, že Boží království je přítomné, tady, už teď. A abychom si připomínali, že očekáváme příchod Pána Ježíše Krista, Mesiáše, a jeho království naplno.

     Také si máme připomínat, že se máme na druhý příchod Ježíše Krista připravovat, činit pokání, otevírat mu opravdově svá srdce a pouštět ho do svých do životů, následovat ho. Nebát se opouštět to staré, naše starosti, obavy, zvyklosti, náš falešný pocit bezpečí, opouštět naše falešná předsevzetí, nebát se vejít do toho nového. Nechat naši minulost za sebou se vším všudy, i s tím, čeho litujeme nebo na co nejsme pyšní. Změnit naši orientaci ze starého života k životu novému, k životu s Pánem Bohem a Ježíšem Kristem a druhými lidmi.

     Radostně přijímejme nabídku a jedinečnou příležitost k novému životu, kterou jsme dostali od Pána Boha skrze Ježíše Krista. Udělejme to hned, už na nic nečekejme. Život je změna. Změna je život. AMEN   

 

 

Události

Žádná událost k zobrazení

Rozpis bohoslužeb

Rozpis bohoslužeb

Texty kázání

Texty kázání

Liturgie

Liturgie

Služby

Služby