Blahoslavův dům, 26. 12. 20, Michaela Najbrtová

 

 

Text: Mt 1, 18-25

 

Písně: 289, 306, 297, 294   

 

Kázání:

 

Milé sestry, milí bratři, každý člověk má nějaké sny, každý člověk sní. Ten dnešní příběh asi nemá na mysli nějaké životní sny jako plány a představy a přání, a asi ani denní snění, zasnění se nad tím, jaké by to asi bylo, kdyby …

Asi ne, protože Josef se probouzí ze spánku, to nás vede ke snům původním, jaksi v pravém slova smyslu. I když, i když si tohle vyjasníme, moc nám to nepomůže, protože sny a snění patří k fenoménům, který svá fungování zatím vědeckému poznání odhaluje jen neochotně.

Musíme se tedy obrátit k naší vlastní zkušenosti. Víme, že se nám sny někdy zdají a někdy nezdají. Dosavadní vědecké poznání nám přitom tvrdí, že sny se nám zdají vždycky během určitých fází spánku, jen že si to nepamatujeme. Mají to sice odborníci pečlivě ozkoušené a zdokumentované, ovšem nejsem si jistá, jestli našemu běžnému porozumění není představa snu, o kterém nevíme, že se nám zdá, poněkud cizí, a jestli to vůbec odpovídá tomu, čemu prostě říkáme sen.

Zůstaňme tedy pouze u těch snů, které se nám zdají, a my o nich víme. Mohou to být sny krásné, nádherné, ve kterých všechno vychází tak úžasně, jak bychom si to ani nepředstavovali. Na druhou stranu to mohou být příšerné noční můry, ze kterých nám hrůzou naskakuje husí kůže. Máme sny, ve kterých létáme i sny, ve kterých se nemůžeme hnout. Těžko popíšeme celou škálu snů a snění a jejich prožívání, jistě ovšem nemůžeme vynechat sny intimní, erotické a hlavně sny, ve kterých se stane něco, které nám přinesou něco, co změní náš pohled na určitou situaci, kdy nám něco docvakne, kdy se ve snu stane něco, co ovlivní naše bdělé myšlenky a jednání. Kdy se při přesunech v paměti, při ukládání počitků a zážitků do šuplíčků paměti, najednou ocitnou ve stejné polici věci, které bychom si jinak nespojili.

Anebo něco podobného, ale trochu jinak, kdy jde o sen prorocký, kdy k nám ve snu promluví anděl, nebo sám Pán Bůh.

Nový zákon nezná mnoho takových snů prorockých – vlastně jen Josef a pak mudrci tady v Matoušově evangeliu a pak několik případů ve Skutcích apoštolů. Evangelia spíš častěji mluví o jiných způsobech Boží komunikace s člověkem – buď přes prostředníka – Božího posla (anděla), nebo především samozřejmě v přímé komunikaci s Ježíšem, nebo samozřejmě v modlitbě. Snad je to právě proto, že jsou sny takový zvláštní fenomén.

Jejich pravdivost je velmi těžké ověřit, je to prakticky nemožné. I pro toho, komu se opravdu zdá něco důležitého, je složité oddělit v proudu snů to Boží od lidského a podstatné od nepodstatného. Má to prostě spoustu nevýhod, a to nejen takovýchto praktických, ale také teologických. Prosté starozákonní „stalo se slovo Hospodinovo“ a šmytec je mnohem jednodušší a čistší a takové víc chtělo by se říci bibličtější.

Přesto zůstaňme se starým a vlastně i novým zákonem u toho, že sen je někdy nosičem, médiem i takto důležitých vyřízení.

U Josefa, a pojďme už tedy od snů k Josefovi. Ten je na velmi složité životní křižovatce. Musí řešit velmi složitou životní dopravní situaci. Jel si pěkně ve svém pruhu, spravedlivě, opatrně, podle všech předpisů, ohleduplně k druhým lidem, víceméně podle vyhlášky, jak už to je v lidských silách. Během cesty se zasnoubil. A mířil ke svatbě. Institut zasnoubení byl podle tehdejších předpisů prakticky na úrovni manželství – tedy formálně, institučně. Pouze spolu snoubenci nežili manželsky. Nešlo o nějaké manželství na zkoušku, skončit mohlo jen stejně jako opravdové manželství. Tahle varianta se mohla volit z různých důvodů, často to bylo pro nízký věk nevěsty.

Zpátky ale k Josefovi. Ten si jede, dokonce si veze mladou ženu, zatím mají tedy v karavanu jejich vztahu oddělené ložnice, ale i tam za chvíli dojedou. A najednou takový rána. Snoubenka, nastávající manželka, najednou čeká dítě. A Josef ví, že on s tím neměl nic společného, ani ve snu. A ví, že s tím teď bude muset mít něco společného. Předpisy hovoří jasně – dívka, která by provozovala činnost obvykle vedoucí k početí dítěte a to mimo manželství, nemá podle zákona přijít jen o nějaké body, nebo dokonce jen o průkaz manželství, ale má být popravena zvlášť odstrašujícím způsobem. Starobylý zákon pouště už sice není vykonáván takto doslova – právo na trest smrti si ostatně v obsazené Palestině rezervovali Římané, ovšem nepsané právo, které se nedá objet žádnou objížďkou, hovoří jasně.

Takovou snoubenku, manželku je potřeba okamžitě propustit. Rovná se rozvést se s ní. Mělo by se to udělat veřejně, aby tam byl jednak ten odstrašující prvek a jednak aby se manžel, snoubenec neušpinil od celé té situace víc, než už se stalo.

Do takovéto veřejné scény, pranýře pro Marii, se Josefovi nechce. Ne snad proto, že by se styděl, právě když by to neudělal takto veřejně, musel by čelit otázkám a pohledům, a znáte lidi, to by bylo trapných a studivých situací. Josefovi se do toho nechce, spíš proto, že je spravedlivý. Radši chce Marii propustit potají, bez ostudy pro ni i výhody jasného odstřihnutí se pro sebe. Protože je spravedlivý.

Je zvláštní, že je tady použit zrovna tenhle výraz. Spravedlivé, tedy podle práva a všech psaných i nepsaných předpisů, by bylo udělat to s pořádným zatroubením, s pořádným opřením se do klaksónu. U Josefa vidíme ovšem jinou spravedlnost. Spravedlnost, která bere nespravedlivý ohled na druhého člověka, spravedlnost, která není slepá, a neměří každému slepě tak, jak by si zasloužil, ale spravedlnost, která mžourá na druhého, jak mu proti právní, předpisové, spravedlivé spravedlnosti pomoci. Je to spravedlnost jistě zkorumpovaná. Je to spravedlnost zkorumpovaná láskou.

Lidem se tohle nelíbí. Nám se tohle nelíbí. Zkorumpovaná spravedlnost, kde ten, kdo se provinil, nedostane odpovídající trest? Kde to jsme? Takhle jsme si možná už trochu zvykli na lidské soudní instituce, ale přece aspoň v těch Božích řádech, v těch vyšších principech a sférách by měla přece fungovat opravdová spravedlnost.

No, Pán Bůh se na to kouká jinak. Pán Bůh má své pojetí spravedlnosti. Josef je právě v Božích tím spravedlivým. I když musel být pro svoje kolegy a spoluobčany asi spíš nějakým měkoněm, který si nedokáže stát za svým, který nedokáže obhájit své právo, který se kvůli falešným ohledům a citům nechá ošidit a ošálit. Kterému přemýšlení o pravdě a lásce a spravedlnosti a Pánu Bohu vlezlo na mozek, takže se ocitl někde za hranicemi normality. Když to řekneme takto ostře, v Božích očích spravedlivý člověk jedná s láskou tak, že překračuje hranice normality, toho, jak se to dělá, toho, co je obvyklé. Takhle to nakonec formuluje Josefův adoptivní syn Ježíš nejenom v kázání na hoře.

I Josef je ovšem ve své spravedlnosti ještě omezen, a ve snu anděl nabízí možnost, která ho v bdělém stavu, která ho při smyslech prostě nenapadla. Anebo se mu mihla, hlavou, ale měl z ní strach a neměl na ni. Anděl mu říká: neboj se. Neboj se svoji snoubenku vůbec nepropustit.

Proč neboj se? Co je na tom ke strachu, neudělat s tím vlastně nic, nechat spícího psa spát? No tak se na to podívejme: pokud by se se svou těhotnou snoubenkou vůbec nerozvedl, nebude se už moci vůbec podívat nikomu do očí. Buď to bude vždycky on, kdo porušil pravidla zasnoubení a oddělených ložnic v karavanu manželství. Anebo to bude zase on, kdo se stal spoluviníkem na karambolu své snoubenky, když nehodu s takovými následky neohlásil, neoznámil, nepřivolal policii.

To už musí být láska. To už překračuje všechno, kam jsme jako lidé schopni dohlédnout. Řečeno s tou snovou terminologií, o tom se nám ani nezdá. Josef, spravedlivý, to tak udělal. Jistě následováníhodné, jistě velmi příkladné, a jistě také velmi odpovídající tomu, k čemu zve Ježíš o pár desítek let později své učedníky (a pár tisíc let později taky).

Narození Ježíšovo se tedy událo takto, píše evangelista Matouš. Vlastně neřeší, že v tom všichni byli nevinně, že k tomu přišli jako slepí k houslím, že to Pán Bůh jim tak zamotal život. Neřeší jakým způsobem, jak se vzal Ježíš na světě. I když asi to bychom čekali od příběhu o narození. Víme pouze, že to bylo Boží dílo, od samého začátku.

A víme také, od samého začátku, že Boží příchod do světa, mění lidské životy, když se lidé budou chtít změnit, můžou se změnit. Úplně. Být úplně jiní, než jak jsme v bdělém stavu zvyklí. Být nenormální, jednat podle zvláštní snové logiky – podle logiky lásky k druhému.

Jako Pán Bůh, který se přestal ohlížet na sebe, člověkem tolikrát zrazeného a podvedeného a opuštěného, a přestal se ohlížet i na spravedlnost a právo, které by mělo zatnout tipec chronickým hříšníkům a recidivistům, kteří se po amnestiích hned zase rychle vracejí ke starému životnímu stylu. S tímhle vším přestal prostě Pán Bůh počítat a narodil se v Betlémě a umřel na kříži, aby zachránil člověka a to ne člověka spravedlivého (tedy přesněji nejen člověka spravedlivého) (tedy tak spravedlivého, jak jen člověk může být), ale trapného hříšníka a zločince, kterého by měl s ostudou pranýřovat nebo spíš rovnou ukamenovat.

No a k tomu zve i nás lidi. Ke stejnému jednání. A my už k tomu nepotřebujeme sen, který by nás ponoukl. My už to víme od Josefa a samozřejmě od Ježíše. Tak tomu dejme ve svých životech stejně jako on přednost.

 

 

Události

Žádná událost k zobrazení

Rozpis bohoslužeb

Rozpis bohoslužeb

Texty kázání

Texty kázání

Liturgie

Liturgie

Služby

Služby