Blahoslavův dům, 10. 1. 2021, Michaela Najbrtová

 

 

Text: Mt 5, 13-16

 

Písně: EZ Ž 111, S 338, EZ 158, EZ 579   

 

Kázání:

 

Milé sestry, milí bratři

            na svátek zjevení Páně jsme se rozloučili s vánočními biblickými čteními a teď vykračujeme od Vánoc dál. Vánoce nám nabídly světlo do tmy v betlémské hvězdě a hlavně v betlémském dítěti. Tu krásnou sladkou vánoční zprávu jsme oslavili a zajedli cukrovím a takhle posilněni se vydáváme na cestu dál. Světlo a sladkosti patří k Vánocům. Světlo do tmy a cukroví na oslavu, to si s sebou z Vánoc odnášíme. Teda, sladkosti, uložené v tukových polštářcích si s sebou nést nechceme, na druhou stranu bychom moc stáli o to, aby se nám to Vánoční světlo dostalo pod kůži.

            Pán Ježíš říká, že nejenom to světlo od něj dostáváme, ale že tím světlem jsme. O cukru nemluví, spíš o soli. A tou že taky jsme. A dokonce to rozvádí dál: Říká, že my jsme sůl země a světlo světa.    

            Tyto dva výroky jsou součástí delší Ježíšovy řeči k zástupům, které si to přišly poslechnout. Následují po blahoslavenstvích, která ohlašují blízkost Božího království a znamenají naše postoje a chování. Postoje a chování nás, kteří jsme přijali Boží království, nás křesťanů, Ježíšových následovníků.

            Výroky jsou součástí řeči, kterou známe jako Kázání na hoře. Ježíše se při něm postavil na horu. Možná proto, aby oslovil více lidí, nebo taky proto, aby bylo jasné, že chce říct něco důležitého. A taky zde důležité věci říká.

            V dnešních výrocích Pán Ježíš neslibuje, že tomu, kdo podá nějaký výkon, tak mu něco dá. Že mu dá sůl nebo světlo, že někdo dostane něco za něco, ale říká: já už jsem vám všechno dal, všechno máte k dispozici. Já jsem z vás už tu sůl a světlo udělal a vy podle toho zacházejte se životem. A aby to dávalo smysl, ta sůl musí solit a světlo musí svítit. To je celkem jasné.

            Ale co to znamená, že sůl má solit? Co to znamená, že světlo má svítit? A co to znamená, že „jsme“ sůl? Co to znamená, že „jsme“ světlo? Pojďme se na to podívat. Nejdřív zaznívá výrok o soli, a tak prozkoumejme nejprve sůl. Ono to vypadá jako obyčejná věc, ale dalo by se o ní hovořit z nejrůznějších stran. V celém širokém rozpětí mezi vědeckým popisem chemickým i fyzikálním a mezi pohádkami, které ukazují, že sůl je nad zlato.

           

             My si připomeňme obojí v jednom - co se o soli dozvídáme u bájného vědeckého génia a zároveň autora hlubokých pohádkových příběhů Járy Cimrmana?

            V pohádce Dlouhý, Široký a Krátkozraký se obr Koloděj uchází o ruku krásné princezny Zlatovlásky. Tatínek král však jeho nabídku k sňatku odmítne, protože mu sňatek připadal krapet nevyrovnaný, hlavně co se týče velikosti. Koloděje tohle rozhodnutí moc nepotěšilo a začaroval princeznu do mužské podoby. Zlatovlásku zkoušela vysvobodit řada rytířů a princů, ale neúspěšně. Koloděj je buď zašlápl, nebo snědl, protože měl lidi prostě rád.

            Když na obra přitáhne se Zlatovláskou hrdinný princ Jasoň, tak se obr s obří upřímností zeptá, jestli má někdo u sebe sůl. Chce si na Jasoňovi a dalších zúčastněných pochutnat. Lidi má sice rád, ale přece jenom je potřeba je ještě malinko dochutit, dodat jim šmak, osolit. Lidi bez chuti nejsou ono ani pro obra, který je má rád.

            Pro obra Koloděje byla sůl důležitá. Důležitá je pro každého. Dnešní Ježíšův výrok ovšem není pohádkovou chválou soli.

            Místo toho, aby chválil sůl, jak je slaná, upozorňuje na to, co sice banálně vypadá, ale jde to opravdu do hloubky. Je to výzva, je to poslání. Ježíšovi následovníci se mají mít ke světu jako sůl k jídlu. Mají mu dodávat slanost, chuť, poživatelnost a dobrotu. Mají z nechutného světa dělat lepší místo k životu. Pán Ježíš tady upozorňuje na to, že jeho následovníci mají stejně jako sůl mít tuhle základní vlastnost. Jako sůl má slanost, tak křesťané mají křesťanskost. Ovšem stejně jako sůl může pozbýt slanosti, tak křesťané mohou ztratit křesťanskost. Ani v jednom případě to ovšem k ničemu není. Takový materiál je na odpis. Nehodí se k tomu, k čemu má sloužit, je k ničemu. A tak se vyhodí.

           

             Pán Ježíš tedy doslova mluví o soli země, o světlu světa. Ono je to tedy skoro totéž. Je to poetický paralelismus, který oba výroky spojuje, protože nakonec znamenají to samé. Jeden druhý podporují, komentují a vykládají. Ale sůl země má přesto i svůj vlastní význam. Ne snad, že by křesťané měli solit pole nepřátelského světa, aby tam nic nevyrostlo. Tak absurdně Ježíšův výrok doslova zní – jako solí posypaná zem. Tohle se tím však nemyslí, je to jinak.

            Ježíšovi učedníci si někdy sami sebe představují jako ty, kdo jsou jednou nohou, a možná i větší půlkou, nebo dokonce oběma půlkami v nebi. Víru si představují v nebeských kulisách, od světa se oddělují, nebo oddělují svoje duchovní sklony od svého života v tomto světě. Tady Pán Ježíš ve dvou slovech ukazuje, že ne. Že křesťané nejsou solí nebe, ale solí země. Že jejich víra se odehrává právě tady na zemi, a že to není hra, ale poslání. Stejně jako sůl svojí slaností solí pokrmy, tak křesťané svojí křesťanskostí evangelizují svět.

            Abychom si rozuměli, nesou do světa svoji křesťanskost. Uplatňují ji právě na zemi, právě tady v tom vezdejším světě. Zbývá doříci, co je to ta křesťanskost. U soli to je jednoduché, tam to poznáme na chuti, ale jak poznáme křesťana? Vždycky podle následování Ježíše Krista. Úplně jednoduše podle bezpodmínečné lásky.

            A jak může ztratit křesťan svoji křesťanskost? Na co si u toho máme dávat pozor? No, to je stejné jako u soli. Ta se buď může rozpustit, chlór se oddělí od sodíku a vytvoří se nějaká jiná sloučenina. Nebo se do té soli něco přimíchá, vznikne taková směs a slanost se ztrácí. Ono je to vlastně obojí jedno a to samé a je celkem jedno jakou technologií se to stane. K původní čisté soli se zkrátka něco přidá, zamíchá se do ní a nový materiál už nemá tu slanost jako předtím. Nakonec ji může ztratit úplně.

            No a s křesťany to je stejné. Do bezpodmínečné lásky se přimíchají podmínky. Do naděje pevně zakotvené v Ježíši Kristu se přimíchají nějaké jiné životní projekty, jiná životní spoléhání a zabezpečení, jakkoli jsou falešná a prázdná. Do víry, která plně důvěřuje a vztahuje se k Pánu Bohu, se přimíchá pověra, strach, chtění a třeba i nenávist nebo lhostejnost. Tak co s tím pak? No, co už.

            Jednou křesťan neznamená provždy křesťan, z křesťana dělá křesťana jeho křesťanskost. Pán Ježíš to dokládá tím druhým výrokem. Vy jste světlo. Stejně jako tomu bylo u soli země, i tady je, vy jste světlo světa: Nejste světlem pro nebe, jste světlo pro svět, světlo, které má svítit světu. Má být vidět. Co má být v tomhle případě na křesťanech vidět?

            Jsou to dobré skutky. S tím máme trochu problém. Křesťana, že dělají dobré skutky? Vždyť přece víme od Pavla, Luthera a celé řady dalších svědků víry a hlavně od samotného Pána Ježíše, že jsme zachraňováni ze svobodné Boží milosti a jeho veliké bezpodmínečné lásky v jeho oběti a v jeho objetí.

            Tady ale nejde o to, že by ty dobré skutky měly být nějakým vstupným do ráje nebo výpalným z pekla. Tady jde o to, že křesťanské dobré skutky vůči druhým lidem, se mají stejně jako světlo k tomu, co osvěcuje. Světlo, které nic neosvěcuje, které zůstává skryto, samo pro sebe, to je černá díra. Stejně jako sůl je k tomu, aby solila, tak je světlo k tomu, aby svítilo. A křesťané jsou k tomu, aby dělali dobré skutky a aby jednali v bezpodmínečné lásce. Aby aplikovali bezpodmínečnou lásku v následování příkladu Pán Ježíše.

            A ty skutky se neukládají křesťanovi na účet, ale slouží k tomu, aby lidé, kteří je poznají, kterým ty dobré skutky posvítí, vzdali chválu Otci v nebesích. Křesťané svým jednáním v lásce podle Ježíšova příkladu svítí lidem na cestu k Boží chvále.

            Oba ty výroky tak znamenají to samé. Vy jste křesťané. A to znamená, že nesete vaši křesťanskost do světa, tedy nesete do světa Ježíšovu bezpodmínečnou lásku. Nesete do světa chuť jeho lásky. A svítíte druhým lidem jednáním v té lásce. Tak, aby našli cestu k Bohu a k jeho chvále.

            Pán Ježíš přitom říká, dejte na to pozor, neztraťte se v tom. Neztraťte křesťanskost a jako že se to může stát, hlavně těmi příměsemi. A nemějte víru za něco skrytého. Když jste křesťani, jste křesťani k tomu, abyste byli jako křesťani vidět.

            To není něco, co byste měli dělat, ale čím jako křesťané jste. A všimněme si u toho poslední věci. To jako křesťané jste. Vy jste, vy, vy, vaše, vaše. Všimněme si toho množného čísla. Takhle jsme jako křesťané spolu, společně, ve společenství. Solíme a svítíme všem a samozřejmě i sobě navzájem. Jistě, že to u toho nemá podle Ježíšových slov zůstat, abychom si svítili jen pro sebe. Ale to neznamená, že bychom si navzájem svítit a svědčit a jednat v lásce neměli. To právě naopak. Jako město na hoře, kde všichni zdálky vidí ty láskyplné vztahy, které tam mezi námi vládnou. Nebo by aspoň mohly a měly. A stejně tak je to s tou solí.

            Jsme solí země.  Takže, jak by řekl obr Koloděj: Tak se vzájemně osolte. AMEN.

 

 

Události

Žádná událost k zobrazení

Rozpis bohoslužeb

Rozpis bohoslužeb

Texty kázání

Texty kázání

Liturgie

Liturgie

Služby

Služby