Blahoslavův dům, 7. 2. 2021, mh

 Text:              1. Korintským 9, 16-23           

Nemohu se chlubit tím, že kážu evangelium; nemohu jinak, běda mně, kdybych nekázal. Kdybych to činil ze své vůle, mám nárok na odměnu; jestliže jsem byl povolán, plním svěřený úkol. Zač tedy mohu čekat odměnu? Za to, že přináším evangelium zadarmo, že jsem se vzdal práva, které mám jako kazatel evangelia.

Jsem svoboden ode všech, ale učinil jsem se otrokem všech, abych mnohé získal. Židům jsem byl židem, abych získal židy. Těm, kteří jsou pod zákonem, byl jsem pod zákonem, abych získal ty, kteří jsou pod zákonem – i když sám pod zákonem nejsem. Těm, kteří jsou bez zákona, byl jsem bez zákona, abych získal ty, kteří jsou bez zákona – i když před Bohem nejsem bez zákona, neboť mým zákonem je Kristus. Těm, kdo jsou slabí, stal jsem se slabým, abych získal slabé. Všem jsem se stal vším, abych získal aspoň některé. Všecko to dělám pro evangelium, abych na něm měl podíl.

Píseň:             66, 627, 671, 453      

Kázání:

Sestry a bratři,

slyšeli jsme jedno z biblických čtení, která jsou doporučena pro bohoslužby dnešní neděle. Je to čtení z Pavlovy epištoly do křesťanské církve ve městě Korintu. 

Myslím, že je na místě si zase jednou všimnout postavy apoštola Pavla. Začíná se dnes diskutovat o tom – a to i v naší církvi – jaká je úloha kazatele, nakolik jsou kazatelé pro církev potřební nebo jestli se církev obejde bez nich. Ne snad, že by dnešní čtení – nebo nějaké jiné Pavlovy texty – přinášely vždy konkrétní odpovědi na naše současné otázky. Myslím ale, že při našich úvahách je na místě všimnout si postavy apoštola Pavla, prvního z kazatelů církve, prvního z učitelů a misionářů církve, a dovolím si také říci: prvního z křesťanských teologů – a to hned po rabi Ješuovi z Nazareta.

Byly to právě dopisy apoštola Pavla, čím se raná církev nechala ve svém učení i praxi významně nasměrovat, když podstatnou část svého výběru svatých Písem – říkáme mu dnes Nový zákon – sestavila právě z jeho spisů. Apoštol Pavel ovlivnil církev svým pojetím evangelia, a také ovšem svou otevřeností vůči těm, kteří nevyrostli v jeho tradici víry (židovské tradici), ale přicházeli do církve z jiného prostředí.

Dopisy do Korintu psal svatý Pavel jako odpověď na konkrétní otázky, které mu poslové z tamní církve doručili. Byl to totiž právě Pavel, kdo v Korintu křesťanskou církev zakládal, delší čas zde působil, a pak i dál zůstával s touto církví v kontaktu – mimo jiné právě díky korespondenci. Znal velice dobře prostředí tohoto sboru, a píše jim díky tomu velmi konkrétně, a píše také velmi osobně. A jeho dopisy byly tak inspirující i pro křesťany odjinud, že si je opisovali a předčítali i v církvích v jiných městech. Až se Pavlovy dopisy nakonec staly podstatnou součástí křesťanské Bible.

A přece, v korintské církvi nebylo Pavlovo působení vůbec jisté a samozřejmé. Vidíme z jeho slov, jak musí své působení obhajovat, jak se musí dožadovat uznání, jak velkou cítí nutnost připomínat svoji práci a úsilí, které této církvi věnoval. A také svou lásku k této církvi. Pavel pak nepíše bez určité žárlivosti. Nepíše korintským křesťanům bez výčitek, když vyrozuměl, že jiní lidé si mezi nimi přisvojili vůdčí postavení.

„Nemohu se chlubit tím, že kážu evangelium; nemohu jinak.“ Pavel má ve svém dopisu potřebu vymezit se proti lidem z tohoto sboru, kteří ho soudí. Měl potřebu korintským připomenout, že od nich na rozdíl od jiných potulných kazatelů nežádal hmotnou podporu a zajištění během své služby mezi nimi. Nežádal o to, ačkoli mohl a ačkoli by na to měl plné právo. Tím se chce ve svém psaní před nimi pochlubit.

Neumí se naopak chlubit samotnou skutečností, že káže evangelium. K takovému úkolu byl totiž povolán, proto napíše, že nemůže jinak než kázat evangelium. V souvislosti se svým povoláním Pavel poznamená v jiném dopise (Filipským 3,8), že cokoli dříve považoval za svůj zisk, pro Krista to nyní odepsal jako ztrátu. Pro Krista to vše považuje za hnůj, za lejna.

Zpráva o Boží přízni, kterou můžeme z Ježíšova příběhu pro sebe zaznamenat, je tím nejvzácnějším, co může kazatel předávat dál. Je tím nejvzácnějším, co může každý člověk předávat dál. Přesto že je tak skandální: vyprávíme přece o Božím příklonu na příběhu člověka, který to navenek prohrál. Neměl uznání od autorit. Byl při svém působení na veřejnosti od začátku zpochybňován. Znevěrohodňován. Byl odsouzen a spolu s nějakými darebáky skončil na popravišti. „My kážeme Krista ukřižovaného“, vyhlásí Pavel hned na začátku svého dopisu korintským křesťanům. 

Ano, v Ježíšově příběhu pak nastane ještě Vzkříšení, slavná předehra budoucího finále Ježíšova příběhu. Před tím ale musí projít všemi prohrami. A my, kteří chceme jít jeho cestou, spolu s ním. Protože jen tak můžeme uchopit a nahlédnout, jak velká je Boží přízeň k člověku. Kdo chce být úspěšný, musí nepochopit. 

Vstupovat do světa s touhle podivnou, skandální zprávou vypadá skutečně jako bláznovství. Pavel ale přesně toto začne dělat. A po něm to dělají další a další.

A pak se Pavel rozepíše o své svobodě kazatele. „Svobodný totiž ode všech, všem sebe jsem zotročil, abych mnohé získal… Všem jsem se stal vším, abych získal aspoň některé.“

Kazatel Pavel se nestal všem vším v tom smyslu, že by se podbízel, přizpůsoboval se nebo dělal kompromisy na všechny strany. On se mnohem spíše, jak můžeme odtušit, stal všem vším v tom smyslu, že nikoho nepřezíral. Nikoho neopomíjel. Usiloval se vmyslet do situace každého člověka, a to proto, aby mohl vyslovit, co evangelium znamená v jeho situaci. Tímto způsobem se stává židům židem. Těm, kteří nevyrostli podřízeni Božímu zákonu, se stává člověkem, který není podřízen zákonu. Těm, kteří jsou ve víře slabí, stává se člověkem ve víře slabým.

Pavel tohle všechno dělá kvůli evangeliu. Odměnou mu je, že se mu dostává podílu na tom, že tahle dobrá zpráva mezi lidmi působí. Když je zachraňuje od zlého. Když lidi spojuje. Když je vrací k Bohu.

Pavel na tomto místě píše sám o sobě a o svém kazatelském povolání. Nevyzývá k tomu, že všichni mají přijmout jeho povolání a dělat vše jako on. Ani jeho čtenáři kdysi ani my dnes se všichni nestaneme ani misionáři nebo kazateli jako Pavel. Můžeme ale podobně jako Pavel pamatovat na druhé. Aby se k nim dostalo evangelium. Aby ho mohli slyšet takovým způsobem, že porozumí, co evangelium znamená v jejich situaci. Pak může nastat ten zázrak, že ta dobrá zpráva se pro člověka stane vším. Amen.