Blahoslavův dům, 21. 3. 2021, mh

 Text:              Matoušovo evangelium 6, 9b            

 „Buď posvěceno tvé jméno.“

Píseň:             175, 631, 615, 700

Kázání:

„Posvěť se jméno tvé.“ To je, sestry a bratři, první prosba modlitby Páně. Je první ze všech, to by mohlo naznačovat, jak velký má tato prosba význam. Že může být nejdůležitější. Že se od ní všechny další prosby této modlitby odvíjejí.

My si ale právě s touto prosbou možná nevíme úplně rady. Někdo by ta slova mohl vnímat jen jako jakýsi přídavek k oslovení: „Otče náš v nebesích, posvěť se jméno tvé...“ Však také říkáváme ta slova takřka jedním dechem.

Někteří chápou ta slova o posvěcení Božího jména jako prosbu, ale připadá jim dost neurčitá, abstraktní. Co si pod těmi slovy vlastně máme představit? Když vyslovujeme prosbu „chléb náš vezdejší, dej nám dnes“, rozumíme jí dobře: každý si snadno představíme krajíc chleba nebo celý bochník chleba. Ale za co prosíme v této prosbě, to si tak snadno představit neumíme.

Tím spíš je dobře se těchto slov zastavit, ptát se: Za co v této modlitbě prosíme?

Všimněme si nejdříve pojmu jméno. Docela nedávno jsme tady při bohoslužbách v Blahoslavově domě o Božím jménu mluvili.

Každé jméno mělo svůj docela určitý význam. Jména mají svůj obsah a význam i dnes, jen jsme si odvykli jména s jejich významem vnímat.

Jméno vždy vyjadřovalo něco z podstaty svého nositele. To bylo důvodem, proč u některých národů (třeba severoamerických Indiánů) rodiče nedávali svým dětem jména při narození, ale až mnohem později. Až když se projevila povaha dítěte, jeho charakter a vlohy, pak mohlo dostat jméno, které jeho povahu mohlo vystihnout. Anebo dítě dostávalo jméno, které vyjadřovalo, co mu jeho rodiče na jeho životní cestu nejvíc přáli.

Pokud jde o Boží jméno, nedávno jsme si připomínali svědectví o tom, jak Hospodin své jméno dal poznat Mojžíšovi. Je to ona známá biblická scéna, při které Bůh mluví k Mojžíšovi z hořícího keře. Posílá Mojžíše ze země Midjánců, ve které se již dávno zabydlel, zpět do Egypta. S úkolem, aby odsud, ze země otroctví, vyvedl Izraelce. A Mojžíš se dotazuje na Boží jméno, aby se jím mohl před lidmi prokázat. Aby mohl lidem odpovědět, až se ho zeptají, kdo ho k takovému úkolu vyslal, jaká autorita za ním stojí. Mojžíše zde na svou otázku dostává od Hospodina odpověď: „Jsem, který jsem.“

Mluvili jsme tu už o tom, že to je přesně to, co o Bohu smíme a máme vědět: On je ten Bůh, který je. On je ten Bůh, který bude. Můžeme se vedle toho domýšlet a dohadovat, jaký on ještě také je: jestli je milosrdný, trestající, žehnající nebo žárlivě milující… Tímto si ale můžeme být jisti: On je.

Prosbu „Posvěť se jméno tvé“, můžeme ale, sestry a bratři, vztahovat na všechna Boží jména, která známe. Pro každé z nich totiž platí: tam, kde je v úctě Hospodin, tam je v úctě i jeho jméno. A naopak, tam, kde jeho jméno v úctě není, tam není v úctě ani on sám.

„Svaté budiž jméno tvé!“ čteme tato slova v překladu prof. Žilka. A tak se v modlitbě Otče náš společně modlíme za to, aby kterékoli Boží jméno bylo svaté, to znamená, aby bylo tím nejvzácnějším, vyděleným od všeho ostatního, aby jeho jménu bylo mezi lidmi přiznáno zvláštní místo. Modlíme se za to, aby se Bůh sám svými skutky prokázal jako svatý, aby on sám takto dosvědčoval svou jedinečnost.

Prosíme tedy ale zároveň za to, aby jedinečnost či svatost Božího jména rozpoznali a uznali všichni lidé, celý svět. Neděláme to kvůli sobě – třeba proto, aby se ukázalo, že my uctíváme toho správného boha, že my máme pravdu, patříme k té správné víře a do té správné party. „Ne Bože nám, o to my neprosíme, však jménu svému rozmnož slávu, čest“, zpívá se proto v jedné písni z našeho zpěvníku.

Přimlouváme se za uznání svatosti Božího jména a Hospodina samotného proto, že je tak důležité pro běh lidské společnosti. Potažmo pro běh celého světa. Když totiž člověk začne uznávat Boží svatost, začnou se dít věci. Pokud mám Hospodina za jediného a svatého Boha, pak už si přece nemůžu myslet, že já jsem tou největší autoritou. Že můj úsudek je ten nejlepší, nebo aspoň lepší než těch okolo. Že moje přání a moje nároky jsou nejdůležitější. A když si to o sobě nemyslím, tak je to nejlepší předpoklad k tomu, že tak nebudu ani sám jednat. 

Komu tedy má být Boží jméno svaté? Jak jsme naznačili, někdy myslíme spíš na ty druhé. Těm druhým, těm, kteří se k víře nehlásí, těm, kteří víru nepraktikují, jim ať se jasně ukáže Boží svatost, jeho božská vyvýšenost nad světem. 

Ne, bratři a sestry, nejprve a především má být Boží jméno svaté nám – nám, kteří se k Bohu ve víře hlásíme. Na nás, na našem jednání, na našich slovech bude nebo nebude patrné, že Boží jméno je svaté. Však také reformátor Martin Luther ve svém výkladu první prosby Modlitby Páně píše: „Boží slovo je sice samo o sobě svaté, ale my v této modlitbě prosíme, aby ho on učinil svatým pro nás.“ Když bude vidět, že Boží jméno je svaté pro nás, že pro nás je Hospodin skutečně svatý, pak to také dalším lidem bude mnohem spíš zřejmé a pochopitelné.

Napadá nás, že nedokážeme takto dosvědčovat svatost Božího jména? Ano, nedokážeme. Právě proto nás Ježíš zve, abychom za to v modlitbě prosili.

Amen.

Pane, nauč nás modlit se. Amen.