Blahoslavův dům, 11. 7. 21, Michaela Najbrtová

 

 

Text: Ef 4, 1-16

 

Písně: Ž 33, 217, 678, 404, 308, 399, 485     

 

Kázání

 

Milé sestry, milí bratři

     když čteme dnešní biblický text do Efezu, může se nám zdát velice těžký, jako nějaký teologický traktát. Jako systematická filosoficko-teologická konstrukce, kterou je obtížné sledovat, nebo jí porozumět. Nebo ji přijmout. Nebo si z ní vzít veliké povzbuzení ve vztahu a ke vztahu k Bohu i k lidem. Ke skutečnému životu.

     Tak to na nás může působit, když se začneme ztrácet v prvních na pohled těžkých a vlastně cizích slovech, o kterých nevíme intuitivně, co znamenají.

     Ale pisatel listu do Efezu, který se hlásí k apoštolu Pavlovi, pro zjednodušení dále říkejme Pavel, přitom maluje úplně jednoduchý obrázek, který je srozumitelný i malému dítěti. Který je dokonce už i malé dítě schopné samo nakreslit.

     Tak máme před sebou obraz nebo obrázek, kde vidíme hlavu a tělo. Snad asi každý z nás maloval takové obrázky, a i když to už zapomínáme, tak nám to připomínají naše děti, vnoučata a pravnoučata.

     Když dítě poprvé namaluje postavu, bývá to většinou veliká hlava, z níž vedou dlouhé nohy nebo jiné podobné končetiny. To je jistě dáno jednak teprve se rozvíjející schopností zachytit skutečnost, a zatím teprve malou zkušeností s tím, jak se postavy malují, jak to dělají ostatní. A pak taky úhlem pohledu toho malého dítěte, které vidí docela vysoko nad sebou obličej a z něho vedou dolů dlouhé končetiny. Ale důležitá je ta hlava.

     Detaily zatím chybí. Možná se objeví úsměv. Pusa, která se usmívá. Tedy tak to je tam, kde dítě vyrůstá v normálním, milujícím prostředí. Hlavně je to hlava, a k ní nějaké končetiny.

     Apoštol Pavel používal vlastně často obraz těla. Jednoduchý obraz těla jako podobenství, jako obraz společenství, lidské vzájemnosti, provázanosti křesťanských sborů, vztahu křesťanů mezi sebou. Ne tedy tak úplně, že by tomu tak bylo, ale že by tomu tak mělo být.

     Že každá část těla je jiná, že každá má svůj důležitý úkol. Že si nemůže stěžovat jedna část těla na druhou. Třeba břicho na pusu, že toho tolik snědla. A taky že části těla spolu sdílí přirozeně radosti i bolesti. Když se nám něco povede, radují se všechny části těla stejně. Když se kopneme do malíčku, bolí to celé tělo. Radosti i bolesti druhých částí jsou v těle radostmi i bolestmi celého těla a všech jeho částí. A tak to je, nebo spíš být má, ve společenství křesťanů.     

     V tom dnešním obrázku je důraz na hlavu. A také na klouby. Ale především hlavně na hlavu. Stejně tak, jak to chápe už i malé dítě a jak to ztvární ve svých prvních uměleckých dílech, která už jsou konkrétní. Hlavní je prostě hlava.

     Tělo bez hlavy nedává smysl. V listu do Efezu nejde ani tak o biologické pojetí, ve kterém je hlava sídlem většiny smyslů, a zřejmě ještě méně o to, že by byla sídlem myšlení, to úplně ve starověkých představách o mozku nenajdeme. Jde o to, že hlava je vrcholem. Ostatní části těla mají své úkoly, ale úkolem hlavy je být právě tím, co je hlavní a nejdůležitější.

     Logicky, když ztratím prst nebo ruku, to se dá přežít. Ale bezhlavě, bez hlavy se žít nedá, to tělo nepřežije.

     Našim biologickým znalostem taky úplně neodpovídá představa, že z hlavy roste celé tělo, to my si představujeme jinak. Ale v tom mohou pomoci právě obrázky malých dětí, pro ty je to jednoduché.

     V pavlovském obrázku je hlavou Kristus. Pán Ježíš. A z něho vyrůstá všechno ostatní. To je obraz jednoty, ke které jsme tak nádherně poeticky zváni v předchozích verších. To je obraz dospělosti a zralého lidství měřeného mírou Kristovy plnosti. To je poznání Syna Božího. To je to všechno, čemu na první poslech úplně nerozumíme, ale na obrázku to vidíme jasně.

     Pán Ježíš je hlava, ze které vyrůstá všechno ostatní. Všechno, co dává smysl, všechno, co je sjednoceno, spojeno a propojeno v lásce, je napojeno na Ježíše Krista, sjednoceno, spojeno, propojeno s ním. S láskou i v lásce.

     Všechno, co má tento hluboký smysl lásky, všechno to, co obstojí tváří v tvář smrti, zlu, hříchu, bolesti a rozdělení, to všechno vyrůstá z toho hlavního. Z hlavy, z Ježíše Krista.

     Takže to je hlava. A pak je tu ten druhý důraz náčrtku těla, a to jsou klouby. Všichni známe klouby, to je jasné. I když jejich funkci a funkčnost v těle moc nevnímáme a nepřemýšlíme nad ní, když správně fungují. Začneme si jich všímat většinou teprve tehdy, když s nimi není něco v pořádku.

     Takže si to radši připomeňme a shrňme. Klouby spojují dohromady. V případě těla kloubí dohromady různé části těla. Přitom kloub umožňuje pohyb. Není to spojení do zafixované pozice, do strnulé, rigidní, nepohnutelné polohy. Klouby jsou tu právě k pohybu. Klouby umožňují tělu, aby se hýbalo.

     Jistě jsou potřeba také svaly, které ten pohyb vykonávají, ale všimněme si, že tady v otázkách víry, naděje a lásky, se nemluví o svalech, ale o kloubech.

     Ty klouby, to jsou totiž křesťani. To jsme totiž my, křesťani. A ten kloub, ten obraz kloubu ukazuje to, k čemu jsme, a proč jsme křesťani. K čemu jsme byli povoláni, proč jsme byli povoláni k víře, naději a lásce.

     My se ve víře učíme vnímat obraz církve jako těla Kristova. To je určitě strašně moc důležité. Vnímáme to tak, že nejsme sami svoji, ale že jsme jeho. Že patříme k sobě a k němu. Že jsme spojeni dohromady. Že Pána Ježíše potkáváme tam, kde se křesťané schází v jeho jménu, kde tvoří společenství mezi sebou a spolu s ním. To se učíme, a potřebujeme se to stále učit.

     A tenhle dnešní obrázek z listu do Efezu, to ještě prohlubuje, nebo posunuje, nebo nahlíží z jiného úhlu. Ukazuje Krista jako hlavu, a to nejen jako hlavu církve, ale jako hlavu všeho a všech – jak čteme: aby naplnil všechno, co jest.

     A úkol kloubů, poslání a povolání křesťanů, je v tomto zřetelně vidět jako povolání připojovat, spojovat a napojovat ke Kristu. K tomu dostáváme spoustu různých darů. Máme zde vyjmenované určité příklady, ale ten výčet není vůbec uzavřený. Právě naopak se opakovaně zdůrazňuje, že dary od Krista dostáváme každý a všichni, a jako křesťané jsme vyvolení každý ke svému povolání, svému způsobu, jak je používat.

     Každý z nás je obdarován různě, ale všichni jsme obdarováni za stejným účelem – k dílu služby, k budování těla Kristova. Jistě to platí o budování církve, ale k tomu až za chviličku, tady to platí nejen speciálně, ale obecně.

     Naše křesťanské povolání a obdarování je tu k tomu, abychom připojovali, napojovali, propojovali jako klouby další části těla ke Kristu. Další lidi, ty dosud nenapojené, máme připojovat a propojovat. Tak aby všichni byli připojeni a napojeni, aby Kristus byl ve všech, jako je se všemi.

     Abychom, jak jsme četli, budovali tělo Kristovo. Tedy abychom k němu připojovali další části. Abychom je propojovali s Kristem. Napojovali na Krista.

     To je podrobnější a komplexnější pohled na misii. Nejde jen o to vyřizovat zvěst, rozhlašovat evangelium. Ale být klouby, které připojují, zapojují ty oslovené do těla, ke Kristu, do těla Kristova.

     I v tomhle ohledu a právě v tomhle ohledu je silný důraz na společenství křesťanů, které je propojené. Jednak se tedy pozná podle toho, že napojuje, připojuje, nebo je k tomu připraveno, protože k tomu je povoláno. A pak taky podle toho, že drží uvnitř pohromadě, že je tvořeno klouby navzájem se podpírajícími. Je to zase spíše nebiologická představa, ale o to silněji to vynikne.

     Tak jako je posláním křesťanů společně napojovat, tak je posláním křesťanů vzájemně se podpírat, jako klouby, které se vzájemně podpírají.

     Skoro by se chtělo říci, jak tohle udělat, jak tohle dosáhnout? A tak procházíme ten text a hledáme recept na to, jak na to. A najdeme ho. Buďme pravdiví v lásce. Tím základním znakem, tím základním nástrojem, tím samotným bytím křesťanského společenství je láska. Láska k těm, které připojuji ke Kristu, ale zároveň sám k sobě, k nám – to vyžaduje velikou nesamozřejmou otevřenost – někoho si takhle pustit k tělu.

     A láska k těm, se kterými jsme spojeni a propojeni dohromady – ve společenství, v církvi ve sboru. V tomhle ohledu platí, že někdy láska k těm „cizím“, napojování a propojování se s těmi zvenku“ může být jednodušší, než se spojovat a propojovat s těmi, se kterými už v tom jednom těle jsme.

     Právě proto píše apoštol Pavel i jeho následovníci do křesťanských společenství a sborů tyhle základní jednoduché věci. Protože to ne vždy úplně funguje. A v našich společenstvích křesťanů zapomínáme na to, že tvoříme jedno tělo a že radosti a bolesti jedné části jsou radostmi a bolestmi nás všech. A zapomínáme na to, že jedna ruka netleská a nemůže tleskat k chvále Boží, ani se spojit v modlitbě a prosbě. A někdy ztrácíme hlavu. Přitom se ale ani Pavel ani jeho následovníci na nás, kterým to ani tehdy ani dnes tak úplně nejde, nějak nevytahují.

     Píší o tom, že k tomu je potřeba stále dorůstat. Dorůstat v Krista, který je hlavou, růst v lásce, dospívat v lásce, zrát v lásce. Abychom nebyli ve společenství, ve sboru, v církvi kyselé a tvrdé nedozrálé plody, ale abychom se navzájem podpírali a propojovali a navenek napojovali a spojovali sladkými a zralými plody Kristovy lásky.

     Tak aby obrázek společenství křesťanů, našeho společenství křesťanů byl úplný, s hlavou i s končetinami, připojenými klouby navzájem se podpírajícími a připojujícími další a další části. A v rodině křesťanů, která žije z víry, naděje a lásky, aby celý ten obrázek právě tu víru, lásku a naději radostně ukazoval a zval k ní.

AMEN

 

 

Nejbližší události

No events

Filtr událostí

Rozpis bohoslužeb

Rozpis bohoslužeb

Texty kázání

Texty kázání

Liturgie

Liturgie

Služby

Služby