Blahoslavův dům 1. 8. 2021 mh
Text kázání: 2. Kniha Mojžíšova 32, 6, 1-15
Když lid viděl, že Mojžíš dlouho nesestupuje z hory, shromáždil se k Áronovi a naléhali na něho: „Vstaň a udělej nám boha, který by šel před námi. Vždyť nevíme, co se stalo s Mojžíšem, s tím člověkem, který nás vyvedl z egyptské země.“ Áron jim řekl: „Strhněte zlaté náušnice z uší svých žen, synů a dcer a přineste je ke mně!“ I strhal si všechen lid z uší zlaté náušnice a přinesli je k Áronovi. On je od nich vzal, připravil formu a odlil z toho sochu býčka. A oni řekli: „To je tvůj bůh, Izraeli, který tě vyvedl z egyptské země.“ Když to Áron viděl, vybudoval před ním oltář. Potom Áron provolal: „Zítra bude Hospodinova slavnost.“ Nazítří za časného jitra obětovali oběti zápalné a přinesli oběti pokojné. Pak se lid usadil k jídlu a pití. Nakonec se dali do nevázaných her. I promluvil Hospodin k Mojžíšovi: „Sestup dolů. Tvůj lid, který jsi vyvedl z egyptské země, se vrhá do zkázy. Brzy uhnuli z cesty, kterou jsem jim přikázal. Odlili si sochu býčka a klanějí se mu, obětují mu a říkají: ‚To je tvůj bůh, Izraeli, který tě vyvedl z egyptské země.‘“ Hospodin dále Mojžíšovi řekl: „Viděl jsem tento lid, je to lid tvrdé šíje. Teď mě nech, ať proti nim vzplane můj hněv a skoncuji s nimi; z tebe však udělám veliký národ.“ Mojžíš však prosil Hospodina, svého Boha, o shovívavost: „Hospodine, proč plane tvůj hněv proti tvému lidu, který jsi vyvedl velikou silou a pevnou rukou z egyptské země? Proč mají Egypťané říkat: ‚Vyvedl je se zlým úmyslem, aby je v horách povraždil a nadobro je smetl z povrchu země.‘ Upusť od svého planoucího hněvu. Dej se pohnout k lítosti nad zlem, jež proti svému lidu zamýšlíš. Rozpomeň se na Abrahama, na Izáka a na Izraele, své služebníky, kterým jsi sám při sobě přísahal a vyhlásil: Rozmnožím vaše potomstvo jako nebeské hvězdy a celou tuto zemi, jak jsem řekl, dám vašemu potomstvu, aby ji navěky mělo v dědictví.“ A Hospodin se dal pohnout k lítosti nad zlem, o němž mluvil, že je dopustí na svůj lid.
Čtení: Lk 9, 28-36
Písně: 98, S288, 176, 579, 685
Kázání:
Vyprávění o zlatém teleti.
Celé vyprávění se skládá ze dvou částí. První část vypráví o jednání Izraelců, o jejich žádosti přednesené knězi Áronovi a o tom, jak na kněz na žádost odpověděl. Druhá část vypráví o Mojžíšově přímluvě za izraelský lid. Dnes se soustředíme na první část.
Izraelci jsou na cestě, na své velké cestě ke svobodě. Tato cesta je předznamenáním pro celé další dějiny Izraele: duchovní pouť, putování za možností žít svobodně, hledání domova, trvalé cizinectví, stýkání a potýkání s Hospodinem.
Putování Izraelitů je ovšem velkou metaforou i pro všechny další skupiny a jednotlivce, kteří se přihlásili k víře v Hospodina. Je dnes velkým symbolickým obrazem i pro nás. Ukazuje nám, připomíná nám, že když slovo od Boha pro sebe zaslechneme, zve nás na cestu. Život víry v Hospodina je cestou. Je putováním, při kterém musíme vždy znovu zvednout se a jít. Vždycky znovu budeme muset řešit, kam jdeme, odkud jdeme a co je naším cílem.
Jsou jistě dny a časy, kdy se takto neptáme. Neodpovídáme si vždycky nově, nehledáme odpovědi od znovu nebo stále stejně intenzivně. Ano, jsou chvíle a časy, kdy je na místě se zastavit, odpočinout. Pak ale přicházejí i kritické chvíle, které nám tyto staré otázky opět výrazně připomenou: Kam kráčíš? Co je tvým cílem? O co ti v životě jde?
Izraelci byli takovým otázkám po svém směřování vystaveni velmi intenzivně. Byly to jejich otázky na každý den. Bylo jim dáno vyjít „ze země egyptské, z domu otroctví“, byli tím tak ovšem vyvedeni z mimořádně úrodné země do jakési neznámé pouštní krajiny. Vysněná země zaslíbená, země svobody byla kdesi v nedohlednu. Celé jejich putování provázela nezajištěnost, byli vydání napospas všem možným nepřízním. A ovšem byli také vydáni napospas přízni Boží. Otázky Odkud jdeme? Kam jdeme? a Proč vůbec někam jdeme? se jim vrývaly do myslí.
Vyprávění o putování Izraelců pouští je tak také příběhem o jejich reptání a malých či větších vzpourách. Proti Mojžíšovi. Proti Bohu. Naléhání na Árona, aby jim utvořil boha, ale překračuje všechny meze. Na lidi dolehlo, že Bůh zůstává skrytý. Bůh není na dosah (a nedá se s ním proto také manipulovat). Není ani na dohled. To je jediné, co jim zůstává, je slovo od něj. Slovo od něj je ovšem vždy pouze vyřizované jiným člověkem. To je obtížná situace. Známe ji také.
Nyní navíc pro Izraelity není na dosah ani Mojžíš, ten, který je celou dobu vedl a který jim slovo od Boha vyřizoval. Mojžíš odešel před mnoha dny na blízkou horu, aby se potkal s Hospodinem, a zpátky se nevrací. To jsou okolnosti, za kterých se nyní Izraelci nyní obracejí na kněze Árona, Mojžíšova bratra, se svou žádostí: „Vstaň a udělej nám boha, který by šel před námi“. Chtěli bychom mít boha, kterého bychom měli před sebou. Na kterého bychom mohli nezpochybnitelně odkázat. Který by nás vedl zcela viditelně (viditelněji než nějaký oblak). Za kterým bychom mohli bez pochybností jít.
Áron se rozhodne jejich prosbě vyhovět. Vyzve ale Izraelity, aby přinesli své zlaté náušnice. Náušnice byly něčím, co i běžný člověk mohl vlastnit, zlaté náušnice mohly patřit k tomu nejcennějšímu, co lidé měli. Áron tedy jejich majetek vyvlastňuje. Požaduje, aby tento majetek pro svůj záměr obětovali.
Náušnice ale nebyly jen cennou ozdobou, ukazovaly sociální status každého člověka. Zlaté náušnice byly známkou bohatství. Áron tento identifikátor sociálních rozdílů mezi lidmi narušuje. Má lidi k tomu, aby mezi sebou přestali takto rozlišovat.
Náušnice nebyly jen ozdobou, měly i svůj náboženský význam. Odkazovaly k božským silám, byly talismanem, anebo byly znakem příslušnosti ke stejnému náboženství. Áron tedy ruší tuto identifikaci s různými náboženstvími, anebo i jen vnější znak přináležitosti ke stejné víře. Odevzdané náušnice Áron roztaví – sešmelcuje – do jediné sochy.
Je to zlatá socha býčka, nebo jako překládají Kraličtí: zlaté tele. Takové vyobrazení boha je pro nás dnes nepochopitelné. Může nám připadat směšné. Nerozumíme, proč tehdy potřebovali božskou moc vyobrazovat takto – jako kus dobytka?
Jenže, býk pro lidi odedávna bezpochyby zosobňoval mohutnost, nadlidskou sílu. Byl pro ně symbolem plodnosti a plodivosti, na býkovi závisela síla a početnost jejich stáda.
Býk byl proto obrazem božské síly u některých národů. A tak jsou s ním Izraelci – zdá se – spokojeni. Jsou tím výjevem fascinováni. Nemyslí si, že to byla tato socha, kdo je vyvedl z Egypta, ze země otroctví, ale právě tato socha jim nyní reprezentuje přítomnou božskou sílu.
Nemusíme se zaobírat úvahami, jak to tehdy vlastně izraelští poutníci mysleli, nebo jak se to stalo, že se s takovou náhražkou spokojili. Vyprávění před nás staví mnohem aktuálnější otázky: Co je takovým zlatým býkem či zlatým teletem pro nás? Kdo je pro nás viditelnou autoritou, podle které se rozhodujeme? Co je pro nás hodnotou, podle které v životě volíme? Nebo co je pro nás připomínkou takové autority či hodnoty?
Pro někoho může být takovým zlatým teletem třeba právě to zlato. Majetek. Bohatství. Ne nutně v tom smyslu, že by pak majetek pro člověka znamenal všechno, že by pro něj udělal všechno, ale v tom smyslu, že se majetek člověku stane hodnotou, která ho fascinuje. Přitahuje. Zaměstnává. Přiznáváme majetku hodnotu, která mu nepatří.
Zlatým teletem by mohla být dnes pro člověka práce. Nemyslím na to dřívější levičácké, povinné a formální uznání vyjadřované pozdravem Čest práci! Mnohem spíše tu jde o současnou skutečnost, že člověk je hodnocen podle svých výkonů. Podle toho, co už v životě udělal. Podle své aktuální pracovitosti a výkonnosti. Člověk je hodnocen podle toho, jestli a nakolik pro práci dokáže opustit jiné hodnoty.
Mohou se nám stát zlatým teletem naše záliby, naše zájmy? Nemůže být naším zlatým teletem naše rodina? - ptám se ještě s nejvyšší opatrností, protože rodina je zcela jistě jednou z nejvzácnějších dobrých hodnot v našem životě. To jsou otázky, které nám dnešní čtení předkládá.
Zlatým teletem nám docela určitě může být samotná církev. Všechny ty viditelné a hmatatelné skutečnosti v církvi, To, na co jsme v církvi zvyklí, čemu jsme tady uvykli a přijali za své. Naše budovy, varhany a lavice. Naše podoba bohoslužeb. Náš ´písňový poklad´ - evangelické rodinné stříbro, které ovšem už nikoho jiného nezajímá. Církev jako taková. Anebo i naše vlastní společenství. Všechno, na co se spoléháme, že v církvi je a bude, necháváme tím určovat své rozhodování a jednání - a přestáváme se ptát, kam nás vede Hospodin.
Církev má velmi blízko k takovému nebezpečí: v upřímném zájmu o Boží věci, v nejlepší snaze o naplňování Boží vůle se začít upínat na to, co lze vidět, co se dá podržet, co lze vlastnit. Je dobře si takové nebezpečí uvědomovat. Bible nás před ním varuje. Amen.