Blahoslavův dům, 15. 8. 21, Michaela Najbrtová

 Text: Ef 2, 1-10

Písně: EZ Ž 98 , EZ 438, EZ 158, EZ 383, EZ 161   

Kázání:

Milé sestry, milí bratři,

            jako lidé jsme uzpůsobeni a stvořeni k pohybu po dvou. Po dvou nohách. To je naše tovární nastavení. Tedy tovární úplně ne, musíme se učit chodit. A někdy to kvůli nemoci nebo úrazu nejde. A nakonec s přirozeným úbytkem sil je tato schopnost postupně omezena, až ji nakonec ztrácíme.

            Ale stejně je chůze a chození něčím tak základním, že to přechází do našeho vyjadřování, do našeho myšlení, do našeho pojímání světa a sebe sama. A tak myslíme a pojímáme a říkáme věci jako: jít nakoupit, dojít na poštu, chodit do školy, dokonce chodit do určité třídy. Nebo chodit na základky, střední, vysokou. A když už na vysokou, tak taky jít na lov, jít na houby, jít spát, jít jíst, jít na vzduch, zajít na jedno, dokonce se můžeme zeptat: chceš jít běhat?

            A také spolu jako kluci a holky chodíme. A taky nám něco přichází na mysl. A někdy nám to dokonce dojde. Nebo nám zase někdy dochází síly, procházíme ohněm, a třeba i přijdeme na buben. Naše myšlení a pojímání a vyjadřování má široké rozpětí od „přijď na návštěvu“ až třeba po „nechoď mi na oči“.    

            Chůze v doslovném smyslu, v přeneseném smyslu, a taky ve smyslu už pro nás spíš jen gramatickém. Chůze a chození je prostě opravdu nejen fyzickým pohybem po dvou z bodu A do bodu B, ale prochází naším myšlením a pojetím světa. A patří tak samozřejmě i do biblického vyjadřování.           

            Život s Bohem se v Bibli vyjadřuje jako chození po Božích cestách. A naopak. Život podle vlastní vůle je chůze po vlastní cestě, podle své vůle biblicky řečeno po cestě své-volníka. Boží povolání se vyjadřuje jako „vstaň a choď“ a ten, komu to došlo „vstal a šel“.     

            V ekumenickém překladu to vlastně vůbec nevyzní, ale pisatel listu do Efezu, apoštol Pavel, respektive jeho spolupracovník či následovník, ale klidně říkejme pro jednoduchost Pavel, chůzí a chozením zarámoval ty právě přečtené verše.

            Na začátku jsou ti, kdo „chodí“ podle tohoto světa, česky by se dalo vyjádřit opět vtipně – ti, kdo chodí podle běhu tohoto světa.       

            A na konci máme nás lidi jako dílo Boží, v Ježíši Kristu stvořené k tomu, aby „chodili“ v dobrých skutcích, které nám Bůh předpřipravil.

            Jsou tady jasně pojmenovány, jasně popsány a jasně označeny dvě životní cesty, po kterých je nám dáno jít. Respektive mezi kterými je v napětí naše lidská existence. Tak jak to známe z prorockých hlasů, které volají po tom, abychom jako lidé a zvlášť jako Boží lidé šli cestou života, k životu – a jako druhá strana mince, nebo druhá strana boty, abychom nechodili po cestě, která nevede k životu, ale ke smrti, k nebytí, k nicotě, kde nula od nuly pojde.

            Tahle existenční maxima naší existence zaznívají také naplno v dnešním textu – život a smrt. Chůze po chodnících tohoto věku, a oproti tomu chození s Bohem v Ježíši Kristu. To je nám lidem celkem přirozeně srozumitelné – jdeš tam, nebo tam nejdeš a jdeš jinudy, jdeš jinam, jdeš jinak. Vyber si cestu a pak po ní jdi. Je to tvoje rozhodnutí, tvoje volba, tvoje odpovědnost. A tvůj konec, takový nebo makový.

            Jak do toho ovšem zapadá to, že spasení není z nás? Jak do toho zapadá, že ta životní cesta, ten životní cíl, ten život sám není z našich skutků? Že není ani výsledkem ani následkem toho, co jsme dělali, děláme, uděláme? Milostí jste spaseni! O co tu jde?

            S tím už tak srozuměni nejsme. No, moc ne. Připadá nám, že to přece nejde. Něco, co má určitou hodnotu, je přece potřeba zaplatit. Něco, co je důležité a cenné, je přece potřeba vyvážit nějakou protihodnotou. Buď našetřit a zaplatit předem. Nebo si to vzít na dluh, ale pak zaplatit i s úroky.

            A říci v tomto případě, že se tu nabízí něco hodnotného, cenného, důležitého, to ještě vůbec nevystihuje tu ohromnost, tu nepřekonatelnou velikost a hodnotu toho, o co tu jde. Tady jde o život. A o smrt.

           Mrtvému se tu nabízí život. Mrtvým se nabízí doslova „spolu-učinění-živými“. A k tomu ještě uvedení na trůn, na nebeský trůn. Mrtvolám se zde nabízí změna z mrtvolnosti k životu a rovnou k životu na nebeském trůnu, na vrcholu. Opravdu,  výš už to nejde.

            A to si člověk přece musí nějak zasloužit, odpracovat, odmakat. Zaplatit. Ovšem když necháme průchod zamyšlení nad tím, dojde nám, že něco takového se nedá zaplatit, že se to nedá odpracovat. Za jakou sumu, za jakou práci, za jaké životní dílo si člověk může koupit život?

            To nejde. Život se prostě nedá koupit, nedá se za něj nabídnout odpovídající protihodnota. A to by ještě měl zaplatit po uši zadlužený hříšník, co po uši, až za hrob zadlužený hříšník, který je navíc prostě mrtvý, a nic s tím udělat nemůže, jak už to u mrtvých chodí. Blbost, nesmysl, protimluv.

            Přesto i jako věřící, a někdy zvlášť tam, kde jsme třeba i hodně zbožní a věřící, a do kostela chodící, přesto si někdy říkáme, že to nějak půjde, že to musí jít. A vychází nám to takhle:

            Buď jsme chodili po těch správných cestách, a pokud ne vždycky, tak rozhodně víc než leckteří jiní, a proto si tu spásu tedy zasloužíme, nebo aspoň z části, nebo aspoň víc než někteří druzí. A tak si o sobě myslíme hodně, a nevidíme si na špičku nohy.

            A nebo jsme to teda dostali na splátky. A tak musíme splácet, a splácet, a dřít, a dřít. A tak si o sobě myslíme méně a nevidíme žádnou radost přes tu hromadu dřiny.

            A nebo si to v naší paradoxní mysli myslíme třeba i oboje zároveň – nebo na střídačku v bipolární, ale ještě lépe postaru maniodepresivní poruše víry.

            A to všechno protože si nedovedeme představit, že by to bylo jinak. Nebo si to představit dovedeme, ale jednoduše to odmítneme s tím, že pokud by to tak nebylo, pokud by nezáleželo na našich skutcích, tak kam bychom to přišli? To bychom si mohli říci, že si tedy můžeme dělat, co chceme. A to přece nejde. A jak to vysvětlíme těm, kdo na všechno kašlou a chodí po svých cestách, že to je špatně, a že mají chodit jako my, nebo bude zle? A když půjdou tlustý do tenkých našeho svědomí, tak jak bychom si potom řekli, že jsme lepší než ti druzí, a že si to přece aspoň trochu zasloužíme, tu spásu a život a všechno?

            Do toho nám právě přichází ten dnešní text. Spasení prostě není z vás. Je to Boží dar. Je to dar. Je to dárek. Od Boha. Pro nás.

            Je to vánoční dárek. Díky narození Ježíška, který přišel na svět, aby nám ten dar dal. Který přišel do toho, jak to leží a běží, do běhu tohoto světa, do rozpoložení tohoto světa, do toho, jak to chodí, aby nám ten dar dal.

           Je to velikonoční dárek. Díky Ježíši Kristu, který za ten dar zaplatil. Koupil nám ho. Zaplatil ho svým životem, svojí smrtí, aby nás vykoupil. A dal nám život a spasení jako dar. Napříč tomu, jak to chodí. Navzdory tomu, kam jsme došli. Došel si pro nás až do pekel, došel si pro nás až do říše mrtvých. Tak, jak jsme byli, tak, jsme byli a jsme mrtví ve svých vinách a hříších, čili v odtrženosti od Boha a od života.

            Je to svatodušní dárek. Je to dar Ducha svatého, života v Duchu a z Ducha.

            A je to dárek k narozeninám. K narození do života. Jsou to vlastně doslova narozeniny, ten dar. Je to narození ze smrti a z nebytí k životu. Je to dárek i k jmeninám, protože je to pro každého z nás jmenovitě. Pro jednoho a zároveň každého z nás. Fakt je to dar.

            Pán Bůh pro nás a pro každého a pro všechny uspořádal oslavu. A připravil pro nás, pro každého a pro všechny tenhle největší dar. Pán Ježíš by klidně řekl, že Pán Bůh uspořádal svatební oslavu a svatební hostinu, a tak pro nás připravil svatební dar. Ne tak, že hosté na svatbu nosí svatební dary, ale že každý, kdo tam přijde, dostane tenhle svatební dar.    Pán Bůh fakt takovou oslavu a takový dar připravil pro každého a pro všechny. I pro ty mrtvé. A dokonce právě hlavně pro ty mrtvé, pro nás, kdo jsme byli mrtvi ve svých vinách a hříších, v odtrženosti od Boží cesty v chůzi po našich vlastních cestičkách a zkratkách do ztracena, do nikam. Milostí jste spaseni.

            Tedy milostí jste spaseni skrze víru. Přece jen je tu něco potřeba, k přijetí toho daru. Je tu k přijetí toho daru potřeba víra. Takže jako bychom se přece jen vraceli k nějakým vlastním výkonům. Ale ne. Víra je totiž právě přijetí toho daru. Přijití na tu oslavu. Oslavování. Oslavování života. Radost a plesání. Rozbalování a přijetí toho daru života, to je víra.

            Ale projděme si to ještě jednou. Opravdu? Co pak znamená to chození v dobrých skutcích?  Copak to tedy nejsou splátky? Copak to nejsou dárečky, kterými se revanšujeme, byť třeba jenom trochu za ten hlavní dar lásky? Ne. Píše se v listu do Efezu. Prostě ne.

            Ano, ten, kdo přijde na svou vlastní oslavu, kterou mu Pán Bůh uspořádal, ano ten, kdo se raduje a plesá a oslavuje a rozbaluje ten dar života, rozbaluje v něm právě i ty předpřipravené dobré skutky, dobrá díla, dobré věci k dělání. Ano právě i ty dostáváme jako dárek, jako dar. Jako dárek a jako dar dostáváme možnost jednat dobře, činit dobře. To prostě není povinnost, to je úžasná možnost.

            Tam, kde to nevidíme, tam jsme to ještě doopravdy nerozbalili. A stává se nám to, to si přiznejme. Vždyť právě proto to máme psáno a proto to čteme. Protože ještě a zase, někdy a někdy často chodíme svých cestách.

            Takže tohle je pro všechny a právě i pro nás veliké pozvání. Na oslavu, na svatbu, k rozbalení dárku, k životu. Vlastně lépe by bylo říci ne dokonavě, ale nedokonavě k oslavování, k rozbalování, k chození. Protože to je nabídka i potřeba pro každý den a pro každou chvíli. To se nedá, stejně jako mana na poušti, střádat. Oslavovat a rozbalovat je možné a potřebné každý den a furt a pořád, jinak nám projde datum spotřeby a naše víra začne nechutnat.

            A taky se ztratí radost a oslava. A ta by měla být tak hlasitá a tak radostná a tak veselá, aby to bylo slyšet všude kolem. Protože to je ta nejlepší pozvánka na oslavu, když je to fakt vidět, že tam to žije, že to tam žije duchem radosti, duchem života.

            Když o tom přemýšlíme jako křesťané, když o tom mluvíme jako křesťané, když tak jako křesťané jednáme, když tak jako křesťané zveme a zvěstujeme, jedná se o ty nejdůležitější věci. O věci života a smrti. Je to fakt strašně důležitá věc. Ta nejdůležitější. Vlastně v životě ani o nic jiného nejde.

            Připomínejme si přitom třeba právě i tahle biblická slova z listu do Efezu. Že přestože mluvíme o těch nejhlubších věcech, i o smrti, i o hříchu, i o vině, tak nezveme ke dřině při splácení nesplatitelného splátkového kalendáře, neupozorňujeme na nutnost úhrady.

            Zveme na radostnou oslavu života. Zveme k rozbalení daru. Zveme každého a všechny, protože Pán Bůh to připravil pro nás pro každého a pro všechny. Zveme k víře. To znamená: nechat se pozvat, přijít na oslavu, rozbalit si dar života. Života s Bohem.

Díky, Pane, za všechny tvé dary.

AMEN