Blahoslavův dům, 18. 4. 21, Michaela Najbrtová

 

 

Text: Jan 21, 15-23

 

Písně: EZ 217, D 660, EZ 350, EZ 510      

 

 

Kázání:

 

Milé sestry, milí bratři,

slavíme dnes druhou neděli po Velikoncích. Otevíráme Janovo evangelium a připomínáme si setkání vzkříšeného Pána Ježíše s jeho učedníky. Dnes je hlavní postavou Šimon, syn Janův, kterého známe jako Šimona Petra, povolaného rybáře, zapírajícího učedníka, svědka víry.

Když lidé otevírají Bibli, hledají v ní často odpovědi na své otázky. Ptají se a touží po odpovědi. Touží po inspiraci pro svůj duchovní, ale právě i praktický, „obyčejný život“. Touží po potěšení a hledají tu pravou cestu životem.

To je jistě dobré a důstojné. Svědectví o podobných zásadních otázkách máme právě i v Bibli  - můžeme si připomenout bohatého mládence z Matoušova evangelia, nebo Nikodéma, člena židovské rady z evangelia Janova.

Člověk, který není zakopaný na svých pozicích, člověk, který se ptá, ten kdo hledá, kdo hledá cestu ze své situace, kdo nechce žít v zatuhlosti a sevřenosti, to je vzor pro víru každého křesťana.

Bible a zvlášť evangelia nám ale ukazují ještě náročnější cestu víry, ale cestu krásnější a plnější. Staví nás před povolání k následování. Je to výzva, aby se člověk, křesťan, sám postavil do otázky, aby ve svých otázkách a ve svém přemýšlení neupadl do toho, že se zase sám stane mírou všech věcí,. Aby hledanou cestu znovu nepřizpůsobil svým potřebám, náladám a nakonec své pohodlnosti.

Když hledáme v Bibli nebo v modlitbě odpovědi na své otázky, když se ptáme, a snad ještě než se ptáme, měli bychom pozorně naslouchat, mít otevřené oči a uši, abychom zaslechli otázky, které jsou položeny nám. Jsme osloveni Božím slovem dříve než se my sami na něco ptáme. Zavoláni jako Zacheus, dříve než sami otevřeme ústa. Povoláni jako rybáři, dříve než by nás něco takového vůbec napadlo. Jsme pozváni k životu s Kristem, i když bychom si ani netroufli se zeptat, jestli smíme.

To neznamená, že se nemáme ptát, to jistě ne. Evangelia jen s velkou péčí a velkým důrazem dosvědčují, že se už nic důležitějšího nemůžeme dozvědět. Není už nic, co by mohlo nějak víc naplnit náš život. Bůh nás oslovuje a zve, přes naše problémy a hříchy, a dal za nás svého Syna, který za nás zemřel.

Tak ani učedníci se neptají, „kdo jsi?“, ale nechají se Ježíšem oslovit a pozvat k jeho hostině.

Člověk chce mít všechno přesně zjištěno, aby ze situace vytěžil co nejvíc, aby dosáhl co nejlepšího výsledku. Aby se někde neztrapnil, aby nemusel vynaložit nadbytečné úsilí vzhledem k výsledku, k očekávanému cíli snažení.

A vždy je jednodušší se ptát než odpovídat, s tím je totiž nakonec spojeno i slovo odpovědnost. Můžeme se jistě někdy i špatně zeptat - i za to jsme nakonec odpovědní. Proto je cesta otázek také náročná a má své dobré výhledy a vyhlídky. Ale skoro vždy je těžší odpovídat a snad nejtěžší na ty úplně jednoduché otázky, kdy se máme rozhodnout: ano nebo ne.

Umíme si všichni představit jaké oříšky před nás kladou naše děti – vzpomínám si přitom na Máničku, která říká o nějaké Hurvínkově otázce: „To je ale těžká otázka, že pane Spejble a Spejbl odpovídá, ale ne, otázka je to lehká, těžší je jaksi odpověď.

Dnes máme před sebou Šimona Petra, jako svědka víry. Evangelista nám pro naše poučení a pro náš růst ukazuje Šimona, kterému Ježíš klade prostou otázku. „Máš mě rád?“ Na to je pro Šimona zdánlivě velice lehké odpovědět. „Ano, mám tě rád!“ Ovšem tato odpověď s sebou nese právě odpovědnost. K lásce patří odpovědnost.

Když se narodí dítě, když je rodiče dostanou darem, jsou povoláni k lásce. Kdo miluje své dítě, stará se o něj, stará se o jeho zdárný růst a vývoj, pro své dítě je ochoten udělat cokoli.

Kdo miluje Krista dostává na starost a odpovědnost jeho beránky, ovečky a jehňátka. My, křesťané, dostáváme s láskou ke Kristu odpovědnost za ostatní Kristovy beránky a ovečky, abychom se o ně starali, pomáhali jim, chránili je, ukazovali jim cestu svým svědectvím, svědectvím celého svého života. A to pro všechny naše bližní, které bychom měli podle Ježíšových slov v evangeliu vidět a nacházet kdekoli, kde nás někdo potřebuje.

Láska, která zůstává jen ve slovech a neukazuje se – biblicky řečeno – ve svém ovoci, je prázdná. Naopak plná láska, která nese ovoce, je tou pravou odpovědí na otázku, na kterou se Pán Ježíš ptá Šimona Petra a na kterou se ptá každého z nás! I když to znamená se vzdát svého času, různých svých plánů, někdy i svého postavení. Svých životních jistot a prosperity a někdy pro bližního i svého života.

Proč se, ale Ježíš ptá Šimona tak zvláštně? „Miluješ mě víc než ti zde?“ Je ta otázka opravdu tak jednoduchá? Tím se zabývali mnozí bibličtí vykladači – ono také Janovo evangelium je psané pro hloubavějšího posluchače, je plné souvislostí a náznaků a symbolů – ne snad, aby bylo tajemnější a méně přístupné, jakoby skrývalo hlubší tajemství: svědčí o tom samém jako synoptická evangelia: Bůh sám se stal člověkem a zemřel pro nás a vstal z mrtvých a nás zve za sebou a k sobě. Janovo evangelium se dívá jen z jiného úhlu a tak doplňuje tři starší evangelia.

Tedy bibličtí vykladači se pokoušeli tuto otázku vysvětlit různě. V rámci Janovy symbolické řeči může otázka „Miluješ mě víc než tyto zde?“ mířit k uloveným rybám, a tak znamenat: Miluješ mě víc než své zaměstnání, svou profesi? Budeš fakt rybářem lidí a pastýřem mých ovcí?

To je jistě zajímavý výklad, který zůstává dobře v linii účinné jednající lásky – Pán se povolaného Šimona ptá, vzdá-li se pro něj své existenční jistoty a svého dosavadního života a nasměruje jej k druhým.

Nechci nějak zabíhat do psychologie, ostatně člověk nemusí být velký psycholog, aby viděl, že Ježíš spíš míří k Petrovu přesvědčení o výjimečnosti jeho víry – vzpomeňme si na Petrův výkřik při poslední večeři: „Kdyby tě všichni zradili a opustili, já nikdy!“ Petr je ten, kdo tasí meč a seká uši a je to on, kdo sleduje stráž, která Ježíše odvádí, až do veleknězova domu.

Nemusíme být velcí psychologové, abychom viděli, že Ježíš se ptá Petra třikrát ne proto, že to už tak v příbězích bývá, ale aby mu připomněl jeho trojité zapření a opuštění než už příslovečný kohout bude kokrhat.

Petr si na to vzpomíná. Je zarmoucen, že se jej Pán ptá třikrát. Uvědomuje si, že není výjimečný, bez hříchu, bez škobrtání a pádů. Uvědomuje si velikost Kristovy lásky. Slyší pozvání k této lásce a povolání k odpovědnosti.

Šimon Petr je vzorem pro naši víru. Jistě ne ve svém zapírání a útěku. I když i u toho si musíme uvědomit, že Petr je modelem a příkladem Kristova následovníka i v tom, že jde za Ježíšem i tam, kde ho skutečně téměř všichni opustili. Že se tak dostal do situace a nároku, kam se ostatní vůbec nedostali. Jeho selhání nesmí překrýt to, že šel až doprostřed nebezpečí. Petr to vzdal a zabalil až tam, kde se podle všeho zdálo, že zůstal sám.

Z toho se poučme v tom, že víra nepřivádí člověka do bezproblémového prostředí, že nenasazuje růžové brýle, neumetá cestičku a nepřináší „klid a nohy v teple“. Naopak klade nároky, které se nám mohou někdy zdát hodně vysoké.

To všechno si Šimon uvědomuje, když odpovídá na Ježíšovy otázky. Přitom se ale do něj vlévá víra – ne už víra v sebe sama, ve své vlastní schopnosti, ve vlastní pevnost a neochvějnost. Ale víra, že už nikdy nebude sám, že Pán Ježíš, který prošel smrtí a je živý, jej miluje a neopustí ho. V téhle víře přijímá Šimon odpovědnost lásky, i když to právě pro něj bude znamenat i mučednickou smrt.

Pro víru učedníků bylo velkou pomocí setkání se vzkříšeným Pánem. Jejich víra ztroskotala a rozpadla se, ale teď „vstala z hrobu“.

Evangelia nám svědčí jak naplno nás má Bůh rád, jak nás Pán Ježíš miloval, miluje a bude milovat. Na tom stojí naše víra. Když se budeme ptát, jak máme jednat, co máme podniknout se svým životem i v každé jednotlivé konkrétní situaci nepřeslechněme Kristovu otázku, kterou oslovuje i nás: Máš mě ráda, sestro? Máš mě rád, bratře? Křesťane, máš mě rád? Pas mé beránky! Následuj mě!

AMEN

 

 

Nejbližší události

No events

Filtr událostí

Rozpis bohoslužeb

Rozpis bohoslužeb

Texty kázání

Texty kázání

Liturgie

Liturgie

Služby

Služby