Blahoslavův dům, 12. 2. 2017 mh

Text kázání: Matoušovo evangelium 11, 25-30

Čtení: Dt 30,15-20

Píseň: 616, S 331, 693, 24, 485

Kázání:

Bratře a sestro,
dnešní čtení z Bible je o poznání a o břemenech.

Ježíš velebí Boha. Intimní chvíle adorování. Ježíš se ale nenachází v situaci, kdy k němu přicházejí zástupy, a on by tedy mohl Boha chválit za to, jak se mu jeho poslání daří. Ježíš nyní chválí Boha v situaci, kdy se ho lidé přicházejí ptát, co je vůbec zač, kdy se o něm mezi lidmi říká, že je milovníkem hodů a pitek a kdy ve městech Chorazim a Betsaida na jeho působení a slova - zdá se – nijak nereagují.
Ježíš velebí Boha za to, že věci Božího království skryl před moudrými a rozumnými, před učenými a opatrnými. Vyslovuje Boží chválu za to, že Bůh dal tyto věci poznávat těm, kteří jsou nevýznamní, kteří nejsou patrní a kterých také je nepatrně. My, kteří máme za to, že už víme co a jak, že jasně víme, co je Boží království a jak to tam chodí, jak se má žít a co nakonec před Bohem obstojí, zůstáváme před branami takového poznání. My, kteří stále ještě nerozumíme a tápeme, ale tušíme, že Bůh vede věci po svém, totiž jinak, než bychom si představovali, dostáváme poznat něco podstatného.
Ano, Pánu Bohu patří chvála za to, že naše děje se nedějí podle toho, jak bychom my mysleli, že by to bylo nejlepší - pro nás, pro druhé, pro svět.

Všechno bylo Ježíši dáno od Otce. Všechno jeho poznání mu bylo dáno od jeho nebeského Otce. Poznání, které měl, moudrost, kterou před lidmi prokazoval, vhled do toho, co se mezi lidmi na scéně světa odehrává, stejně jako svůj vhled do nebeského zákulisí, to všechno měl Ježíš od Boha.
A Bůh taky jako jediný zná, jak je to s jeho Synem. My budeme k tomu, abychom poznali, kým byl a kým je, potřebovat dosledovat Ježíšův příběh až do konce. Teprve když víme o tom, co se odehrálo tehdy o Velikonocích, můžeme o Kristu začít rozumět více.

A naopak, to, co víme o Bohu Otci, je zase právě a především to, co jsme o něm přijali od Ježíše. Ať už jde o slova, která Ježíš o Bohu mluvil, o podobenství o Božím jednání, anebo o jednání Ježíšovo. Když sledujeme Ježíše jednat mezi lidmi, jako bychom viděli v akci Boha samotného.

„Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout.“
Ježíš nás zve na cestu – na cestu k sobě. Cesta je dobrým obrazem pro život. Před nějakými deseti dvaceti lety to byl obraz velmi oblíbení. Skoro to vypadalo, jakoby naše církev byla metaforou cesty uhranutá: všude se mluvilo a psalo o cestě víry, pozvání na cestu... Až farář Miloš Rejchrt jednou prohlásil, že českobratrští evangelíci jsou vlastně takoví cestáři. Cesta je krásný obraz, ale když se používá přespříliš, může se snadno vyprázdnit a zůstane velmi neurčitý.
Obraz cesty ale rozhodně dobře odpovídá tomu, že věřit v Boha a věřit v Krista neznamená zůstat na místě, ustrnout v tom, kdo jsem, a v tom, co znám a věřím. Cesta nás vede dál, znamená vývoj, postup zdráhám se říci pokrok, znamená změnu.
A Ježíš nás tedy vyzývá k tomu, abychom takto šli a postupovali k němu. Všimněme si, že nás neodesílá k jiným autoritám, ty obtížené, utahané a znavené nevysílá hned zase pryč od sebe s novými úkoly, ale zve je k tomu přijít za ním.
Právě teď k sobě zve ty, kteří se namáhají, kteří jsou obtíženi. Nezve tedy v tomto případě kohokoli. Když se o nesnažím, o nic neusiluji, na sobě nebo mezi lidmi, potom ke mně Ježíšova výzva ani nedoléhá. Neslyším ji, nechápu ji; není pro mě. Ale naopak, když se snažím o dobré, když ve své snaze a úsilí o dobrou věc reju držkou v zemi, pak jsou ta Ježíšova slova pro mne božským pozváním k odpočinku.

Ježíš na tomto místě nemluví o nějaké přepracovanosti nebo přetíženosti nejrůznějšími povinnostmi. Mluví totiž o břemenech a jhu v docela konkrétním významu: jedná se o jho zákona. Poctiví a zbožní Izraelci na sebe brali břemeno toho všeho, co je potřeba dělat a plnit, aby dosáhli spravedlnosti. A aby obstáli v Božích očích.
Ale i my dnes se někdy ptáme obdobně: Co ještě dalšího mám dělat? Jak mám mít druhé lidi víc rád? Co pro ně mám víc udělat? Co všechno mám na sobě změnit? - Ježíš zde tedy zve k sobě všechny, kteří mají za to, že odpočinutí si musí zasloužit. Zve k sobě všechny, kteří už nevědí jak dál.
On všechny přijímá. Nabízí odpočinutí. Jeho poznání, které dostal od Boha, je takové, že Boží království – svrchované Boží působení na zemi, a to i mezi námi – nestojí na naší výkonnosti. Nezávisí na tom, jak ctnostně a zbožně budeme žít.
A přitom nás ale Ježíš nezve k lhostejnosti a bezstarostnosti. I ta Ježíšova životní cesta znamená totiž nést jho. Přijmout úkol. Je to cesta služby, která ale už není povinností, ale kterou můžeme dělat z vděčnosti. Za Boží přijetí a za to, že se na jeho působení ve světě můžeme podílet. Amen.

Události

Rozpis bohoslužeb

Rozpis bohoslužeb

Texty kázání

Texty kázání

Liturgie

Liturgie

Služby

Služby

Michal Marek © 2015