Blahoslavův dům, 26. 3. 2017 mh

 

 

Text: Exodus 20, 12

 

Čtení: Jan 9,1-41

 

Písně: 628, S276, 541, 410, 703

 

Kázání:

 

Bratři a sestry,
Čteme letos v postním období slova Desatera. Většina z těchto přikázání vlastně nejsou žádná přikázání. Nic nepřikazují, dokonce ani nezakazují: slova Desatera prostě vyslovují, co člověk nebude dělat na cestě, která vede z otroctví, z nesvobody nebo různého sevření směrem ke svobodnému životu. Ta slova ale zároveň znamenají, že pokud člověk to či ono dělat bude, pak už tedy na cestě ke svobodě není.
Mohli bychom se ptát: Ale co tedy máme dělat? Slyšíme toho v Desateru dost o tom, co na této cestě dělat nemáme, ale jaké jednání nás z této cesty nesvede, ale může nás na ni podržet?

Už v závěru první desky Zákona, v takzvaném čtvrtém přikázání, jsme minulou neděli slyšeli první výzvu, která byla vyslovena takto pozitivně: „Pamatuj na den odpočinku, že ti má být svatý.“ (Také samotný začátek první desky ale zněl pozitivně: „Já jsem Hospodin tvůj Bůh.“)
A dnes tedy bereme do ruky druhou desku Zákona, která se soustřeďuje na vztah člověka k člověku. Také zde, na prvním místě tu zazní pozitivní výzva. Pořadí přikázání ještě nemusí znamenat nějaký žebříček důležitosti, ale přece jen: co tady zazní jako první o mezilidských vztazích?
To první, co tu čteme, není „Nezabiješ“, „Nepokradeš“, „Nebudeš nevěrný“. Jako první zde stojí slovo: „Cti svého otce i matku.“ Na závěr první desky jsme četli co dělat: Pamatovat na den odpočinku, a teď tedy opět slyšíme, co bude dělat ten, kdo jde cestou ze svých Egyptů. Dokonce je to jediný příkaz v celém desateru: “Cti svého otce i matku.“

Když v Bibli čteme o vzdávání úcty, týká se to napořád úcty k Hospodinu. Anebo také úcty k jiným bohům, které si člověk vytváří místo něj. Tak to vlastně stojí i v Desateru: „Nezobrazíš si Boha... nebudeš se ničemu takovému klanět.“ Ale na tomto místě se naprosto výjimečně mluví o ctění člověka. Proč? Proč je postavení rodičů tak výsadní?
V Izraeli tomu bylo tak, že rodiče byli těmi, kdo člověka uváděl do života víry v Boha. Rodiče své děti o Bohu učili, rodiče se za rodinu modlili, rodiče prosili o smíření s Bohem. Otec byl v určitém smyslu knězem své rodiny, ale i matka zde měla své místo.
Někteří z nás to právě takto v dětství zažívali: rodiče byli pro nás těmi prvními, kdo nás vedl k víře. Někteří z nás to naopak takhle vůbec nepoznali. Jak je tomu pak s tímto přikázáním, když rodiče tento svůj výchovný úkol neplní? To se tady neřeší, prostě se předpokládá, že také toto vedení je úkolem rodičů. A slova Pátého přikázání se ovšem neruší ani tím, když se rodičům jejich úkol plnit nedaří. Nestojí zde psáno. „Cti svého otce i matku v té míře, v jaké ti předávali víru v Hospodina“, to by bylo absurdní. Poslání rodičů platí, ať se nám to jako rodičům daří nebo nedaří. A autorita nebo úcta, která rodičům náleží, je od tohoto úkolu odvozená.

A co to tedy znamená ctít rodiče? Na pomoci si můžeme vzít slova evangelia, našeho křesťanského komentáře k Zákonu. Pán Ježíš jednou řekl jednou tato slova: „Vždyť Bůh řekl: ´Cti otci i matku´ a ´Kdo zlořečí otci nebo matce, ať je potrestán smrtí´. Vy však učíte: kdo řekne otci nebo matce: To, čím bych ti měl pomoci, je obětní dar, ten již to nemusí dát svému otci nebo matce.“
Jak spolu obojí souvisí? Nacházíme to Ježíšův výklad tohoto slova Desatera: ne jedné straně čteme cti, na druhé straně čteme to, čím bych měl pomoci. Ctít tedy především znamená pomoci. Toto ctění neznamená, že člověk má o rodičích hlavně „pěkně smýšlet“, být k nim nekritický..., ctít rodiče znamená prostě být jim ku pomoci. Nejde tu především o naše city a pěkné myšlenky, ale o pomoc a službu. Úcta k rodičům je těžká služba, mnozí z vás o tom víte své.

„Cti svého otce i matku, abys byl dlouho živ na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh.“ Tohle přikázání je výjimečné také tím, že má své zaslíbení: abys byl dlouho živ. Zaslíbení neplatí nijak automaticky a samozřejmě: žádné počty přidaných let podle počtu odsloužených hodin. A přece platí, že tam, kde funguje úcta k rodičům, tam stárnoucí rodiče mohou pořád vědět, proč tu jsou. Stále mají koho čekat, stále je tu někdo, kdo stojí o setkání s nimi. Je tu někdo, komu mohou předat svou zkušenost, vyprávět, čím v životě prošli. Pořád mají na co se těšit. Kde taková úcta k rodičům chybí, tam je tomu naopak.

V dnešním čtení z evangelia, jsme mohli slyšet, jakým způsobem Ježíš vstupuje do života člověka. Ježíš dává člověku vidět. Dává nám, abychom viděli jeho. Abychom viděli sebe. Abychom viděli své rodiče. Abychom viděli své rodiče i v jejich slabé chvíli, v jejich nestatečnosti, i tehdy, když se nás neuměli zastat. Ježíš nám otevírá možnost vidět rodiče jako ty, ke kterým se budeme vracet a kteří nás budou potřebovat. Díky Ježíši také vidíme, jak selháváme a jak velice potřebujeme Boží milost.
A Desatero nám připomíná, že naše cesta ke svobodě začíná v rodině. Amen.

 

 

 

Události

Rozpis bohoslužeb

Rozpis bohoslužeb

Texty kázání

Texty kázání

Liturgie

Liturgie

Služby

Služby

Michal Marek © 2015