Blahoslavův dům, 9. 4. 2017 mh

Text: Exodus 20, 15

Čtení: Mt 21, 1-11

Písně: 118, 675, 433, 240, 700

Kázání:

Milé sestry, milí bratři,
čteme dnes poslední z úderné trojice přikázání, která stojí uprostřed druhé desky Desatera. Jsou to tři slova, která jsou dobře zapamatovatelná, srozumitelná, máme dojem, že víme jasně, o co v nich jde. A tak nám i dnešní slovo „Nepokradeš“ jednoduše souzní s jeho výkladem, který říká: „Krást se nemá.“

Ale my už víme, že přikázání - až na výjimky - nic nepřikazují. A vlastně taky nic nezakazují. Přikázání jsou, jak jsme si už také řekli, směrovky ke svobodě. Kdo chce žít svobodně, tak jednoduše to a to dělat nebude. Minulou neděli jsme si v Tišnově připomínali, jak se vyjádřil evangelický farář Svatopluk Karásek k přikázání Nesesmilníš: „Jak je to úžasná svoboda, když už nemusím pokukovat po cizích ženách!“ A dnes bychom tedy mohli říci: Jaká je to úžasná svoboda, že nemusím pokukovat po ničem, co patří mému bližnímu, ani po jeho ženě, ani po jeho domu, ani po jeho autu, vůbec po ničem. A dokonce mám možnost mu to všechno přát.
Smyslem přikázání ale přece není jen cosi nedělat, ale naopak určitým způsobem jednat. K tomu tu dnes můžeme uvést ještě jeden výklad, tentokrát od reformátora Martina Luthera. Ten osmé přikázání ve stručnosti vyložil takto: „Máme se Boha bát a milovat, abychom svým bližním nebrali peníze a zboží ani neobchodovali nepoctivě, ale pomohli jeho majetek vylepšit.“

Zdá se to být jednoduché a jasné. Druhému člověku neukradneme ani auto z garáže ani peněženku z kapsy. Člověku ne, ale jak to máme s institucemi – když před námi nestojí jeden konkrétní člověk, kterému bychom svým jednáním uškodili. Vzpomínám na to, jak kdysi studenti teologie zjistili, že z aparátu, který měli na své koleji v Jirchářích a který byl určen jen k přijímání hovorů a neměl ani žádný ciferník k vytáčení čísel, se přece dá telefonovat. Byla to velká legrace, i ti nejzbožnější studenti stáli frontu, aby si z toho slepého telefonu zavolali svým známým doslova do celého světa. Legrace skončila, když se ukázalo, že náklady za telefonování existují, že jsou přesně vyčísleny a že platit je má naše teologická fakulta.
Ostatně, když mluvíme o vztahu k institucím a firmám, jak to máme se softwarem ve svých počítačích? Člověka bychom určitě neokradli, ale k institucím se často stavíme jinak. Nebývá to dobře.

A když takto domýšlíme přikázání Nepokradeš, nemůžeme vynechat, jak je to s tím poctivým obchodováním mezi kontinenty. Jak je možné, že ovoce, které se k nám dováží z druhého konce světa, je levnější než ovoce ze sousedního okresu? Kolik za něj asi mohou dostávat jeho pěstitelé? Většinou o tom víc nevíme, ani nás nenapadá, co bychom s tím my sami mohli dělat. Není to naše osobní odpovědnost - anebo je? Ale donekonečna bychom tyhle souvislosti přehlížet také neměli. Prostě, ani s naplňováním tohoto přikázání to není tak jednoduché, jak by se mohlo zdát.

Jenomže, ono v tomto přikázání jde hlavně ještě o něco docela jiného.
Čteme přece v Desateru „Nezabiješ...(člověka), nesesmilníš... (vůči člověku)“. A pak tedy přichází na řadu: „Nepokradeš... (člověka)“. Hned v další kapitole knihy Exodus bychom našli slova: „Kdo někoho ukradne, ať už ho prodá nebo jej u něj naleznou, musí zemřít.“ Ano, v tomto přikázání se mluví především o krádeži člověka, loupežném člověka.
Neumíme si to dnes představit, ale v době Starého zákona to byla běžná praxe: člověka zajmout a jako otroka prodat. Byly to předně zajatí nepřátelští vojáci, případně celé národy, které při válkách takto upadaly do zajetí. Ale podobně se to dělo i v době, kdy se neválčilo. Leccos nám o tom napovídá příběh o synech praotce Jákoba, kteří takto zajali a pak prodali do otroctví svého bratra Josefa.
Ještě i ve středověku v Evropě to ale byly miliony lidí, kteří se takovým i způsoby stávaly otroky. A z takzvané nové doby asi nejčastěji připomínaný příklad: dovážení otroků z Afriky do Nového světa.
Situace se ale úplně nemění ani dnes. Únosy teroristů, používání živých štítů, ekonomické zotročení nebo polické znesvobodnění státní totalitou – abychom aspoň heslovitě naznačili, jak se toto přikázání týká současného světa.

Ale nechceme zůstat u nějakého obecného výčtu selhání lidské společnosti. Jak se to týká nás? Jak přeložit ta slova „Nebudeš krást svého bližního“ pro sebe dnes?
Nebudeš krást manžela někomu druhému, nebudeš krást jeho manželku. (K tomu míří slova jedné písně ze zpěvníku Svítá: „Kde lásku vzít a nekrást, jak v mále věrný být?“.) Anebo taky: Nebudeš si toho druhého přisvojovat, ale budeš mu ponechávat svobodu. Nebudeš si dělat nárok na jeho čas, pozornost, zájem. Nebudeš si dělat nárok, jaký ten druhý má být, co má dělat anebo co a jak má myslet. A pak tedy nakonec Nebudeš si dělat nárok ani na to, co patří tvému bližnímu. To všechno právě proto, že on a všechno to, čím je, a také to, co má, tobě nepatří.

K téhle svobodě míří slovo „Nepokradeš“. Někdy, možná často, musíme vyznat, že se nám to nedaří. A pak slyším tu překvapivou zprávu, že Bůh nade mnou ještě nezlomil hůl. A posílá toho, který přichází v Hospodinově jménu a přichází jako ten, který chce být nad námi králem. Hosana.

 

Události

Žádná událost k zobrazení

Rozpis bohoslužeb

Rozpis bohoslužeb

Texty kázání

Texty kázání

Liturgie

Liturgie

Služby

Služby

Michal Marek © 2015