Blahoslavův dům, 16. 7. 2017 mh

Text kázání: Exodus 20, 17

Čtení: Mt 13,1-9

Písně: 119, 662, 676, 647, 436

Kázání:

Bratři a sestry, v našich výkladech Desatera se dnes dostáváme k poslednímu přikázání. Dnes tedy řadu kázání na Desatero také ukončíme.

Co znamená přikázání: „Nepožádáš domu... nepožádáš manželky bližního svého...“? V jednom textu přeloženém z holandštiny do češtiny jsem kdysi slyšel větu: „Nebudeš se na nic ptát manželky svého bližního.“ V prvním okamžiku mě ta věta zarazila, ale pak jsem si uvědomil souvislosti: ten, kdo text překládal, sice uměl výborně holandsky, nepochopil ale, že tu šlo o citaci z Desatera, přeložil ji proto tak, jak jsme slyšeli.
Co tedy znamená „nepožádáš“? Hebrejské sloveso (ch-m-d) se převádí do češtiny jako žádat si, dožadovat se, vzplanout žádostí (nemá tedy nic společného s ptaním, anebo má?), nebo také horlivě si přát, dychtit (tak to čteme v Českém ekumenickém překladu), případně také závidět.
A když jsme začali výkladem jednotlivých pojmů, tím druhým významným pojmem, který tu nacházíme, je „bližní“. Zase znovu si připomeňme: bližní – to není ten člověk, který je mi zrovna blízký nebo dokonce jen ten nejbližší. Bližní je ten, kdo je mi nablízku. Ten, s kým (ctě nechtě) spolu-žijeme. Bližní je ten, kdo je mi poslán do cesty, často nečekaně či nevhod, a potřebuje mou pomoc.
Desáté přikázání mě tak vede k tomu, abych takovému člověku neupíral úctu, abych mu neupíral jeho práva - třeba tím, že si začnu dělat nárok na něco, co patří a náleží jemu. Platí to, ať už jde o jeho životního partnera nebo partnerku (můžeme dnes i tato slova číst inverzně „Nebudeš dychtit po manželu své bližní...“), nebo ť jde o cokoliv jiného, co mu patří.

Někomu mohou slova posledního přikázání znít jen jako nějaký dovětek k tomu, co všechno už bylo v Dekalogu řečeno. Tím spíše, že se netýkají našeho jednání. Nevztahují se dokonce ani na naše mluvení, ale jen ne nějaké naše úvahy a myšlenky.
S desátým přikázáním je to ale naopak: není nějakým dovětkem nebo přívěškem Desatera, ale nacházíme v něm jeho završení. Kdybych po přečtení prvních devíti přikázání chtěl mít dojem, že se sebou můžu být spokojený, že je to se mnou vlastně dobré, že se nijak zvlášť proti Zákonu neproviňuji, pak musím tady na závěr zjistit, že je tomu jinak. Tohle slovo se mě týká.
Všichni tu snad zjišťujeme, že toto slovo se nás týká. Dozvídáme se zde, že člověk se proviňuje nejen svým jednáním, nejen svými slovy, ale už svými myšlenkami. To je zvláštní sdělení Desátého přikázání: nejde pouze o to, co navenek děláme, ale jde o naše pohnutky, o naše motivace. Tak se stává poslední přikázání završením celého Desetisloví, protože tady se mluví o zdrojích mého nepřejného jednání. Přesně v tomto smyslu také slova Desatera vykládal a rozváděl Ježíš v tzv. Kázání na hoře.

Někteří vykladači považují 10. přikázání za pokračování nebo rozvedení přikázání osmého („Nebudeš krást“). Ale ono velmi podobně souvisí i s přikázáním „Nezabiješ“, připomeňme si, že toto slovo se původně zaměřovalo na loupežnou vraždu. Naše žádosti a chtění se však stejným způsobem váží také k přikázání, které mluví o zcizení lože: „Nezcizoložíš“. A stejně tak se může týkat motivací člověka, který přestává projevovat úctu ke svým rodičům („Cti svého otce i matku“), protože už myslí na to, co chce, aby z jejich majetku patřilo jemu, jednou v budoucnu – anebo co nejdříve. A tak bychom mohli dál hledat a promýšlet souvislosti Desátého přikázání i se slovy z první desky Mojžíšova Desatera.

Jak jsme řekli, tento závěr Desetisloví, který mluví o závisti, se nás každého týká. Někdy se říká, že národním hříchem Čechů je právě závist, že Češi si navzájem závidí víc než kterýkoli jiný národ – majetek, úspěch, moc, štěstí... Neumím posoudit, jestli je to opravdu tak. Některé historické okolnosti by tomu nasvědčovaly. Téměř všichni totiž pocházíme ze sedláků. Když po bitvě na Bílé hoře byla rozehnána většina česká šlechty a množství svobodných občanů měst zemi opustilo, tvořili pak Češi v podstatě jen nižší stav. Sociálně na tom proto byli všichni více méně stejně. Poměrně přirozeně je tak začala zaměstnávat otázka, jak to že někdo z nás má najednou větší majetek nebo postavení. Tehdy prý začalo být podezřelé, když někdo vybočoval z řady, když se od druhých odlišoval?

Desáté přikázání mělo podle některých komentářů původně reagovat na magickou praxi své doby. Jednalo se o uhranutí: soustředění se na věc nebo osobu, spojené s nějakým magickým úkonem, a to s cílem, aby se věc nebo osoba stala mým majetkem, abych ji získal a měl teď k dispozici.
Nemyslím, že by taková praxe byla dnes naším problémem. Ale můžeme říci naopak velmi prostě a civilně: toto přikázání nás upozorňuje na myšlenky a úvahy, které otravují vztahy mezi lidmi. Dělat si nárok na druhého člověka, chtít ho pro sebe, chtít krást manžela nebo manželku někomu druhému, anebo chtít vlastnit jeho majetek, to všechno ničí a ruinuje vztahy mezi námi. Jsou-li přikázání směrovkami ke svobodě, zjišťujeme, pak ani takové úvahy nemají na cestě za svobodou žádné místo.

Slyšeli jsme dnes v prvním čtení Ježíšovo podobenství o rozsévači. Jsme zvyklí mu rozumět jako napomenutí: máme se stát tou dobrou půdou, která slovo evangelia přijme, ve které může zakořenit, kde obstojí a také vydá užitek. Podobenství můžeme ale rozumět jako povzbuzení: navzdory tomu, kde všude – jak vidíme – se slovu evangelia nedaří, někde svoje místo najde. A člověk evangelium začne chápat, nechá ho v sobě usadit a přinést užitek. Smíme vyslovit, že takovou půdou se stáváme i my. Přikázání nám ukazuje, abychom se z této cesty nenechali svést závistí. Amen.

 

Události

Rozpis bohoslužeb

Rozpis bohoslužeb

Texty kázání

Texty kázání

Liturgie

Liturgie

Služby

Služby

Michal Marek © 2015