Vytisknout

Blahoslavův dům, 13. 8. 2017 mh

 

Text: Genesis 37, 1-4.12-28

Čtení: Mt 14, 22-33

 

Písně: 105, 627, 650, 614, 397, 404, 399, 487

 

Kázání:

 

Milí bratři a sestry,
tady začíná seriál Rodinná pouta podle Mojžíše, série Josef.

Ale to vyprávění není nějaký ledajaký příběh. Je nadepsáno jako Rodopis Jákobův. Čteme ho jako rodopis muže, kterému bylo dáno jméno Izrael a po němž jméno Izrael, tj. Zápasí Bůh, nesou všichni jeho potomci. A můžeme si všimnout: Izraelův vlastní rodopis není jen výčtem předků nebo potomků, tak jako některé jiné rodopisy Bibli. V jeho případě je rodopisem příběh. A tento příběh začíná vyprávěním o jeho synech. Jákobův vlastní příběh tedy utváří to, jak je on sám přítomen v příběhu svých synů; příběh jeho synů je podle Bible jeho příběhem.

Zároveň jsou ovšem vyprávění v Tóře svědectvím o životě praotců všech Izraelitů. Zase jednou se nám i na tomto místě připomíná, že Izraelci si o svých předcích nevymýšleli oslavné legendy, nefabulovali zbožšťující vyprávění k uctění zakladatelů rodu. Vyprávění Tóry jsou jistě velikou zkratkou, výběrem klíčových událostí ze životního příběhu jmenovaných, ale podivuhodný vypravěč Tóry se nijak nevyhýbá jejich slabostem a selháním.
Tak je tomu i v našem dnešním čtení. Nečteme tu nic o dětství Jákobových synů, o dnech jejich mládí a dospívání, ale vyprávění se hned stočí k tomu podstatnému a na to se soustředí: je to zrada Josefových bratrů, jejich zášť a pomstychtivost

Už těch několik málo řádků ze začátku kapitoly vyjevuje celou řadu osobních dramat.
Jákobův syn Josef, jak čteme, se stal pastevcem, začal se spolu se svými bratry starat o ovce svého otce. Žádný idylický obrázek o bratřích, kteří svorně pasou ovečky na svazích travnatých hor, se tu ale nemaluje.
Josef je mezi bratry nejmladší a i ve svých sedmnácti letech je mezi nimi pořád za poskoka. On, který je synem Ráchel, ženy, kterou otec Jákob miloval nejvíce, a kterému otec také projevuje největší přízeň, má snášet takové potupné postavení mezi syny otcových služek.

 

A jaké to bylo drama pro jeho bratry? Jak se dá vůbec unést, když otec miluje mého bratra víc? Jak se vyrovnat s tím, že rodič mého sourozence upřednostňuje, že si ho předchází vzácnými dary? Co myslel otec Jákob tou suknicí – to přece byly šaty královských princátek?! Znamená to, že si otec už vybral toho vedle mě pro nějaké zvláštní postavení mezi námi ostatními? Jákobova zvláštní otcovská náklonnost se nedala přehlédnout – jak se tohle dá snášet?
A jak se navíc chovat k sourozenci, který na nás ostatní doma donáší, kdo na nás běhá žalovat rodičům? Jak by bratři mohli mít Josefa v oblibě?

A jak tomu bylo s otcem Jákobem? Jákob miloval nejvíc svou ženu Ráchel. To kvůli ní pracoval u svého strýce Lábana dlouhých čtrnáct let. Dlouho pak spolu nemohli mít spolu děti. A teprve mnohem později, dávno ve věku, kdy člověk prožívá radost z dětí s celou svou zralostí a vděčností, se jim narodil syn. Syn Jákobova stáří. Dali mu jméno Josef – to znamená Přidaný. Jak by Jákob tuhle přidanou, vtělenou radost nemiloval zvláštním způsobem? A jak svou přízeň zadržovat a neprojevovat, aby tím ostatní děti nezranil?
A jak se to všechno asi jevilo z pohledu Bilhy a Zilpy, které jsou tu zmíněny jen na okraj? I ony přece daly Jákobovy syny, a stejně zůstaly jen služkami. Měly muže, který zjevně dával přednost jiné ženě. A jejímu dítěti. To proto, že ji miloval víc…

A pak je tu ovšem ještě jedna jednající osoba, o které se nemluví. Ten, jehož jméno smíme vyslovit, někdy je ale na místě o něm z úcty nemluvit. Je přiměřenější počkat na konec příběhu, protože až potom je vidět, jakým způsobem po celou dobu vskrytu jednal. Tou osobou je Hospodin. Také v rodopisu Jákobově se to teprve na závěr ukáže. Nikoli snad, že by stál za vším lidským rozhodováním a jednáním, ale že právě i navzdory nevraživosti a zášti bratrů, navzdory zvratům nahoru dolů v dalším Josefově příběhu Hospodin zachová svůj vyvolený rod.

Nečteme tu žádné popisy, žádné dlouhé dialogy, žádné detaily vyprávění. A přece na těch pár řádcích v úvodu našeho čtení nacházíme rozehraná dramata osobního a rodinného života. Některá z nich jsou nám možná cizí a vzdálená, v lecčems se naopak dobře poznáváme.
I v našich dnech přichází bouře - bouře vztahů, ve které se utápíme, klesáme, ve které hrozí, že klesneme až na dno. Četli jsme v našem čtení z evangelia o tom, jak Ježíš bouře tišil. Dokáže tak vstupovat i do těch našich bouří, někdy nečekaně, někdy jakoby náhodou, někdy jako nejasný přízrak z jiného světa.
I tak na člověka může jeho přítomnost působit. Než uslyšíme jeho hlas. Tenkrát na moři svým žákům řekl: „Nebojte se, vzchopte se, nebojte se“. Přichází se slovy, která potřebujeme slyšet. Potřebujeme, aby nás ujistil někdo druhý: že se nemáme děsit, že různé obavy nebo strachy mít nemusíme. Tak přichází on.

Vítr se tenkrát utišil. Utišuje se i dnes. Ne tehdy, když jako Petr chceme ze své lodi vyskakovat, když chceme druhé opustit a zachraňovat sami sebe. Stane se to tehdy, když jeho necháme vstoupit na naši loď. Když vyznáme, že on je naším Pánem. Když ho pozveme, aby byl s námi a řekl slovo, které vyvolá – pokoj. Amen.