Blahoslavův dům, 10. 9. 2017, B. Tančev

Text:                Deuteronomium 15, 1-11                   

Čtení:              Matoušovo evangelium 18, 23-35                                               

Písně:             47, 675, 397, 360, 672              

Kázání:

            Letošní léto už je skoro za námi a přichází čas, kdy budeme slavit Svátek díkůčinění. Budeme děkovat Hospodinu za vše, čím nás obdařil. Za úrodu, za zemi, kterou nám dal v dědictví, za práci, která nám dává obživu. A to je chvíle příhodná pro připomenutí léta promíjení dluhů. Zadarmo jste dostali, zadarmo dejte. (Mt 10,8)

            Náš text, to je svrchované vyhlášení zákona. Podobně jako by dnes vyšel ve Sbírce zákonů, ale s mnohem větším důrazem. Bůh ho vyhlašuje ústy Mojžíšovými a zavádí tím zcela radikální sociální praxi: pravidelné a plánované zrušení dluhů těch, kteří jsou chudí, těch potřebných. Mojžíš tuto praxi ani neprosazuje, ani neobhajuje. Zaštítěn autoritou Hospodinovou ji v prvním verši přímo vyhlašuje. Ostatní je jen komentář.

            Vztah křesťanů k Zákonu je zhusta dán vlivem epištol apoštola Pavla. Zákon je v těchto listech něco tíživého, je to jho na šíji křesťanově, z kterého jsme vysvobozeni až obětí Kristovou. Zákon nás táhne ke hříchu a někam do šeólu, kde je pláč a skřípění zubů. My tu ale máme před sebou zákon, který osvobozuje. Osvobozuje všechny ty, kteří nejsou schopni splácet svůj dluh. Ve starověku tito lidé upadali do otroctví svých věřitelů, a jak už to v ekonomickém světě chodí, chudák s nesplaceným dluhem se samozřejmě stává notorickým dlužníkem. Je navěky odsouzen k dluhům, které nikdy nemůže splatit.

            Aby nebylo mýlky, to nejsou dluhy za dárky k pesachu nebo za zahraniční dovolenou. Ti lidé se zadlužili, aby uhájili holý život – aby měli co jíst. Pro ně Mojžíš vyhlašuje léto promíjení dluhu. Každého sedmého roku budou rozbity jejich okovy a budou vyvedeni z ekonomického otroctví. Proti fatální praxi dluhových pastí tu Mojžíš staví celou sílu exodu.

            Tento oddíl Deuteronomia nebývá považován za právě aktuální a možná proto ani nebývá často připomínán. A to i přesto, že léto promíjení dluhu je vyhlašováno se stejnou autoritativností a naléhavostí jako: „Nebudeš mít jiného boha mimo mne, nezabiješ, nesesmilníš, nepokradeš…“ Aby ještě více zdůraznil závažnost  Mojžíšova vyhlášení, používá deuteronomista v hebrejském textu pětkrát infinitiv v tzv. etymologických figurách. Jde o poměrně vzácnou gramatickou formu, kdy se ve větě před určitým tvarem slovesa uvede jeho infinitiv a to za účelem jeho naléhavého zdůraznění. Hebrejština tak může ve v. 10 říci doslova „dávati  dávej mu...“, my to ale přeložíme jako „dávej mu štědře...“ Sloveso tak získá na naléhavosti. Těch pět výskytů v našem textu je

- „jen ochotně poslouchej Hospodina...“ (v. 5)

- „ochotně mu otvírej svou ruku...“ (v. 8a)

- „poskytni mu dostatečnou půjčku...“ (v. 8b)

- „dávej mu štědře...“ (v. 10)

- „ochotně otvírej ruku...“ (v. 11)

            Uvedených pět výroků také vyjadřuje nesmírnou naléhavost a závažnost, s níž Izrael tato nařízení přijímá. Ta naléhavost je nutná, protože Mojžíš tu čelí váze „zdravého rozumu“. Rozumu, který věří, že chudý musí zaplatit svůj dluh, nebo zůstat zotročen. Ekonomická realita je tu přebíjena silnější realitou lidského společenství a lidské důstojnosti.

            Náš text obsahuje i jeden rozpor. Ve verši 4 se stanoví: „Ať u tebe není potřebného…“ Zatímco ve verši 11 se tvrdí: „Potřebný ze země nevymizí…“ Na tento rozpor se často poukazuje s tím, že podle Mk 14,7 cituje verš 11 také Ježíš. Ten při svém pomazání v Betanii vzácným olejem z nardu učedníkům říká: „Vždyť chudé máte stále kolem sebe a kdykoli chcete, můžete jim činit dobře, mne však nemáte stále“. Tato Ježíšova citace se obvykle vykládá tak, že verš 11 (potřebný ze země nevymizí) má přednost před veršem 4 (ať u tebe není potřebného) a znamená, že se máme smířit s trvalou přítomností chudých. Náš text ale takové smíření nedovoluje a míří přesně opačným směrem. Verš 11 říká, že jelikož je řada potřebných téměř nekonečná, je promíjení dluhů o to naléhavější. Naproti tomu verš č. 4 říká, že praxe léta odpouštění dluhů prolomí začarovaný kruh zadluženosti a chudoby. Tato praxe je tedy nekonečně naléhavá (v. 11) a bude fungovat (v. 4).

            A ještě si všimněme 9. verše, ve kterém Mojžíš vidí až na dno černé duše vychytralého investora. Ten si spočítá, že rok promíjení dluhů je už blízko a proto musí přestat půjčovat. Právě před touto „ničemnou myšlenkou“, kdy má síla něčí ekonomické výhody přednost před svobodou bližního, Mojžíš ostře varuje. Trvá na tom, že hlas zisku, hlas vlastního prospěchu nesmí přehlušit volání bližního z hloubi jeho nouze.

            Je to podivný text. Je pravda, že platí pouze pro jednoduchou ekonomiku bezprostředních vztahů. Navíc se donekonečna vkrádá defenzivní otázka, zda se toto ustanovení vůbec někdy mohlo dodržovat, když je tak hrubě nepraktické. Mnozí badatelé se domnívají, že i v samotném Izraeli se nedodržovalo prakticky nikdy. Tak proč máme toto ustanovení číst? Proč si je vlastně máme připomínat?

            Protože tento text je především podnět naší představivosti. Je to podnět k tomu, abychom se zamýšleli nad dluhy, ve kterých se navzájem udržujeme. A nejen nad dluhy. Součástí vyhlášení léta promíjení dluhu je i výzva, abychom dávali. Dávali štědře. A dar, to přece není investice, u které počítáme s tím, že se nám jednou vrátí. Jsme tu vlastně vybídnuti, abychom půjčku přeměnili na dar. Půjčky, ty vytváří závazkové vztahy, které produkují cyklicky rostoucí beznaděj. Mojžíš navrhuje, aby tento kruh beznaděje rozlomil náš vědomý a štědrý čin, kdy člověk v zájmu bližního nechá plavat nějakou výhodu. To je okamžik, vznešený okamžik, ve kterém se do našeho světa prolamuje království Boží.

            Jsme společenství, které se před koncem bohoslužeb pomodlí za odpuštění, „jakož i my odpouštíme našim viníkům (doslova našim dlužníkům)“. Odpuštění se tu tedy týká přímo prominutí dluhů. Nejen peněžních a majetkových, ale i morálních, vyplývajících z našich pocitů sebestřednosti, nadřazenosti či bohorovnosti. Dluhů, které zotročují nejen ty, kteří jsou našimi bližními, ale i nás samotné. A když prosíme svého nebeského Otce za odpuštění tak mnohého, měli bychom sami být schopni odpustit. Třeba pak z nebe zaslechneme hlas: „Služebníku dobrý a věrný, nad málem jsi byl věrný, ustanovím tě nad mnohým. Vejdi a raduj se u svého pána.“ (Mt 25,21)

            Mojžíšovo ustanovení léta promíjení dluhu útočí na náš svět, jak ho známe. V něm samozřejmě předpokládáme, že dluhy jsou dluhy a musejí být zaplaceny. A najednou je celý ten systém zpochybněn. Síla zadluženosti je v tomto zákoně podvrácena. Zrušením dluhu jsou obě strany osvobozeny k tomu, aby vstoupily do vztahu jiného druhu, vztahu bližních. Jenže nelze mít vztahy bližních tam, kde je určující vliv půjčky a dluhu. Mojžíšova vize má neuvěřitelnou sílu. Tvrdí také, že neodpuštění vytváří v intimních vztazích skutečnou smrt zaživa. Aktivní a vědomé zrušení dluhů může lidi přivést k novému, „jubilejnímu“, životu. Jubilate! Radujte se!