17. neděle po Trojici, 18. 9. 2016, Blahoslavův dům/Tišnov, sj

„O PROZÍRAVÉM SPRÁVCI“

čtení Písma sv.: Am 8,4-7 písně: ž 99, 675, 509, 162, 449 text kázání: Lk 16,1-13

Svým učedníkům řekl: „Byl jeden bohatý člověk a ten měl správce, kterého obvinili, že špatně hospodaří s jeho majetkem. Zavolal ho a řekl mu: ‚Čeho ses to dopustil? Slož účty ze svého správcovství, protože dále nemůžeš být správcem.‘ Správce si řekl: ‚Co budu dělat, když mne můj pán zbavuje správcovství? Na práci nejsem, žebrat se stydím. Vím, co udělám, aby mne někde přijali do domu, až budu zbaven správcovství!‘ Zavolal si dlužníky svého pána jednoho po druhém a řekl prvnímu: ‚Kolik jsi dlužen mému pánovi?‘ On řekl: ‚Sto věder oleje.‘ Řekl mu: ‚Tu je tvůj úpis; rychle sedni a napiš nový na padesát.‘ Pak řekl druhému: ‚A kolik jsi dlužen ty?‘ Odpověděl: ‚Sto měr obilí.‘ Řekl mu: ‚Tu je tvůj úpis; napiš osmdesát.‘ Pán pochválil toho nepoctivého správce, že jednal prozíravě. Vždyť synové tohoto světa jsou vůči sobě navzájem prozíravější než synové světla. Já vám pravím: I nespravedlivým mamonem si můžete získat přátele; až majetek pomine, budete přijati do věčných příbytků.

Sestry a bratři, milí lidi, tohle je mi teda text skutečně za všechny peníze! Co to má u všech všudy být? Co nám to tu Ježíš Lukášovým jazykem vypráví?! Vzor, jak chytře a nápaditě podvádět?!
Nejspíš ne, protože takový návod by se snad skutečně do Bible nedostal, problém ovšem je, že se tak to podobenství jeví. A nejen na 1. pohled či poslech. I na druhý a kdoví, kolikátý další. Zkrátka je to zapeklitý text a není snadné se s ním vyrovnat se ctí. Nejen na kazatelně. I v osobním pohledu víry, ve vlastní zbožnosti. A tam jde o víc…
Ježíš provokuje, jde na hranu či dokonce za ni. Náš problém ale nespočívá jen v tom, že nás to skutečně pobuřuje. My tomu textu dnes neumíme moc dobře rozumět – neznáme okolnosti správcova jednání, nevíme, zda dlužníkům odpustil úrok nebo si seškrtal vlastní provize, či co to jeho krácení úpisů vlastně konkrétně znamenalo. O to je to horší. Ale podstatou zůstává, že podle Ježíše pán chválí nepoctivého správce za prozíravé a zároveň podvodné jednání. No fuj!

Ku pomoci nám může trochu být kontext Ježíšových provokativních slov – předchozí 3 podobenství o ztracené ovci, minci a o ztraceném synu. Za Ježíšem chodí podivná čeládka, samí celníci a hříšníci. Farizeje a zákoníky to štve. A Ježíš jim na jejich kyselé výrazy a reptání odpovídá trojitým příměrem o tom, jaká je to radost najít něco, co už člověk považoval za ztracené, odepsané. Teď se obrací od reptáků ke svým vlastním učedníkům. A počastuje je tímhle příkladem ze světa šedé ekonomiky. Ovečka, mince, syn – to byl trochu lehčí kalibr, Pane!
Ježíš o duchovních věcech umí mluvit s pomocí příkladů docela neduchovních – ten černý trh a hospodářskou kriminalitu má obzvlášť v oblibě: v podobenství o pokladu v poli se počítá s podvodem na původním majiteli pole, v podobenství o perle se pracuje přinejmenším s obchodní chytrostí, v podobenství o hřivnách se docela samozřejmě mluví o půjčování na úrok, ačkoliv to Starý Zákon výslovně zakazuje!
Proč to zdůrazňuji a připomínám? Abych Ježíše problematizovala nebo abych dokonce problematizovala jeho zvěst? Že to jako nebyl zase takový andílek? Ne, andílek to nebyl, byl to vtělený Boží Syn, ale uměl ohromně dobře chodit v tom, v čem chodili lidé kolem. Někdy se nám Ježíš může jevit jako snílek a idealista, který si život maluje ohromně jednoduchý. Dnešní podobenství nás nepříjemně upozorňuje na to, že tahle představa o Ježíši je mylná.

V příběhu se objeví 2 zásadní postavy: správce a bohatý člověk, pán.
Slovo „správce“ je trochu zavádějící – může budit dojem člověka, který dohlíží na úklid a občas vymění vadnou žárovku. Pro Písmáka může zase označení „správce“ vyvolat dojem služebníka, nějakého otroka, který spravuje pánův majetek. Něco jako Josef v Egyptě. Ale on to není ani údržbář, ani otrok. Je to svobodný člověk, který s majetkem svého šéfa podniká. Provozní? Manažer? Možná bychom mu tak měli říkat spíš…
Tento manažer se ocitne v zásadním průšvihu – je nařčen, že nehospodaří čistě. Je to lež? Je to pomluva? Je to šproch, na kterém je pravdy trochu? Těžko říct, ani se to nezjišťuje, rovnou dostane padáka. Snad aby nekazil dobré jméno firmy, aby jeho špatná pověst neočernila dobrou pověst jeho pána. V každém případě je jasné, že se brzy octne na dlažbě. Co teď?! Teď je krize, teď je zle, teď je třeba zajistit si budoucnost, nehledě na to, jakými prostředky to bude. Pan manažer, středostavovský kravaťák, nechce jít kopat. Přece ze mě nebude „lopata“, říká si. A žebrotou se mu jít také nechce. A tak si na poslední chvíli zajišťuje zadní vrátka, tunelováním si otvírá zlatý padák. Za povšimnutí stojí, že si ta zadní vrátka otvírá navazováním vztahů, získáváním přátel.
Nad manažerem stojí jeho šéf, pán, bohatý muž. Majitel s velkým M. skutečně! Veškerý majetek, o kterém padne v příběhu zmínka, totiž patří jemu! Olivový olej i obilí. Všecko. Lépe řečeno, není nic, co by mu nepatřilo. To bude Bůh. Má nás to trknout. Jenže co je to za Pána, co je to za Boha, který nejen, že toleruje levárny, ale ještě za ně chválí?!
Dlužno podotknout, že se skutečně chová trochu jako podivín. Jakoby mu bylo ukradené, zda a o kolik ho manažer prve připravil – zajímá ho jen to, že tento správce už není důvěryhodný. A na konci přijde možná ještě o víc, ale velkoryse nad tím mávne rukou. Jak to?! Nejspíš proto, že Bůh nemá k majetku takový vztah, jako my lidé…

My jsme v tom příběhu v roli správce. Manažera. Nejen v příběhu. I v životě. Ledasčím disponujeme. Leccos je nám svěřeno. Není toho málo. Ale ve skutečnosti to není naše. Je nám to pouze svěřeno ke správě, neseme za to odpovědnost. Z tohoto úhlu pohledu je pak na řadě otázka, jak hospodaříme? Špatně, zní odpověď. I kdyby nás neobviňovalo vlastní svědomí, i kdybychom sami před sebou měli pocit, že je vše v pořádku, naše okolí na nás chlup rádo najde. V církvi i mimo ni. Tu i onde se najdou ti, kdo jsou vždy ochotní posoudit, jací jsme hospodáři a nařknout nás u majitele… A tu se ocitáme v krizi, jako ten manažer z podobenství. Problém je, že v našem případě nehrozí „jen“ vyhazov z práce. Jde o budoucnost se vším všudy, jde o spásu. Synové světa jsou prý prozíraví. Prozíravější než synové světla, kterým jde o spasení. Dovedeme se od toho správce něco naučit?
Dotyčný neváhá využít vztahy k zajištění své budoucí existence. Jedná tak trochu ve smyslu hesla: jak chcete, aby druzí jednali s vámi, jednejte vy s nimi. A my to máme dělat taky tak?! Ano, máme. Ježíš zve k tomu, abychom v krizi své nedostatečnosti, s výhledem soudu, využili všechny možnosti k naplnění příkazu lásky.
Mezi řádky: trochu to zavání zásluhami, viďte? Ale tohle přece evangelíci neuznávají! Dělat něco jen proto, abych si koupil spásu. Evangelíci to sice možná neuznávají, ale v evangeliu se to objevuje. A ne jednou. Zde zřetelně: aby mne někde přijali, udělám tohle a tohle…

Podstatné ale je, co vlastně ten správce udělá. Začne rozhazovat naplno. Ach jo, co s tím? Doteď rozpouštěl pánův majetek a teď to bude ještě horší. On ale rozhazuje především tím, že odpouští dluhy. Odpuštění dluhů… Odpuštění hříchů… V latinské verzi modlitby Páně to zůstalo zachováno: dimitte nobis debita nostra. Odpusť nám naše dluhy…
Správce propadne panice a začne druhým odpouštět jejich dluhy. Dluhy vůči pánu. Člověk vidí, že na posledním soudu stejně neobstojí, tak alespoň začne druhým odpouštět jejich hříchy a viny. To jsme my. To máme být my. Odpouštět tak říkajíc z cizího… V příběhu se zdá, že majitel je tak právě spokojen. Toto je JEHO představa, jak se má s majetkem, respektive dluhy, zacházet. Dává to smysl? Bůh, který nechce, abychom byli přehnaně odpovědní vůči jeho majetku, Bůh, který chce, abychom v hospodaření s ním uměli mít lehkou ruku? Smysl to dává, alespoň skrze Ježíše.

Ježíš obhajuje odpuštění hříšníkům a farizeové reptají, co si to dovoluje. Svoje učedníky Ježíš zve k opovážlivosti zpronevěřilého správce: odepisovat z dluhů, pánovi klidně pod nosem. Protože Bůh je nespokojenější, když se právě takto s dluhy nakládá, jakkoliv všechny dlužní úpisy jsou zcela nesporně jeho.
V našem případě jde o to, zda se necháme pozvat k odpouštění, zda přijmeme role nepoctivých, nedůvěryhodných správců a budeme škrtat a škrtat či zda budeme pohoršeně supět a reptat, za co nás to tu mají. Důvěryhodnějšími se tím nestaneme. Jde však o naši prozíravost tváří v tvář Pánu Bohu a jeho soudu.

modlitba ke kázání
Pane Ježíši Kriste, oslovuješ nás jako svoje učedníky. Prosíme, dej, abychom se od tebe dovedli učit velkorysosti, abychom tě dovedli následovat v trpělivosti a lásce k druhým i k sobě. Amen