Neděle po Božím vstoupení, Exaudi, 28. 5. 2017, Blahoslavův dům, sj
„JEŽÍŠOVO NANEBEVSTOUPENÍ“
čtení Písma sv.: Ž 110 písně: ž 111, S 21, 353, 442, 685 text kázání: Mk 16,14-20
Konečně se zjevil samým jedenácti, když byli u stolu; káral jejich nevěru a tvrdost srdce, poněvadž nevěřili těm, kteří ho viděli vzkříšeného. A řekl jim: „Jděte do celého světa a kažte evangelium všemu stvoření. Kdo uvěří a přijme křest, bude spasen; kdo však neuvěří, bude odsouzen. Ty, kdo uvěří, budou provázet tato znamení: Ve jménu mém budou vyhánět démony a mluvit novými jazyky; budou brát hady do ruky, a vypijí-li něco smrtícího, nic se jim nestane; na choré budou vzkládat ruce a uzdraví je.“ Když jim to Pán řekl, byl vzat vzhůru do nebe a usedl po pravici Boží. Oni pak vyšli, všude kázali; a Pán s nimi působil a jejich slovo potvrzoval znameními.
Sestry a bratři, dnešní text nám připomíná děje, které vedly k tomu, že ve vyznání víry vyslovujeme slova: „...vstal z mrtvých, vstoupil na nebesa, sedí na pravici Boha, Otce všemohoucího...“ Připomíná nám samotný závěr Ježíšova pozemského působení a putování. Slyšeli jsme dnes část takzvaného II. závěru Markova evangelia, který líčí poslední Ježíšovo setkání s učedníky. Prý skoro jistě není Markův. Přesto je to svědectví o tom, že (a jak!) začala doba, ve které my sami žijeme. Věk církve. Ježíšův pozemský, lidský příběh se uzavírá, a zároveň přichází doba, kdy učedníci mají zůstat spolu a mají i cosi jako společenství dělat. A s Ježíšem je to má i nadále spojovat, i když jinak, než během společného putování po světě. Neznamená to ovšem ani v nejmenším, že lidově řečeno kocour není doma a myši mají pré! To, co začíná, ten čas církve, je pokračováním příběhu evangelia ve světě.
Ježíš se s učedníky loučí. Přeskočme však rovnou k tomu, co se před jejich zraky odehraje pak - „byl vzat do nebe“. Zvídavé otázky: jak? kudy?, zůstávají bez odpovědí. V evangeliu nečteme líčení, ale strohé konstatování, že tomu tak bylo. Zároveň je v té strohosti skryto ujištění, že vyvýšený Pán je totožný s tím, kterého učedníci zažili. Není to nikdo jiný než Ježíš, který kázal, uzdravoval, provokoval, zval do své blízkosti... ...byl ukřižován a zemřel za naše hříchy. To je podstatné pro naši víru, pro naše vnímání Božího Syna, pro naše modlitby, pro způsob, jakým o něm mluvíme, svědčíme...
Byl vzat do nebe. Jurij Gagarin prý po historicky první cestě člověka do vesmíru prohlásil, že v nebi byl, ale Boha tam nikde neviděl, tudíž neexistuje. Kristus ale není kosmonaut. Jeho nanebevstoupení není vesmírná odyssea, nejde o prostorovou kategorii kosmu. Ježíš byl vzat do nebe. To znamená, že byl přijat do sféry, která není lidská, ale Boží. Nebe nemusí být jen to nad našimi hlavami. V Bibli je nebe symbolem nedostupnosti a o tu tady jde. Ježíš odešel tam, kam my lidé jen tak nemůžeme. Nebe nám není přístupné, ale jsme na něm závislí. Je to Boží, ne lidská oblast. Nepanuje tu žádná světská ani kosmická moc. Vládne tu Bůh. To je veliké povzbuzení. Rozhodnutí o světě v posledu nepadají v našich lidských a pozemských vládních kabinetech. Lidskému panování podléhá svět jen částečně, jakkoliv i ta částečnost umí být hrozivá a svírající. To v nebi je však trůn, pravdy hlavní sídlo... To si smíme připomínat.
Místo na pravici Boží je místo čestné. Nebo spíš nejčestnější. Tak jsme to slyšeli i z úst žalmisty v 1. čtení. Místo na pravici Boží je rezervováno pro Mesiáše. Pravice byla pro židovstvo i novozákonní svědky také symbolem moci. Usedl-li tedy Kristus po Boží pravici, byla mu rovněž dána moc, podle evangelisty Matouše to je „veškerá moc na nebi i na zemi“.
Ježíšův vstup do nebe, jeho opuštění lidského světa a lidských reálií a příchod do Boží blízkosti lze docela oprávněně považovat za pečeť celého jeho díla spasení. Nejen, že Kristus za nás, za naše chyby a za naši nedobrotu zemřel a byl vzkříšen, ale spolu s ním se naše věc, naše záležitost, otázka našeho spasení dostala do bezprostřední Boží blízkosti. A tím právě přestala být otázkou, stala se jistotou a víra v Krista ujištěním. Kristus se za nás postavil před Boží tváří. Jako Boží Syn, který se obětoval pro naši spásu, byl přijat do nebe a usazen na pravici Boží. Tím je k jeho konání vysloveno zásadní Boží ano, zásadní přitakání k dílu spásy, které pro nás Ježíš vykonal.
Nyní skok zpět na zem – příběh o nanebevstoupení je také příběhem o Ježíšově posledním setkání s učedníky. Zprvu nejspíš nebylo moc příjemné – Ježíš učedníky káral za to, že neuvěřili Marii z Magdaly ani dvěma dalším svědkům jeho vzkříšení. Ježíšovo kárání. To člověk nechce zažít. Zároveň je tu podstatný jeden moment – Vzkříšený přichází za učedníky, byť si nevěřícími. Překonává jejich nevíru a tato je jednou provždy nediskvalifikuje. Učedníci, ta banda pochybovačů, ta parta skeptiků, si od Ježíše kromě pokárání za tvrdost srdce vyslechne také zásadní pověření. „Jděte do celého světa a kažte evangelium všemu stvoření.“ To je výzva jako hrom! Výzva k misii. Slovo misie každému nevoní. A mnozí se vůči němu i vymezují – misie, to ne, na to my nejsme! To by asi nešlo, vždyť je to úkol uložený samotným Ježíšem! Myslím, že bychom měli jednou pro vždy pochopit, že misie není synonymum jen pro jeden určitý způsob zvěstování evangelia (který nám třeba nesedí). Misie je poslání zvěstovat vůbec. Kdo a jak to dělá, to to slovo samotné neřeší.
Z Ježíšovy strany jde o výzvu nezůstat sedět, nenechat si evangelium pro sebe, ale poslat ho dál do světa, nechat ho mezi lidmi působit. Svatý František z Assissi prý kázal i ptákům a zvířatům, protože i ti pro něj byli součástí onoho „stvoření“. Není mi to k smíchu. Zvěst evangelia má skutečně dosah pro všechno stvoření. Tam, kde evangelium překonává lidský hřích, tam se proměňuje tvář světa, tam není Boží stvoření porušováno a ničeno.
V té rádoby Markově zprávě o nanebevstoupení čteme slova: „Kdo uvěří a přijme křest, bude spasen; kdo však neuvěří, bude odsouzen.“ Augustin i Calvin a mnozí jiní se zabývali naukou o predestinaci, to jest předurčení k tomu uvěřit a být spasen či neuvěřit a být odsouzen. Při vší úctě k Augustinovi, Calvinovi i těm mnoha dalším mám za to, že my touto cestou jít nemáme. My, lidé, si nemůžeme začít odškrtávat, kdo ANO a kdo NE. V dnešním textu je podstatný důraz na víru a křest. Toho se můžeme držet. Naším úkolem je však zvěstovat všemu stvoření, mít naději pro všechny, s jistotou, že po žni si nás všechny přebere podle svého sám Bůh.
Stejně rozumím i zmínkám o zvláštních darech, charismatech, které jsou věřícím zaslíbeny jako doprovodná znamení jejich víry. Není třeba zkoušet, zda to jde a funguje, ani dokazovat, že to nejde a nefunguje. Víra v Krista člověku dává zažít mnoho věcí, které jsou silné a lze je považovat za zázračné, zrovna tak jako manipulaci s hady.
Ježíš svým učedníkům a následovníkům, tedy i nám, zanechal úkol. Kázat evangelium. To není výzva jen pro ordinované, presbytery či faráře. Je to úkol pro všechny, kdo se ke Kristu hlásí. Mít úkol neznamená jen to, že něco musím, mít úkol znamená také, že mi jej někdo svěřil s důvěrou, že na něj stačím, s důvěrou, že se jej chopím. Kázat evangelium všemu stvoření se může zdát jako úkol přesahující moje, naše možnosti. Věříme-li však v Krista jako svého Pána a doufáme-li v jeho moc, smíme vědět, že na tento úkol nejsme sami. Je nám nablízku i po svém odchodu k Otci, zůstává s námi skrze svého Ducha. Nebojme se tedy vyjít a všude kázat, jak o tom svědčí závěrečná slova Markova evangelia. Amen
modlitba po kázání
Pane Ježíši Kriste, s úlevou si uvědomujeme a připomínáme, že naše záchrana není dílem našich rukou, ale tvé veliké lásky k nám, s níž ses za nás vydal a daroval nám tak život navzdory smrti. Kéž i my nasadíme svůj život, svůj čas pro službu druhým, jak jsi nás opakovaně vyzval. Prosíme, podpírej nás v tomto úkolu. Amen.