4. neděle velikonoční, Jubilate, 7. 5. 2017, Blahoslavův dům, Tišnov, sj

 

„O DOBRÉM PASTÝŘI“

čtení Písma sv.: Ez 34,1-16 písně: ž 66, S 193, 419, 618, 649 text kázání: J 10,1-10

„Amen, amen, pravím vám: Kdo nevchází do ovčince dveřmi, ale přelézá ohradu, je zloděj a lupič. Kdo však vchází dveřmi, je pastýř ovcí. Vrátný mu otvírá a ovce slyší jeho hlas. Volá své ovce jménem a vyvádí je. Když je má všecky venku, kráčí před nimi a ovce jdou za ním, protože znají jeho hlas. Za cizím však nepůjdou, ale utečou od něho, protože hlas cizích neznají.“ Toto přirovnání jim Ježíš řekl; oni však nepochopili, co tím chtěl říci. Řekl jim tedy Ježíš znovu: „Amen, amen, pravím vám, já jsem dveře pro ovce. Všichni, kdo přišli přede mnou, jsou zloději a lupiči. Ale ovce je neposlouchaly. Já jsem dveře. Kdo vejde skrze mne, bude zachráněn, bude vcházet i vycházet a nalezne pastvu. Zloděj přichází, jen aby kradl, zabíjel a ničil. Já jsem přišel, aby měly život a měly ho v hojnosti.

 

Milí lidi, jak je patrné ze dnes čtené pasáže evangelia podle Jana, dnes nevyhnutelně uslyšíme o pastýři a ovcích. To vyžaduje naši zvýšenou pozornost. Možná se teď v duchu ptáte, proč? Vždyť o ovcích či dokonce o ovcích a pastýřích slyšíme v Bibli často, je nám to známé... ...jenže právě proto si musíme dát pozor! Svědkové víry, ba dokonce sám Bůh (takto i Ježíš) téma ovcí, pasteveckého života a jeho okolností používají proto, že bylo pro Boží lid takzvaně denním chlebem. Izraelci byli původně pastevci. Leccos se v průběhu času změnilo a na pastýře se třeba v době Ježíšova narození koukalo skrz prsty, jako na hříšníky, kteří si nejsou schopní plnit svoje náboženské povinnosti (z podstaty své práce!). Přesto ovce, péče o ně a práce pastýřů zůstaly něčím všeobecně dost srozumitelným. Pro nás dnes je to po mém soudu jinak. Hodně jinak. Ovce nejsou běžný tvor, se kterým bychom se potkávali, a pokud na ně přece narazíme, pak nejspíš někde v ohradě, bez pastýře, baču bychom mohli potkat nejblíž tak na slovenském pomezí. Proto hrozí nezanedbatelné riziko, že všem těm obrazům z ovčáckého života tak docela neporozumíme.

Ježíš mluví o pastýři. A pak o komsi, kdo se jako pastýř tváří, ale do ovčína leze přes plot, podloudně. Takhle přece chodí zloději!, má nás trknout. Ano, zloději a lupiči, vysloví to Janův Ježíš. S kým vlastně mluví? O kom se takhle vyjadřuje? Předchozí vyprávění nám přineslo svědectví o Ježíšově kontroverzi s farizeji po uzdravení člověka od narození slepého. V sobotu, samozřejmě! (Někdy mám pocit, jako by snad Ježíš ani jindy neuzdravoval...) A teď je řeč o zlodějích a lupičích... To budou ti farizeové. Nebo by to také mohli být příslušníci židovstva vůbec, se kterými se janovská církev dostala do ostrého sporu. Tak tomu nejspíš rozuměli doboví čtenáři a adresáti Janova spisu. Ale co my? Kdo je ohrožením pro Boží stádce dnes? Kdo leze kdesi přes plot, aby se pak tvářil jako oprávněný pastýř? Kdo přináší falešná lákadla a jejich prostřednictvím zmar?
V tom je právě ten háček – že to není tak docela snadné poznat. Ti falešníci, zloději a lupiči, se samozřejmě tváří jako pastýři! Je hrozně snadné jim sednout na lep, nechat se nalákat na vábničku jednoduchých řešení složitých problémů, nechat se poplést neokoukanými tvářemi a líbivými hesly, nechat se přesvědčit rádoby duchovním obsahem... Zlodějů a lupičů, kteří se snaží ovce odvést kamsi mimo dohled, aby s nimi mohli naložit podle svého, je i dnes slušný zástup. Jistým rozlišovacím znamením mohou být jejich zájmy. Ježíš mluví o zlodějích a lupičích jako o těch, kdo kradou, zabíjejí, ničí. Sejí zmar ve svůj prospěch, bez ohledu na prospěch druhých. Trochu jako když prorok Ezechiel mluví o falešných pastýřích, kteří nepasou ovce, ale vlastně sami sebe!
Naproti tomu Ježíšův pastýř, jeden, ovce adresně volá, jménem, pečlivě je shromažďuje, vyvádí za pastvou a hledá pro stádu cestu kupředu, k dobrému zdroji. O sobě Ježíš mluví jako o tom, kdo přišel kvůli životu a to životu v hojnosti – ovšem ne kvůli vlastní hojnosti, vlastnímu blahobytu, ale právě proto, aby se život a hojnost týkaly ovcí. Obraz pastýře si tedy můžeme snadno propojit s láskyplnou péčí a konkrétně s Ježíšovou osobou.

Jenže těm kolem se to nepropojí. „Nepochopili, co tím chtěl říct.“ Neznamená to, že by ti kolem byli hloupí. Nerozumí. Vlastně ani nemohou, protože Ježíše neberou vážně. Nemůžou dost dobře rozumět, protože nechtějí naslouchat. Na jejich obranu je třeba říct, že neporozumění, nechápavost, neochota naslouchat jinak se znovu a znovu týkají i těch, kdo k Ježíši patří...
První obraz nezabral, Ježíš to zkusí jinak, pro nás bohužel trochu zašmodrchaně – volí přirovnání zase ze světa chovatelů a ovcí a my se v tom snadno ztratíme. „Amen, amen, pravím vám, já jsem dveře pro ovce.“ Dveře? Jaké dveře? Čistě technicky si můžeme představit prostor obehnaný plotem nebo zdí, kam se na noc přiváděly ovce více majitelů. U dveří, u vrátek, hlídal přes noc vrátný. To byly tehdejší ovčíny. Ježíš tedy může být dveřmi do ovčína, dveřmi k ovcím i dveřmi pro ovce. Jediný možný průchod, nechce-li to člověk vzít přes zeď či plot a vřadit se tak do skupiny ilegálních živlů, zlodějů a lupičů.
Dveře lze chápat i obecněji. Jako to, co rozděluje prostor. Jako to, co ovčín chrání. Jako to, co mi mohou zavřít před nosem, pardon, čenichem. A také jako něco, do čeho se můžu dobývat, ačkoliv je vlastně otevřeno...
Prohlížela jsem si různé obrázky dveří, do stájí i jinam a zkoušela z toho pro sebe cosi vytáhnout, a pak mě napadlo, že dnes by možná šel použít obraz bezpečnostního rámu – průchozího detektoru, jaký mají třeba na letištích. Vypadá jako rám dveří a když jím člověk projde, zůstane buď v klidu, nebo začne pískat, když člověk nese něco, co nemá. Třeba kudlu nebo pistoli. Když o sobě Ježíš mluví jako o dveřích, o jediné cestě, představuju si to takhle nějak.
Autor Janova evangelia nám to neulehčil. Jeho Ježíš říká: „Všichni, kdo přišli přede mnou, jsou zloději a lupiči.“ Jak jako všichni? Jako všichni proroci? A praotcové? To asi přece jen ne, troufám si říct, že se tu myslí na všechny, kdo přišli s podobným či stejným nárokem na ovce, jako Ježíš. A také s podobným mesiášským programem, nadějí,... Ale přišli v posledu kvůli svému prospěchu a ne kvůli ovcím. Zas si to dovolím vztáhnout i na ty dnešní zloděje a lupiče – posuzujme je bezpečnostním rámem Pána Ježíše Krista. Co projde v klidu, je s ním v jedné linii, co neodporuje jeho učení a příkladu, to je v pohodě, i kdyby to v názvu nemělo křest či křesťanství výslovně. Ale co zapípá, od toho raději dál, z toho kouká nějaká lotrovina.

Ježíš docela samozřejmě mluví o ovcích. O nás jako o ovcích. A zas to chápeme trochu jinak než jeho současníci... Pro ně tehdy hranice mezi lidským a zvířecím světem nebyla tak jednoznačná. Zvířata, v tomto případě ovce, byli každodenní společníci, ne jen maso v regálu. My si do zvířat spíš nadáváme – volové, krávy, čuňata i svině jsou pro nás urážky. A i ty ovce jsou vlastně spíš hanlivý výraz – je to synonymum pro stádnost, někdy hloupost...
V biblickém jazykovém světě to je ale úplně jinak. Ovce nejsou nikdy zvířata divoká. Pro svou povahu jsou obrazem trpělivosti, oddanosti, pokory. Stádo žije jako společenství, funguje v něm hierarchie. A zároveň, ač zvířata stádová, jsou ovce ochotné se nechat vést. Pastýř může kráčet před nimi a ony půjdou za ním. To krávy ne, hovězí je potřeba hnát před sebou.
Když odhlédnu od svého předporozumění výrazu ovce, není mi vlastně proti mysli jí být. Ráda žiju s druhými. A jsem moc ráda, že je tu někdo, pastýř, na koho se mohu spolehnout, kdo na sebe bere odpovědnost, leckdy i trochu té mojí, takže nejsem na všechno k uzoufání sama. A především jsem nesmírně vděčná, že je tu někdo, kdo mě má v seznamu, vede mě v patrnosti, zná mě jménem a osobně mě oslovuje. Jestli tohle je obraz pro Boha, pak jsem zcela srozuměná s tím, že já budu za ovci.

V Ježíšově řeči zazní ještě dva velmi výrazné momenty z ovčího a ovčáckého života.
Znát. Znát se navzájem. Ovce znají pastýře podle hlasu a pastýř zná ovce jmenovitě. Je to oboustranný vztah důvěry. Znát, poznat je v Bibli velmi silné vyjádření pro vztah s druhým, proto se mnohdy používá, když dospěje vztah až do roviny nejužší intimity. Znát znamená otevřít se plně druhému, pustit si ho až k tělu. Až takto úzký, silný je vztah mezi ovcemi a pastýřem. Může být.
Podstatné je slyšet, poslouchat. Ovce neznají pastýře podle vůně nebo od pohledu. Znají jeho hlas. A on je volá jménem. Musí mu věnovat pozornost, poslouchat, aby slyšely, že je někdo volá. Aby je mohl shromáždit a vyvést za dobrou pastvou. Ovce tedy musí umět zmlknout, nemlít si jen dokola tu svou, umět nepřeslechnout volání, umět se ztišit.
Ztišení i poznání Ježíše roste v modlitbě. Zkusme se k ní teď soustředit...

(...)
Pastýř. Ovce. Dveře k životu. Pane Ježíši Kriste, ukazuješ se nám jako ten, kdo o nás denně s láskou pečuje, jako ten, kdo pro nás chce život, naplněný, věčný. Připomínáš se nám jako ten, kdo každého z nás zná jménem. Jak to? Vždyť ani my sebe navzájem neznáme... Zaskočeni tvou velkorysostí děkujeme. A vyznáváme, že právě tvým hlasem se chceme nechat v životě vést, skrze tebe toužíme k životu přistupovat. Voď nás, sil nás, jak v radosti, tak v žalosti, ať vždy v ctnosti živi jsme. A v pobožnosti. Amen

 

 

Události

Žádná událost k zobrazení

Rozpis bohoslužeb

Rozpis bohoslužeb

Texty kázání

Texty kázání

Liturgie

Liturgie

Služby

Služby

Michal Marek © 2015