Boží hod velikonoční, 16. 4. 2017, Blahoslavův dům, sj

„O MARII Z MAGDALY A ZAHRADNÍKOVI“

čtení Písma sv.: J 20,1-10 písně: ž 111, 665, 152, 684, 346 text kázání: J 20,11-18

Ale Marie stála venku před hrobem a plakala. Přitom se naklonila do hrobu a spatřila dva anděly v bílém rouchu, sedící na místě, kde předtím leželo Ježíšovo tělo, jednoho u hlavy a druhého u nohou. Otázali se Marie: „Proč pláčeš? “ Odpověděla jim: „Odnesli mého Pána a nevím, kam ho položili.“ Po těch slovech se obrátila a spatřila za sebou Ježíše; ale nepoznala, že je to on. Ježíš jí řekl: „Proč pláčeš? Koho hledáš?“ V domnění, že je to zahradník, mu odpověděla: „Jestliže tys jej, pane, odnesl, řekni mi, kam jsi ho položil, a já pro něj půjdu.“ Ježíš jí řekl: „Marie!“ Obrátila se a zvolala hebrejsky „Rabbuni“, to znamená ‚Mistře‘. Ježíš jí řekl: „Nedotýkej se mne, dosud jsem nevystoupil k Otci. Ale jdi k mým bratřím a pověz jim, že vystupuji k Otci svému i Otci vašemu a k Bohu svému i Bohu vašemu.“ Marie Magdalská šla k učedníkům a oznámila jim: „Viděla jsem Pána a toto mi řekl.“

Ježíš zemřel na kříži. Byl uložen do hrobu. Hrob byl zavřen a zavalen těžkým kamenem. Zvěst Velkého pátku. A teď je tu neděle. Brzo ráno, ještě je tma. Janova Marie nečeká jako v jiných evangeliích na rozednění, vydává se ke hrobu po tmě. To je odvaha. Jenže hrob je otevřený a prázdný, vykradený, zneuctěný! Ó hrůzo! Žena běží zpět, říci to učedníkům, těm nejbližším, dva se také hned zvednou a běží s ní zase ke hrobu, vstoupí, rozhlíží se tu, ale nikoho a nic nenajdou, jen plátna, do kterých bylo mrtvé tělo zabaleno. Jeden z nich cosi pochopí, ale vlastně dost dobře nevíme, co a oba obejdou zase po svých, zpět domů. U hrobu zůstane jen Marie se svým smutkem a zoufalstvím. Zůstane stát. A stane se prvním svědkem vzkříšení. Tedy, svědkyní, není bez významu, že ten první, kdo se setká s Ježíšem zmrtvýchvstalým, je žena. To ona pak dává zprávu o vítězství nad smrtí dál.
Hrob je prázdný, nedá se nic dělat, je třeba jít dál,... ... ale Marie nejde. Stojí tu v slzách. Odmítá se smířit s fakty, odmítá přijmout danosti a jen pláče. Tvrdohlavost? Zoufalství? Bezradnost? Nebo jen potřeba nechat slzy plynout až k upokojení? Nevím. Ale snad pro tu nesmiřitelnou bolest, která jí nedovolí hnout se z místa, jít v životě někam dál, snad pro ni smí zahlédnout víc než ti, kdo se smíří a jdou si po svých.

Marie z Magdaly zoufale hledá mrtvé tělo. Chce se rozloučit. Naposledy se dotknout, pohladit, vzdát úctu, na kterou nemohlo dojít v pátečním spěchu. Marie z Magdaly, celé jméno, a přece je nejasné, kdo že to vlastně je. Tradice se shoduje na 3 ženách, které je možno s Marií Magdalskou ztotožnit. Může to být tzv. žena hříšnice, kterou Ježíš zachránil před jistou smrtí ukamenováním. Nebo žena, ze které Ježíš vyhnal 7 démonů, celý regiment, a která se pak stala věrnou členkou jeho ženského doprovodu. Nebo to může být i Marie, Lazarova sestra, prototyp oddané učednice, naslouchající Ježíši u jeho nohou. Jakkoliv jsou to 3 různé ženy, v Marii z Magdaly je můžeme zahlédnout i všechny zároveň.
Marie uzdravená od démonů se nechce odtrhnout od Ježíše v děsu, že teď, když zemřel, je zlo i jeho poslíčci – démoni opět zcela svobodné. Teď může znovu přijít ten vnitřní zmatek, který tu byl před setkáním s Ježíšem. Ta rozpolcenost a svázanost.
Marie hříšná je zoufalá, protože to celé byl jen sen. Chvilkové vytržení z marnosti jejího způsobu života, ale co dělat teď? Vrátit se ke starým pořádkům a nejstaršímu řemeslu? Jak jinak, bez Ježíše, docela sama, asi nezvládne ten nový život.
A Marie, sestra Lazarova, to zkrátka odmítá vzdát. Viděla moc dobře, co se stalo, stála spolu s ostatními ženami pod křížem, ale nemá pokoje, zoufale touží.

„Proč pláčeš?“ Napřed se ptají andělé. Boží poslové asi chtějí plačící ženu utišit. Proč vlastně pláčeš, vždyť nemusíš... Jenže Marie to vezme jako skutečný dotaz: „Odnesli mého Pána a nevím, kam ho položili.“ Jakoby vše nebylo už tak dost zlé, ještě ke všemu zmizelo Ježíšovo mrtvé tělo, jemuž chtěla vzdát úctu. Marie nechápe, že otázka má jiný význam. A tak zazní ještě jednou, tentokrát ze zahrady: proč pláčeš, koho hledáš? Zahradníku, říká Marie, jestli jsi Pána odnesl ty, řekni, kde leží a já pro něj půjdu.
Zvláštní věc. Toho, kterého tak dobře znala, tak velice měla ráda, toho nepoznala. Stejně tak i učedníci jdoucí do Emauz nepoznali v cizinci svého Pána. A i Janovi rybáři napřed nevědí, která bije, kdo je to volá ze břehu na snídani. Že by byl Ježíš po vzkříšení nějak jiný, nějak proměněný? Možná, ale spíš mám pocit, že je to tím, že vidíme jen výseč reality. A myslíme si, že náš pohled je definitivní. Buď že jsme byli sraženi životem na kolena a v rozhledu brání strach, slzy (to v lepším případě), nebo mozek a zarputilost, jak tomu později je v případě Tomáše Didyma (dokud neuvidím a nesáhnu si, neuvěřím). Každopádně máme pocit, že to, co vidíme, je pravda ve své úplnosti. A ona třeba není. Důležitý rozměr života je otevřen pouze víře.

Proč pláčeš? Zahradníku... Marie! Maruško, Máří... Vždyť tohle musí být Ježíš! Najednou je jasné, kdo to volá. A Marie ví, že se jedná právě o ni. Obrátí se o 180 stupňů, odpoví. Vyletí z ní naprosto spontánně, jak byla zvyklá oslovovat Ježíše. Rabbuni. Vroucně, s láskou a vírou. Je tu znovu vztah, který se zdál být přerván smrtí s konečnou platností. Možnost nového života trvá. A tohle je prostě víra.

Marie by ráda tuto chvíli podržela, objala Ježíše, radovala se. Jenže místo toho slyší: „Jdi k mým bratřím a pověz jim, že vystupuji k Otci svému i Otci vašemu a k Bohu svému i Bohu vašemu.“ A také: „Nedotýkej se mne.“ Trochu to zní, jako by ji Ježíš v té její radosti odstrčil. Ale to jen Jan vyjadřuje, že se Ježíš nevrátil do svého pozemského bytí. Po vzkříšení to zkrátka není stejné, jako před smrtí. Už sám fakt, že Marie nápad Ježíše obejmout dostane, ale svědčí o tom, že Vzkříšený není nějaký duch. Ježíš ji zve k tomu, aby se jej křečovitě nedržela, ale aby šla sama dál. Nemá si tu novinu nechat pro sebe. Má jít k druhým. Do společenství. Má jim vyřídit, že Ježíš je náš bratr a přítel za smrt. Vystupuje nyní k Bohu. Svému i našemu. Tedy: nejsme bez Boha na světě. Náš život není na nic a beze smyslu. Máme díky Ježíši Kristu Otce v nebesích. Máme ke komu se vztahovat. Jsme zasazeni do blízkého vztahu, který vydrží a podrží.

Marie běží staletími a nese zprávu o vzkříšení. Nese naději a nese víru. Nepředává zkušenost, to ani dost dobře nejde, nepředává jistoty. Naopak. Předává nejistotu. Ne jakási krkolomná snaha o pochopení a uchopení, o ujištění. Ne „musíte mi věřit, musíte to vzít“. Předává dál zprávu. Prosté sdělení: „Viděla jsem Pána.“ Víra, rodná sestra nejistoty, zato však matka svobody Kristem vykoupené, ta stačí.

A k čemu nás to Mariino poselství zve? Co z něj máme pochopit? Kristus byl vzkříšen. Ano. A pak taky: jsme voláni. Co na nás všechno řve, huláká a úlisně se vtírá do naší pozornosti, o tom nechci mluvit, stačí se dívat na billboardy a reklamy. Tam na nás pranic nezáleží, jen nás vyždímat a prázdné odhodit. Bible však hovoří o tom, že jsme voláni, každý osobně, jménem. Abrahame, Izáku, Jákobe, ... Odpovědět osobně na toto volání znamená najít svůj život.
Dnes, o neděli vzkříšení, vězme, že každého z nás volá osobně ten, kdo je náš bratr a za nás svůj život položil. Ježíšův příběh, jeho slova, jeho čin, jeho oběť za nás, to vše živě promlouvá a oslovuje nás to. Bůh nás zná nás lépe, než my sami sobě. Vede nás směrem k životu. Od jeho lásky ani smrt neodloučí. Na jeho volání smíme odpovědět. Každý sám za sebe, osobně a intimně. A to je víra. Amen

modlitba
Pane a Bože, zaslechli jsme tvůj hlas. Voláš nás k životu ve svobodě, k životu naplněnému, k životu beze strachu ze smrti. Prosíme tě, nenech se nikým a ničím přehlušit. My si totiž někdy sedíme na uších. Amen.