Blahoslavův dům, 22. 10. 2017, Iva Květonová

 

Text: Matoušovo evangelium 22, 15-22

Čtení: Genesis 1, 26-28

Písně: 146, 692, 604, 449, 421

 

Kázání

Jeruzalém, období svátků Pesach, židovských velikonoc, někdy kolem roku 30. Ježíš je ve městě a atmosféra kolem něho houstne. Smyčka, kterou nastražili jeho nepřátelé, se stahuje. Leckdo si asi klade otázku, jak tohle dopadne, co bude dál? Navzdory tomu všemu Ježíš učí, uzdravuje, udivuje svými podivuhodnými činy, ale taky provokuje. Využívá omezený čas, aby změnil smýšlení lidí, aby oslovil, potěšil. Nepřátel má víc než dost, hlavně těch z náboženské obce, z jeruzalémské honorace. Není divu, servítky si nebere. Ve svém jednání je však spíš nenápadný. Ostatně jako vždy. Nestaví na odiv své mocné skutky ani názory. Pohybuje se spíš mezi obyčejnými lidmi než na tribunách. Zároveň je opatrný. Spát chodí mimo město a ve dne je obklopen davem.
Přesto si ho jeho nepřátelé z řad farizeů najdou s cílem vyprovokovat ho a chytit do pasti. Nejde však o žádnou hurá akci. Vše je dopředu dobře promyšlené a připravené. Postupy, metody, záludné otázky.
Na rozdíl od Ježíše jsme dopředu upozorněni na jejich nekalé úmysly. Ježíšovi však snad napovídají jeho zkušenosti s farizeji, že si má dát pozor, protože o přátelskou návštěvu tu zcela jistě nepůjde.
V následujícím dialogu nejde však o daně či o postoj k vládnoucí moci, jako spíš o to zatlačit Ježíše do kouta, ze kterého není úniku. Farizeové se rozhodli začít hezky od lesa.
„Jsi mistr, učitel,… jsi pravdivý…to, co učíš o Pánu Bohu je správné.“ Samé lichotky a poklony. Taktika, která osloveného člověka často nutí dělat, co nechce. Kývnout na nějakou práci. Angažovat se v něčem ne zrovna příjemném. Lichotky nejsou nic moc milého. Sice se dobře poslouchají, ale někdy nás zároveň nutí k opatrnosti, přirozené potřebě být ve střehu. A Ježíš ve střehu je. A pokud dosud jen tušil, že je něco v nepořádku, tak po následující otázce už to ví jistě.
Ježíši, je dovoleno dávat daň císaři nebo ne?
Ano nebo ne? Muset se nějak rozhodnout. Jak často stojíme před takovými otázkami? Váháme kterou cestou jít, co upřednostnit, ke komu se přidat. Naposledy jsme to zažili nejspíš včera u volebních uren. Někdy se řídíme cestou nejmenšího odporu, jindy cestou nejmenšího zla. Někdy zvažujeme výhody a nevýhody, jindy pro a proti. Někdy je naše rozhodnutí jasné a opodstatněné, jindy zcela odporuje všem zákonům logiky. Někdy svým rozhodnutím pomůžeme, jindy můžeme ublížit. Někdy se nám uleví, jindy nemůžeme spát.
Ježíš přemýšlí a dobře ví, co by jeho ano či ne mohlo způsobit, a o jak nebezpečnou léčku tu právě běží. Říci ano, platit daň císaři by znamenalo podporovat římské okupanty v zemi, která přece patří Hospodinu, a zklamat tím své četné stoupence z Galileje.
Říci ne, neplatit by okamžitě otevřelo možnost obvinit Ježíše z buřičství a označit ho jako povstalce proti Římu.
Tak ano či ne, Ježíši?
Ježíš se svojí odpovědí nepospíchá. Nejprve rozkryje karty všech hráčů. Tváříte se přátelsky, ale přitom jste mě přišli pokoušet! Pokrytci! Podle toho vám taky odpovím.
„Ukažte peníz daně!“ A pak chvíli minci převrací, zkoumá rub i líc, palcem přejíždí plastiku s hlavou císaře Tiberia, prohlíží nápis „božský, vznešený“.
„Co ten obraz? Komu patří ta hlava? Co ten nápis? Co je to za divná písmena?“ Trochu ty otázky připomínají hru na hloupého. A co by taky ne, vždyť už i otázka tazatelů byla vlastně jen hra.
Komu patří ta hlava?
„No císaři, to je jasný!“, odpovídají.
„Tak tedy dejte to, co je císařovo, císaři a to, co je Boží, dejte Bohu!“
Ta mince, ten denár je císařovým majetkem, nikdy nebude vaše. Tak mu ji vraťte. Je na ní jeho obraz, jeho hlava, má ji označenou, podepsanou.
Ježíš vlastně nakonec neodpovídá tak, jak chtěli tazatelé. Neříká ano ani ne. Ale svojí odpovědí vede své posluchače k tomu, co je podstatné.
„A co je Boží odevzdejte Bohu“. Na denáru je obraz císařův. Je to jeho majetek, jeho dílo. Ale pak je tu ještě něco, co nepatří císaři, ale Pánu Bohu, na čem je zase vyrytý jeho obraz, jeho podpis.
V knize Genesis jsme četli, že člověk byl stvořen k obrazu Božímu. Tedy na člověku, na každém z nás je jako pečeť otištěn Boží obraz. Jemu patříme, má nás označené. On nám vdechl život, postavil nás do světa. Chce nás tady mít a není to žádná náhoda.
Být Božím obrazem, nést na sobě jeho znamení, tím je naznačena schopnost člověka být s Pánem Bohem ve vztahu. Žít podle jeho pravidel, nechat se oslovovat evangeliem. Být si jisti jeho láskou. Je to vlastně takový velký bonus do života. Něco navíc, co nám rozšiřuje obzory, přináší otázky a snad i odpovědi, co nás učí vděčnosti, otevřenosti a odpuštění. Co nás vede ke službě druhým, k umění dávat.
Patřím Pánu Bohu. Z téhle informace má vycházet mé přemýšlení o světě. Tímto ujištěním se má řídit všechno mé jednání i rozhodování. To, že patřím Pánu Bohu, pro mě neznamená, že bych byla pouhým majetkem, hračkou na ovládání, ale spíš mi to dává do života radostnou naději, že nade mnou nemá moc nikdo jiný než Bůh. Ani politici, ani nadřízení, ani krize, smutky, ani peníze, ba ani smrt. Mým stvořitelem, dárcem života je Hospodin, k němu směřuje moje vděčnost, jemu jedinému se zodpovídám. Od něho jsem dostala důvěru jít životem svobodně a taky jistotu, že i když to bude občas s kotrmelci a pády až na dno, pořád o mě bude stát.
Zároveň to však může být i varující zpráva pro mé snahy dělat si na něco nárok, chovat se k lidem, k přírodě jako ke svému vlastnictví. Drancovat, ubližovat, vykořisťovat. Ne, nic z toho není můj majetek, na ničem z toho není vyražen můj obraz. Jsem součástí stvoření z Boží milosti, mám se zodpovědně podílet na jeho správě. Mám pečovat, chránit a v pořádku vrátit Pánu Bohu.
„Odevzdejte tedy to, co je císařovo, císaři, a co je Boží, Bohu.“
Už na to nikdo nic neřekl. Zůstal jen údiv a v hlavě otázky, možná podobné, jako máme teď my.

Modlitba
Někdy se chováme, jako by nám to tu patřilo. Sepisujeme listy vlastnictví, vedeme katastry nemovitostí. Děkujeme ti, že nám připomínáš, že všechno, co máme, je předně od tebe, že jsi Pánem a dárcem života. Prosíme, ať se od této jistoty odvíjí náš život tady na zemi se vší odpovědností vůči tomu, co nám bylo svěřeno.

Události

Žádná událost k zobrazení

Rozpis bohoslužeb

Rozpis bohoslužeb

Texty kázání

Texty kázání

Liturgie

Liturgie

Služby

Služby

Michal Marek © 2015