Blahoslavův dům, 29. 10. 2017, mh

 

 

Text: Matoušovo evangelium 22, 41-46

Čtení: Deuteronomium 34, 1-12

Písně: 91, S 375, 673, 647, 453

 

Kázání:

 

Milí bratři, milé sestry,
přicházíme do našich shromáždění, přicházíme sem se svými otázkami. Čekáme, že tu na ně zaslechneme odpověď, spolehlivou odpověď. A pak se stane, že když odsud odcházíme, odnášíme si více otázek, než s kolika jsme přišli.

Tak se to tenkrát přihodilo těm farizeům. Shromáždili se – bylo to zřejmě v prostorách jeruzalémského chrámu – aby vedli své disputace. To, co bylo jejich společným zájmem, a o čem také mluvili, bylo Písmo, zejména Tóra, pět knih Mojžíšových. Písmo přijímali jako slovo od Boha a jejich otázky se soustřeďovaly kolem tématu: jak tedy podle tohoto slova žít? Jak máme zachovávat a dodržovat všechna přikázání, která v Písmu nacházíme?
Ve zkratce bychom mohli říci, že se vlastně scházeli k výkladu Písma, sešli se k takové biblické hodině: aby podle Písem hledali odpovědi na svou otázku. A tentokrát to bylo ovšem taky proto, aby vyzkoušeli, jak na některé otázky odpovídá Ježíš.

Vlastně jsme na tom obdobně. Uznáváme autoritu Písma a ptáme se, jak na naše otázky odpovídá. Co ze svědectví o tom, jak Bůh zasáhl, můžeme rozpoznat o Bohu samotném? Co říká o nás? Co říká Písmo do našich vztahů? Co říká k našemu způsobu života? Co říká o solidaritě mezi lidmi, o spravedlnosti ve společnosti?
Nehledáme v Písmu instrukce, návod na život, recept na šťastnou společnost. A přece máme za to, že z něj pro nás přijde inspirace, vnuknutí nové myšlenky, slovo, které nás bude motivovat a pohne k novému jednání.
A tak společně čteme Bibli, přemýšlíme nad ní, někdy diskutujeme. A někdy se ovšem dostaví zmíněný výsledek: odcházíme s více otázkami, než jsme měli původně.

Tenkrát v chrámu se ale stalo něco velice mimořádného. Ježíš totiž farizee svou otázkou předběhl. Obvykle to byli oni, kdo za ním přicházel a zkoušel ho: jestli Bibli dostatečně zná a jestli zná její tradiční výklad. A někdy přicházeli s vážným zájmem uslyšet, co Ježíš ke slovům Písma říká nového, jak jinak je vykládá.
Ale tentokrát, se jich ptá Ježíš, položí jim svou otázku dříve, než se začnou ptát oni. Jakoby šlo o otázku, která všechny další otázky jeho posluchačů předjímá, otázku, která má zaznít jako první ze všech: „Co si myslíte o Mesiášovi? Čí je syn?“

 

Ježíš se tu neptá na jejich úsudek na příbuzenské poměry očekávaného Mesiáše. Neptá se ani na jeho podstatu nebo bytnost – jak později úvahy o osobě Syna Božího rozvinula teologie rané církve. Ježíš se jich ptá, jakého je Mesiáš rodu? Čí je pokračovatel? Anebo bychom to mohli říci ještě jinak, Ježíš se prostě ptá, jakého Mesiáše vlastně čekají – když říkají, že čekají Mesiáše?

Jakého Mesiáše očekáváme, když říkáme, že ho očekáváme? Odpověď farizeů byla jasná a jednoznačná: „Syna Davidova“. Čekají někoho, kdo bude potomkem či pokračovatelem krále Davida. Někoho, kdo opět - tak jako kdysi David – začne kralovat a vyžene ze země nepřátelská okupační vojska a kdo tak jako král David zase sjednotí celé izraelské království, a navzdory nějakým pokleskům selháním bude přece vládnout moudře a spravedlivě.
Ježíš bere slova farizeů vážně: ´Tak dobře, jestliže je Mesiáš synem Davidovým, jak vysvětlíte, že David jako pisatel žalmů v žalmu mluví o Mesiáši jako o svém Pánu? Kdyby byl Mesiáš jeho synem, nemluvil by přece o něm jako o svém Pánu? Nepoužil by přece pro svého potomka tohoto titulu, kterého se užívá pro božskou osobu?

Ježíš na tomto místě cituje začátek žalmu 110. Jsou to pozoruhodná slova. Mluví o tom, že Boží vyvolený bude povýšen Bohu na roveň. Usednout po pravici znamená zaujmout nejčestnější místo. A nejen to, čteme dále, že Hospodin sám zasáhne proti jeho nepřátelům. Jsou to zvláštní slova, která v podání evangelia na sebe vztahuje sám Ježíš. A pak je na něj vztahují různé křesťanské tradice, jak je nacházíme v Novém zákoně. Jako slova o Kristu Ježíši je připomíná kniha Skutků apoštolských, nejdeme je v listu Korintským, významné místo mají s Epištole Židům a cituje je i kniha Zjevení. Na základě všech těchto pak dodnes vyznáváme v Apoštolském vyznání „sedí na pravici Boha Otce Všemohoucího“.

Na Ježíšovu otázku nacházejí farizeové svou odpověď v Písmu. Odpovídají jaksi samozřejmě, jejich odpověď je stručná a jednoznačná, ale správná a korektní.
A přece se před Ježíšem najednou ukáže, že taková odpověď může být nedostatečná. Všechno je ještě jinak a naše jednoznačné odpovědi se často vyjeví jako nedostatečné. Jak praví jedno přísloví: Na všechny složité otázky života existují jednoduché, snadno pochopitelné, nesprávné odpovědi.
Nejsme zcela v situaci tehdejších farizeů. A přece – tak jako tehdy oni – ani my často neumíme odpovědět. Naše odpovědi nejsou dostatečné. Farizeové se tenkrát už ani neodvážili ptát dál. Neměli kuráž dál Ježíše zkoušet usvědčit z neznalosti nebo chytit za slovo, ale možná se už ani neodvažovali zeptat se vážně na jeho náhled a pochopení slov Písma.
My se ptát smíme. A Ježíš i nás nyní vysvobozuje: zachraňuje nás z našich zkratkovitých odpovědí, mělkých úvah, jednoznačného a jednostranného mluvení. Kristus nám dává milost, abychom k němu mluvili. Dává nám milost mlčet, dává milost ptát se a čekat odpověď. Amen.

Události

Rozpis bohoslužeb

Rozpis bohoslužeb

Texty kázání

Texty kázání

Liturgie

Liturgie

Služby

Služby

Michal Marek © 2015