Blahoslavův dům, 1. 10. 2017, mh

 

 

Text: Markovo evangelium 2, 1-12

Čtení: Izajáš 43, 21-25

Písně: 92, 667, 648, 513, 544

 

Kázání:

 

Sestry a bratři, sešli jsme se dnes v tomto Ježíšově domě.
Podobně jako tenkrát lidé v Kafarnaum. Není nás dnes sice tolik, aby tu u dveří vznikla nějaká tlačenice, ale přece je nás také poměrně dost.
Jak přicházíme za Ježíšem? Přicházíme jako ti lidé, kteří tam tehdy tvořili zástup, anebo spíš jako ti čtyři, kteří přinášeli nosítka? Nebo přicházíme jako onen ochrnutý člověk nebo naopak jako zákoníci, kteří tam seděli také, aby poslouchali Ježíše?

Podobně jako ti mnozí lidé, kteří tenkrát zaplnili Ježíšův dům, i my dnes přicházíme z nejrůznějších důvodů. Nemusejí být patrné a zřetelné. Někteří toužíme po tom, aby k nám Ježíš promluvil, abychom od něj slyšeli slovo do své situace. Někdo hledá duchovní vedení. Jiný si uvědomuje, že potřebuje poučení, slovo vyučování, další potřebuje spíše povzbuzení. Někteří možná zaslechli něco o tom, co Ježíš působí, a chtějí být při tom. Důvody, které nás přivedly do tohoto domu, jsou velmi různé: vážný zájem, touha, nejasná tušení a očekávání…

Někteří dnes přicházejí za Ježíšem a vědí velmi přesně, proč ho hledají – tak jako ta čtveřice mužů, kteří přinesli na nosítkách ochrnutého kamaráda. Chtějí Ježíši předkládat své bližní, přednášet před něj jejich starosti a trápení, s modlitbou nevyslovenou i vyřčenou. Přimlouvají se za ty své, prosí, aby Bůh zasáhl do jejich situace.
Tak to vidíme na těch čtyřech přátelích. Záleží jim na jejich bližním tolik, že jsou připraveni vyrušovat a bořit (totiž při rozebírání stropu), porušovat navyklé představy o tom, co je vhodné a slušné a co se naopak nehodí. A překonávají při tom bariéry, které je od Ježíše a jeho přízně oddělují.

Někdo se dostává k Ježíši jako onen nemohoucí na nosítkách. Spíš než bychom přicházeli, jsme neseni a podpírání vírou: spíše věrou druhých lidí než vlastní, že cesta do Ježíšova domu má smysl. Dostáváme se sem ochrnutí ve svých nadějích, nejistí, jestli jsme schopni zvládnout vlastní kroky. Bohatší o zkušenost, jak je ošemetné říkat: ´postavil jsem se na vlastní nohy´.

Možná že za Ježíšem ještě někdy přicházíme v roli zákoníků. Posuzujeme, co Ježíš mohl říci a co nemohl. Zkoumáme, co vůbec směl říci a co bylo od něj příliš troufalé. Hodnotíme jeho jednání. Máme rozpaky nad tím, že on nikoho neodmítá. Posloucháme, a v duchu vynášíme své úsudky. Vyslovit je nahlas a přímo se ale často zdráháme, necháváme si je pro sebe.

Do Ježíšova domu přicházejí mnozí. A nikdo tu není zbytečně. Ježíš odpovídá každému, kdo o jeho odpověď stojí. Jaké jsou ty jeho odpovědi na naše otázky, na naše očekávání? Obvykle jiné, než bychom čekali. Zástup lidí se tenkrát sešel hlavně proto, aby viděl nějaké zázračné uzdravování. Ale Ježíš chce tyto lidi především oslovit, mluvit k nim. Čtyři muži u nosítek přišli především kvůli nemoci svého přítele. Ale Ježíš vidí jejich víru a vyslovuje nad ním nejprve slova rozhřešení: „Odpouštějí se ti hříchy.“ Zákoníci proti tomu v duchu protestovali. Ale Ježíš je zaskočí, nejdříve tím, že jejich myšlenky odhalí, a pak tím, že jim položí otázku, na kterou neumějí odpovědět: „Je snadnější říci ochrnutému: ´Odpouštějí se ti hříchy´, nebo říci: ´Vstaň, vezmi své lože a choď?´ Nesnadnější je samozřejmě vyslovit tu druhou větu, protože u ní je hned zřejmé, jestli k uzdravení došlo nebo ne. Odpuštění nebo vnitřní uzdravení se naopak hned navenek projevit nemusí. Ježíš je ale zmocněn vyhlásit i vnější uzdravení. Přikáže ochrnutému: „Vstaň, seber si to své lehátko, a běž!“ A on vstane, vezme si lehátko a jde.

A tak tam všichni žasnou a chválí Boha. Mimochodem v řeckém textu je zde užito slova existanai, z kterého v češtině pochází slovo existovat. Význam tohoto slova je být celý bez sebe, být vyveden z míry, být u vytržení, žasnout. V tomto smyslu tedy existuje ten, kdo je v úžasu, kdo je celý bez sebe, a to nad Božími skutky. Jinak jakoby člověk neexistoval.
A když tam takhle všichni existují, chválí Boha. To je cíl Ježíšova jednání. Ježíš neupozorňuje na sebe, nejde mu o vlastní popularitu, ale svým jednáním odkazuje na Boží velikost a dobrotu. Všichni se z ní mohou radovat.

Kdo se nechce radovat, nemusí. I v tomto domě člověk může pozorovat a komentovat, co tu všechno nehraje, co není v pořádku. Je k tomu dost příležitostí. Stejně jako v tom domě tehdy: jedni se nahrnuli dovnitř a už si nevšímali, že někde vzadu za nimi přinášejí ochrnutého člověka na nosítkách. Ti čtyři u nosítek se také nechovají nic moc. Předbíhají v té frontě na Ježíše, vyrušují ho při výkladu a nakonec jeho vyučování přeruší úplně: začnou rozkopávat strop místnosti. Ničí cizí majetek a spoustu lidí zapráší a zašpiní. Zákoníci zase pořád chytají Ježíše za slovo, co řekne, pořád problematizují, pro druhé neudělají pořádně nic.

Ale je tu také možné vidět něco jiného. Můžeme uvidět člověka, který byl ochromen svou vinou, který už neuměl jít dál sám, a teď od Ježíše přijímá odpuštění. Nachází sílu znovu vykročit do života. Už bez berliček. Bez toho, že by se dál neustále omlouval nebo naopak ospravedlňoval, bez nepřípadné sebejistoty ale také bez sebeobviňování. To je zázrak odpuštění. A velký důvod k radosti.

Nikdo do tohoto domu nepřichází zbytečně. Mohli bychom se ptát, kdo tu ale přijímá největší užitek. Snad ten, kdo s vírou předkládá Ježíši druhé lidi s prosbou o pomoc. Nebo ten, kdo se před Ježíše nechá doprovodit nebo donést: poznává, že potřebuje odpuštění, a odpuštění také přijímá. Ježíš řekl: „Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní:“ Amen.

 

Události

Žádná událost k zobrazení

Rozpis bohoslužeb

Rozpis bohoslužeb

Texty kázání

Texty kázání

Liturgie

Liturgie

Služby

Služby

Michal Marek © 2015