Vytisknout

21. neděle po Trojici, 5. 11. 2017, Blahoslavův dům, sj

 

čtení Písma sv.: Gn 1,1-2.26-28 písně: 162, S 119, 702, 182, 649 text kázání: Mk 5,1-20

 

Přijeli na protější břeh moře do krajiny gerasenské. Sotva Ježíš vystoupil z lodi, vyšel proti němu z hrobů člověk posedlý nečistým duchem. Ten bydlel v hrobech a nikdo ho nedokázal spoutat už ani řetězy. Často už ho spoutali okovy i řetězy, ale on řetězy ze sebe vždy strhal a okovy rozlámal. Nikdo neměl sílu ho zkrotit. A stále v noci i ve dne křičel mezi hroby a na horách a bil do sebe kamením. Když spatřil zdálky Ježíše, přiběhl, padl před ním na zem a hrozně křičel: „Co je ti po mně, Ježíši, synu Boha nejvyššího? Při Bohu tě zapřísahám, netrap mě!“ Ježíš mu totiž řekl: „Duchu nečistý, vyjdi z toho člověka!“ A zeptal se ho: „Jaké je tvé jméno?“ Odpověděl: „Mé jméno je ‚Legie‘, poněvadž je nás mnoho.“ A velmi ho prosil, aby je neposílal pryč z té krajiny. Páslo se tam na svahu hory veliké stádo vepřů. Ti zlí duchové ho prosili: „Pošli nás, ať vejdeme do těch vepřů!“ On jim to dovolil. Tu nečistí duchové vyšli z posedlého a vešli do vepřů; a stádo se hnalo střemhlav po srázu do moře a v moři se utopilo. Bylo jich na dva tisíce. Pasáci utekli a donesli o tom zprávu do města i do vesnic. Lidé se šli podívat, co se stalo. Přišli k Ježíšovi a spatřili toho posedlého, který míval množství zlých duchů, jak sedí oblečen a chová se rozumně; a zděsili se. Ti, kteří to viděli, vyprávěli jim o tom posedlém a také o vepřích, co se s nimi stalo. Tu počali prosit Ježíše, aby odešel z těch končin. Když vstupoval na loď, prosil ho ten člověk dříve posedlý, aby směl být s ním. Ale Ježíš mu to nedovolil a řekl: „Jdi domů ke své rodině a pověz jim, jak veliké věci ti učinil Pán, když se nad tebou smiloval.“ Ten člověk odešel a začal zvěstovat v Dekapoli, jak veliké věci mu učinil Ježíš; a všichni se divili.

 

Katastrofa v ZD Gerasa. Náhlý úhyn 2000 vepřů. Škoda v řádu desítek milionů.
Milé sestry a milí bratři, takovými titulky by nejspíš dnešní příběh dovedl shrnout bulvární tisk. A my bychom se snad ani moc nedivili, ať už je náš vztah k tomuto druhu titulků jakýkoliv. Jsme obyvatelé země, kde se průměrná roční konzumace vepřového masa na osobu umí vyšplhat i přes 40kg, když tedy slyšíme, že uhynulo 2000 vepřů, vnímáme to mnozí jako velikou ztrátu. A tak se snadno stane, že nad tímto Markovým příběhem uvažujeme o Ježíši jako o strůjci ekonomického a ekologického průšvihu, a hledáme, jak bychom to jen, pro všechno na světě, co možná přijatelně vysvětlili. Hodně výkladů a hodně čtení se skutečně na těch vepřích zadrhne. Taková škoda! Nebo chudinky prasátka, jak k tomu přijdou, že do nich Ježíš ty nečisté duchy nechá jít?! Osobní, společné a dokonce mnohdy i odbornější úvahy nad textem se točí mnohdy právě kolem těchto 2 témat a konstruovaných vysvětlení.
Jenže Ježíš ani Marek vepřovému neholdovali. A proto mám za to, že ten příběh vlastně o těch prasatech moc není.

O čem teda je?!, ptáte se možná a zcela pochopitelně! Při soustředěném čtení vystupuje řada motivů. Vybírám z nich:
Ježíšovo působení v gerasenské krajině. Tedy někde v okolí Dekapolis, Desetiměstí, v době římské okupace v alespoň trochu autonomním prostředí. Ovšem také v polopohanském prostředí. Na okraji – pravověří a v tomto konkrétním případě i na okraji lidské společnosti. Ježíšova zvěst nepatří jen do synagogy nebo do veřejného shromáždění, ale i sem, na okraj.
Člověk posedlý nečistým duchem. Člověk, ze kterého jde strach, člověk nějak na duši nějak narušený – ovšem další propojování s termíny moderní psychiatrie je spíš ku škodě a vede k zúženému vnímání toho příběhu. Posedlý je charakterizován svými projevy: je nespoutaný, ohrožující, chová se asociálně, sám sebe poškozuje, pohybuje se v blízkosti smrti. To nám má napovědět, že vlastně nemá svou vlastní vůli. Ztrácí podobnost Božímu obrazu, zásadnímu určení, ke kterému je podle biblického svědectví člověk stvořen. Stává se nástrojem sil, které zbavují lidské identity, integrity, důstojnosti. V tom příběhu je to vlastně taková lidská troska – lidé se ho pokoušejí normalizovat násilím, spoutat, ale ono to nejde, tak živoří v izolaci, sám, bydlí v hrobech, na zvláštním místě, kam živý jen tak nepřijde. Mluví, ale mluví z něj ta posedlost, ne jeho vlastní vůle. Vždyť on sám ani nemá jméno!
Za Ježíšem běží a padá před ním na zem. Lze to číst jako známku svrchované Ježíšovy moci, před níž se i každá démonská síla musí chtě nechtě sklonit. Jenže ona to taky může být taková ta servilita, služebnost zla, kterou se snaží dobro oblafnout, uhrát to s ním na remízu nebo ho v nestřežené chvíli převálcovat.
To samé se dá říci i o oslovení: Ježíši, synu Boha Nejvyššího. Může to být zoufalé rozpoznání pravé Ježíšovy podstaty. Ale také to může být snaha magicky jej ovládnout skrze pojmenování. Zkrátka, co se posedlosti, nečistého ducha týče, je třeba se mít před ním na pozoru.
Konečně také to stádo vepřů. Je to symbol! 2000 znamená nepočítaně. Obří stádo prasat – nečistých zvířat. Také hroby jsou nečisté prostředí, to obojí znečišťuje, posedlého i pasáky stáda, ke všemu je tam regiment nečistých duchů a moře, sídlo chaotických sil zla. Zkrátka nečistota, kam se podíváš... Do toho vstupuje Ježíš, sem přináší očištění.
Prosba o odchod a prosba o povolení k následování. Nějak to souvisí právě s oním nečistotou poznamenaným prostředím, Ježíš uzdravuje nejen posedlého, ale do jisté míry i to okolí, lidé na to ovšem reagují vesměs záporně, jakoby opačně než bychom čekali. Uzdravený zase chce Ježíše následovat, jak to podnikli učedníci a Ježíš tomu nepřeje.
Sečteno a podtrženo, je to příběh prosycený nečistotou, silami, které se staví proti Bohu, trochu hororové vyprávění, které používá dost sugestivní slovník.

A co s tím my? K čemu nám to je? Proč to máme slyšet?
Především jako ujištění o Ježíšově osvobodivé moci, která uvolňuje sevření zlých sil, vytrhuje člověka – tedy i mě a vás! z jejich spárů, vrací mu individualitu, důstojnost, možnost žít „normálně“. Podstatné mi přijde to, že si nemusíme vsázet na Ježíše nebo na nejrůznější nečisté duchy a třást se, kdo to vyhraje. Ježíš je jednoznačným pánem situace a legie zloduchů musí doslova vyklidit pole. Netřesme se před zlem, před jeho služebnými silami, před tím, co nejrůznějším způsobem odporuje Boží vůli. Moc nad ním je v rukou Ježíše Krista, Božího Syna. A zároveň si můžeme všimnout, že v příběhu se neřeší otázka, zda démoni jsou či ne, ale jak se jich zbavit. To je potřeba. Stejně tak se neřeší, kde se zlo vzalo, ale kam s ním?
Ten příběh je také otázkou na tělo. Výzvou ke zpytování. Možná trochu varováním. Posedlý byl ohrožením pro sebe, ale i pro lidi kolem, společnosti. Když ho Ježíš uzdraví, lidi to naplní bázní, trochu jako ženy u prázdného hrobu, nerozumí asi tak docela tomu, co se stalo, jistě, to je pochopitelné, jenže pak Ježíše prosí, aby odešel. Těžko říct, co hraje roli, snad přece jen ti vepři? Řekla bych, že spíš změna jako taková – když nastane, musíme nově přistoupit k lidem a věcem kolem sebe. Třeba musíme začít brát vážně ty, kterými jsme doposud pohrdali. A to je těžké. Jáchym Gondáš, baptistický teolog, k tomu říká, že my lidé třeba i dost nadáváme na stav světa, ale vlastně nám je v něm dobře – protože máme věci nějak uchopené, zařazené, s kým ano, s kým ne. Změna znamená zpřevracení dosavadního uspořádání. To uspořádání nemusí být vyhovující, ale je to jistota. A tu se vynořuje ta otázka: jak jsme na tom my? Chtěli bychom, slovy příběhu řečeno, aby Ježíš zůstal nebo raději aby odešel z našich končin? V modlitbě Páně voláme po Boží vůli, ale to může znamenat skutečně veliký zásah do toho, čemu jsme navykli. Jsme na to vnitřně připravení? Umíme ty Boží zásahy přijmout?
Do třetice je ten příběh o misii a i v tomhle rozměru je (alespoň pro mě!) velmi povzbudivý: Ježíš uzdravuje a posílá uzdraveného zpět do jeho prostředí: „Jdi domů ke své rodině a pověz jim, jak veliké věci ti učinil Pán, když se nad tebou smiloval.“ Někdy se zdůrazňuje, jak následování Ježíše Krista znamená rozchody, opouštění. Zjevně ne vždy. První učedníci opustili sítě, otce, živobytí i rodinné zázemí. Uzdravený muž měl naopak zvěstovat „těm svým“. Následování tedy může znamenat žít jako Kristem zachráněná/zachráněný, proměněná/proměněný tam, kde jsme doma, tam, kde jsme na svém místě – v rodině, v práci, v nevěřícím prostředí. A zároveň to následování znamená mluvit o své zkušenosti s Bohem. O tom, jak veliké věci se mnou skrze Ježíše Krista učinil. Snadné to není ani trochu, to zase ne. Ale komu nejde pálit mosty pro víru, ten zde smí slyšet, že nemusí. Bohu díky. Amen

 

modlitba po kázání
Pane, děkujeme ti za příběhy. Děkujeme, že se z nich smíme dovídat o tvé velké moci, která dokáže měnit lidské životy. Taky náš život. Někdy tě však nechceme vpustit, zavíráme před tebou, schováváme se. Prosíme, nenech se odradit. Amen.