Blahoslavův dům, 24. 12. 2017, mh

 

 

Text:                Lukášovo evangelium 1, 28-33

                     

Čtení:              Lukášovo evangelium 1, 26-38                                                                                          

 

Písně:             118, S 6, 651, 281, 267, 282         

 

Kázání

 

Bratři a sestry, milí hosté,

Co mají děti před sebou? Co čeká moje děti, ale i ty ostatní, děti mých sourozenců, mých přátel? A co bych jim vlastně nejvíc přál, aby měly před sebou? Co našim dětem přejeme?

Před nějakým rokem vydala Rolnička, zařízení Diakonie v Soběslavi nový kalendář. Na jeho začátku stála tato slova: „Když se narodíme, jsme na tom všichni podobně. Potřebujeme, aby se o nás někdo staral a měl nás rád. A ti, kdo se o nás starají, jsou přesvědčeni, že nás v životě čekají jen samé velké a krásné věci…“

Samé velké a krásné věci… Ta slova z kalendáře ale měla svůj zvláštní význam. Někteří víte, že v Rolničce se věnují postiženým dětem a mladým lidem. S těmi velkými a krásnými věcmi je to v jejich případě docela jinak, než jak si je představovali jejich rodiče. A přece se můžeme odvážit říci, že i tyto děti prožívají velké a krásné věci.

Přejeme i svým dětem i ostatním dětem velké a krásné věci. A jak to bývá, více o těchto záležitostech přemýšlejí – protože jsou moudřejší – ženy. A to ještě dříve, než dítě přijde na svět, dříve než je.

Jenže tady končí všechny paralely mezi tím, co mohla zažívat dívka Marie, a mezi naší situací. Když chceme rozumět Písmu správně, vztahujeme ho na sebe, ptáme se, kde je moje místo v biblickém příběhu, čí role je mi nejbližší. Ale v případě našeho dnešního vyprávění to nefunguje, tady to nejde. Nejsme ani v pozici posla, který za Marií přichází s tou prazvláštní novinou, ani nejsme v pozici oslovené Marie, nejsme ani v kůži Josefa. Tady zůstáváme jen jako přihlížející.

Jednoduše řečeno, co se tehdy v Nazaretě stalo, to prostě nemá obdoby. Něco takového se přihodilo jen jedinkrát v lidských dějinách. A nikdy potom. A nebude se to opakovat.

Za dívkou jménem Mariam přišel posel od Boha. Jméno Gabriel předem ohlašuje „Mocný Bůh“ – „Mocný je Bůh“.

Posel se sklání k té panně a oslovuje ji jménem: „Marie (to znamená Vzpurná), buď zdráva“. To byl běžný pozdrav. Nevyjadřoval ale ani přání zdraví, ani přán nějakého zdaru: byl přáním radosti.

„Raduj se, Marie, zahrnutá milostí!“ S Marií to nebylo tak, že by disponovala nadbytkem nějaké milosti, že by svých milostí měla na rozdávání. Naopak, to Marie sama bude teprve zahrnuta milostí Boží. Bude přízní Boží obdařena a naplněna. Proto se také už nyní může radovat. Neslyšíme tu nic o jejích zásluhách, nic o žádné výjimečnosti. To, co se jí mělo stát, se stane z pouhé Boží milosti: Hospodin ji vybral k mimořádnému, jedinečnému úkolu.

A navíc ale slibuje, že bude stát při ní. „Pán s tebou“, pokračuje posel Boží. Co si může člověk přát více? Zdar, úspěch? Štěstíčko? Jako nejrozumnější přání obvykle zaznívá přání dobrého zdraví. Ale tady je ještě něco víc: ať je Hospodin svou mocí při tobě – a ať o tom zároveň víš. To je to nejlepší, co si člověk může přát.

Marie se ale zděsila, byla zmatena. Něco takového nečekala, a také ani nemohla čekat. Tahle vzpurná holka nemá slov. Kdo by ostatně měl? Sama jen v duchu přemýšlí, co tohle všechno má znamenat.

A tak posel od Boha pokračuje ve vyřizování. Tvůj syn se stane velikým, bude Synem Nejvyššího. Jeho narození, jeho početí bude prazvláštní. Jeho početí a narození se stane čistě z Božího rozhodnutí. Žádný člověk se o to nezaslouží. Žádné plánované rodičovství, a tím spíše žádné neplánované rodičovství. Žádná mužná mužnost, žádná lidská přání a tužby. Nic z toho se na Ježíšově početí nepodílelo. Je to jen Hospodinovo rozhodnutí a jeho akce. Josef tu zůstává jako přihlížející, spolu s námi.

Že prý je potřeba dokázat, že se tenkrát stalo něco mimořádného? Ano, kdo má uši k slyšení, slyš. Ten posel Boží mluvil o tom, že Mariin syn se stane velkým, významným. To se stalo: jméno Ježíš je nejznámějším jménem v dějinách lidstva.

Boží posel mluvil o tom, že dostane trůn nad Jákobem, to znamená nad Božím lidem, a to na všechny časy. To se stalo: k Ježíši se dnes obrací stovky miliónů lidí po celém světě, a to jako ke svému Pánu a Králi. Co je potřeba dokazovat víc?

Také Marie byla přesvědčena, že jejího syna čekají jen samé velké a krásné věci. Nevěděla o tom, jak ho lidé budou nenávidět, netušila, že bude popraven. Také v jeho případě se ty největší a nejkrásnější věci odehrály docela jinak, než si rodiče představují.

Stalo se ale ještě něco jiného: tomu Božímu dění už nemusíme jen přihlížet. Je možné jít se o tom přesvědčit. Pastýři, o kterých se zpívá v českých koledách, Ježíši k jesličkám všichni něco nosí – a pak zase odcházejí s prázdnou. My smíme vědět, že jemu nemáme co přinést, že k němu přicházíme s prázdnýma rukama, nemáme, co bychom mu nabídli. Ale díky tomu pak od něj můžeme odcházet obdarováni. Amen.

 

 

Události

Rozpis bohoslužeb

Rozpis bohoslužeb

Texty kázání

Texty kázání

Liturgie

Liturgie

Služby

Služby

Michal Marek © 2015