3. neděle po Zjevení Páně, 21. 1. 2018, Blahoslavův dům, SJ

čtení Písma sv.: Mt 3,13-17

písně: 628, S 297, ž 72, 632, 473A, 419

text kázání: Iz 42,1-9

„Zde je můj služebník, jehož podepírám, můj vyvolený, v němž jsem našel zalíbení. Vložil jsem na něho svého ducha, aby vyhlásil soud pronárodům. Nekřičí a hlas nepozvedá, nedává se slyšet na ulici. Nalomenou třtinu nedolomí, nezhasí knot doutnající. Soud vyhlásí podle pravdy. Neochabne, nezlomí se, dokud na zemi soud nevykoná. I ostrovy čekají na jeho zákon.“ Toto praví Bůh Hospodin, který stvořil nebesa a roztáhl je, zemi překlenul i s tím, co na ní vzchází, jenž dává dech lidu na ní a ducha těm, kdo po ní chodí: „Já, Hospodin, jsem tě povolal ve spravedlnosti a uchopil tě za ruku; budu tě opatrovat, dám tě za smlouvu lidu a za světlo pronárodům, abys otvíral slepé oči, abys vyváděl vězně ze žaláře, z věznic ty, kdo sedí v temnotě. Já jsem Hospodin. To je mé jméno. Svou slávu nikomu nedám, svou chválu nepostoupím modlám. Hle, už nastalo, co bylo na počátku, teď oznamuji nové věci. Dříve než vyraší, vám je ohlašuji.“

Milí lidi, dětem jsem říkala, že to dneska bude o písničkách – a opravdu! Právě jsme slyšeli první ze čtyř Izajášových písní o Božím služebníku. Jako píseň to možná tak docela nezní, ale říká se tomu tak! To není jen nějaký trucovitý výkřik: a je to píseň a je a je! Je to především připomínka, že se jedná o poetický text, a jako taková musíme Izajášova slova skutečně číst.
Některé písničky hrají pořád dokola nebo tak často, že už to člověku jde na nervy, stává se to i v církevním prostředí, tuhle jsem na to upozornila a konfirmandi smutně kývali, že je to hrozné. Izajáš ale zase tak často na programu není, aspoň myslím, doufám. Navíc, zpívá o něčem, co se snad člověku tak snadno neomrzí. Ale je třeba poslouchat i mezi řádky.

To, co zazní nepřeslechnutelně, jsou slova o Hospodinově služebníku. Prorokovými ústy o něm zpívá sám Hospodin. Jenže je to postava mnohoznačná, trochu tajemná. Záměrně. Je taková a má taková i zůstat – to bychom měli mít na paměti. Hospodinův služebník je ale bez pochyby ten, kdo ukazuje k Boží moci. Jakkoliv se o dnešním textu mluví jako o písni, tedy o útvaru svébytném, nelze ho číst tak docela mimo kontext – tím je obrazný spor Hospodina s modlami o to, kdo může být oslavován jako pravý Bůh. V tomto sporu Hospodin kupodivu neukazuje na sebe, ale ústy proroka mluví o svém služebníku. Na něm, skrze něj se, ukazuje, jak Hospodin jedná, jaká je jeho moc a co je jejím cílem.
Jaký tedy Hospodinův služebník je?! Krom toho, že vyvolený a Duchem ke svému úkolu uschopněný, se dozvídáme nejprve spíš to, jaký není.
„Nekřičí a hlas nepozvedá, nedává se slyšet na ulici.“ Nevyřvává, neprosazuje se hlasitě ve veřejném prostoru. Neuzurpuje si místo i pozornost druhých. Nekřičí, nehlučí, nezahlcuje. Od mocipánů všeho druhu a všech časů, ale i od hysterických učitelek, demagogických vůdců či pouličních evangelizátorů se liší svým tichým a neagresivním projevem.
„Nalomenou třtinu nedolomí, nezhasí knot doutnající.“ Nedodělá něco, co je samo o sobě neduživé. Tedy jedná milosrdně. A to i s něčím tak málo cenným, jako je nalomený stvol třtiny či dohasínající lampička. Obrazně se tu říká, že Hospodinův služebník neláme nad někým hůl, že jeho poselství není pro dravé, silné, pro ty, kdo všechno zvládli, ale týká se naopak spíš těch, kdo jsou ve světě a pro svět ti slabí, těch, co prohráli, těch, jimž je upírána důstojnost - a jejichž nouzi ani lidství už nikdo nebere vážně.
Zároveň sám tento služebník „neochabne, nezlomí se, dokud na zemi soud nevykoná...“ On sám se nezlomí jako třtina, on sám nezhasne jako čadící plamínek, je obdařen Duchem a jedná v jeho síle, přináší právo, spravedlnost – ovšem ne lidské, ale Boží. Ne odplatu, ať už zaslouženou či nezaslouženou, ale zastání. Vysvobození. Záchranu. Spásu. Právo před Bohem v posledu není neštěstí, ale spása – toto „právo“ je poselstvím o jediném pravém Bohu, který se slitovává nad Izraelem a všemi národy. To, čemu se říká spravedlnost, to v Bibli začíná jako vysvobození. Zapomínáme na to, když rezignujeme před poměry, které znamenají ponížení druhých. Zapomínáme na to, když z Boha děláme jen ručitele Božích mlýnů - a zrovna tak, když křivácké poměry přijímáme s tím, že to tak Pán Bůh nejspíš chce... Zapomínáme na to jako ti, kdo podléhají otupujícímu tlaku opakujících se křivd, zvůle mocných a vlastních pocitů rezignace...

„Zde je můj služebník, jehož podepírám, můj vyvolený...“ Tedy ten, kdo byl od Boha pověřen zvláštním úkolem a zároveň je s Bohem ve zvláštním vztahu. Kdo to ale (u všech všudy!) JE? Kdo to může být? Mohl by to být král Kýros, který přinesl Izraelcům vysvobození z babylonského zajetí a umožnil návrat do země i budování nového Chrámu. No jo, ale tam trochu nesedí služebníkova jemnost, skoro by se dalo říct slabost... Tak by to mohl být jiný král? Nebo prorok? Nebo nějaký charismatický vůdce davidovského typu? Porozumění se různí. A křesťan samozřejmě na otázku po identitě Hospodinova služebníka může hned vybafnout: vždyť to je Ježíš, to dá rozum! Jenže Hospodinův služebník v Izajášově písni zůstává bezejmenný. A trochu tajemný. Ta poetická mnohoznačnost je opravdu záměr. Kdo chce být se vším rychle hotov a mít ve věcech jasno, tu může narazit nebo se ve své horlivé snaze o porozumění může s textem minout. I s tím přímočarým vztahováním ke Kristu. Nejde o to si po jednom odškrtat, na koho Izajášova slova sedí jako ulitá. Hospodinův služebník totiž vůbec nemusí být jedna jediná konkrétní postava. Může to být vždycky ten, s kterým jsme doposud nepočítali – patří k povaze Hospodinova příběhu, že když se rozhostí beznaděj, bezradnost nebo víra ztrácí půdu pod nohama, ukazuje na nečekané a neuznávané lidi. Na prapodivné týpky. Národům rozehnaným od babylonské věže vybral na počátku bezdětného starce Abrahama. Izraelcům zotročeným v Egyptě vybral neúspěšného rebela a emigranta Mojžíše. Judejcům tesknícím v babylonském vysídlení po lesku královských vůdců ukazuje zas na docela nečekanou postavu - na proroka.

Na Ježíše ten titul Hospodinova služebníka ale samozřejmě sedí také, ne že ne! Slyšeli jsme dnes Matoušovo líčení Ježíšova křtu a sám evangelista tu na Izajáše a jeho slova odkazuje. Naprosto záměrně, aby to posluchače trklo. To je on! Ten milovaný a vyvolený Boží Syn! To je taky ten Hospodinův služebník! Matouš tak Ježíše nepochybně vnímal a také pro nás tak Ježíše ve svém vyprávění vykreslil a popsal – jako Božího člověka, který plní svůj úkol, když tiše uzdravuje a pomáhá; jako Božího člověka, který nedělá příliš kravál, aby si získal masy lidí, nýbrž ujímá se právě těch, kteří byli ostatními vytěsněni. A tím si lidi získává... Hospodinův služebník má světu přinést zprávu o tom, že jediný Bůh je ten, který má moc zachránit, spasit. Ježíš, Kristus, sám na sobě, sám svým příběhem ukáže Boha jako toho, kdo zachraňuje z hříchu a smrti. Cosi z toho se ukazuje už ve chvíli, kdy se u Jordánu Ježíš postaví do jedné řady s těmi, kdo po takové záchraně touží, kdo touží po Boží spravedlnosti.
Matouš si dává práci, abychom my všichni ve své víře nalomení a dohasínající slyšeli povzbuzení, ano, ta stará prorocká píseň dochází naplnění a je to právě v tomto Ježíši. Jo, tak tuhle písničku si dám klidně opakovaně, ta se mi jen tak neomrzí...

Matouš ale taky vypráví o Ježíši jako o tom, kdo po vzkříšení pošle apoštoly, aby šli ke všem národům, získávali učedníky, křtili je a předávali jim Ježíšovu zvěst. Tedy, aby oni sami byli těmi Hospodinovými služebníky, kteří ponesou pronárodům právo, spravedlnost, světlo, vysvobození, spásu,... A safra! To se přece odedávna chápe nejen jako výzva pro apoštoly, ale i pro nás, pro církev! Jak na to? Jak „otvírat slepé oči, vyvádět vězně ze žaláře, z věznic ty, kdo sedí v temnotě“? Ve zkratce: zpívat si tu Izajášovu písničku pořád dokola. Nevyřvávat. Neprosazovat sebe sama. Neplést si líbivá řešení nebo vlastní záměry, zabalené umně do zbožných slov, s Boží vůlí. Nesnažit se být za siláky. Nebát se být za týpky, nebát se být slabí jako Ježíš, Kristus. Protože v takových chvílích se naplňuje Boží slovo: „Já, Hospodin, jsem tě povolal ve spravedlnosti a uchopil tě za ruku; budu tě opatrovat...“ Amen

modlitba po kázání
Pane Ježíši Kriste, od tebe se učíme, co to znamená nelámat, nedusit, být světlem a solí. Dík, že na to nejsme sami. Amen

Události

Rozpis bohoslužeb

Rozpis bohoslužeb

Texty kázání

Texty kázání

Liturgie

Liturgie

Služby

Služby

Michal Marek © 2015