Sexagesimae, 4. 2. 2018, Blahoslavův dům, SJ

čtení Písma sv.: Jb 7,1-4.6-7

písně: 617, S 339, 368, 553, 700, 448

text kázání: Mk 1,29-39

Když vyšel ze synagógy, vstoupil s Jakubem a Janem do domu Šimonova a Ondřejova. Šimonova tchyně ležela v horečce. Hned mu o ní pověděli. Přistoupil, vzal ji za ruku a pozvedl ji. Horečka ji opustila a ona je obsluhovala. Když nastal večer a slunce zapadalo, přinášeli k němu všechny nemocné a posedlé. Celé město se shromáždilo u dveří. I uzdravil mnoho nemocných rozličnými neduhy a mnoho zlých duchů vyhnal. A nedovoloval zlým duchům mluvit, protože věděli, kdo je. Časně ráno, ještě za tmy, vstal a vyšel z domu; odešel na pusté místo a tam se modlil. Šimon a jeho druhové se pustili za ním. Když ho nalezli, řekli mu: „Všichni tě hledají.“ Řekne jim: „Pojďte jinam do okolních městeček, abych i tam kázal, neboť proto jsem vyšel.“ A tak šel, kázal v jejich synagógách po celé Galileji a vyháněl zlé duchy.

Víte, proč Petr zapřel Krista? Protože mu uzdravil tchyni.
Já tedy nemám úplně smysl pro humor, tak se nesměju, ale myslím, že tenhle už otřepaný vtípek (či pokus o něj), docela dobře ilustruje, jak snadno někdy člověk přehlédne cosi podstatného a dopustí se veliké zkratky. Nebo rovnou omylu. Evangelista Marek vypráví telegraficky stručně, skoro jako by psal na Twitteru, tím spíš to hrozí.

V dnešním příběhu silně zazní téma nemoci a uzdravení. Ne jednou. Opakovaně. A k tomu jsme slyšeli hlas Jobova ztrápeného srdce. „Bože, pomni, že můj život uprchne jak vítr a nic dobrého už nikdy nespatří mé oči.“ Kolotoč beznaděje a bolesti, se zlepšením, se šťastnými dny už se tu vlastně nepočítá, snad proto, že utrpení je obrovská nálož a člověk pod ní klesá, snad proto, že okolo stojící Elífazové a jim podobní mají jen slova laciné útěchy, snad proto, že člověk už má strach věřit, že bude líp, aby se znovu ve své naději nezklamal... Job kvílí, ale jeho nářek je zároveň ohromně upřímná a otevřená modlitba, vyslovuje to za mnohé zoufalé, snad i za nás, v našich stavech hořkosti, beznaděje, ztráty smyslu či pocitu opuštěnosti. S tím vstupujeme do příběhu o Ježíšově perném dni v Kafarnaum.
Je šabat, sobota, Ježíš učil v synagoze, zbavil tu jednoho člověka jeho posedlosti. A teď jde se svými přáteli k nim domů. Domů k Šimonovi a Ondřejovi. Tam, kde se odehrává obyčejný, všední život, tam, kde se žijí rodinné vztahy i s jejich napětím a šmodrchanci. Království Boží není blízko jenom v „kostele“. Jenže v tomto konkrétním domě momentálně věci neběží tak docela normálně. Je tu Petrova tchyně, maminka jeho ženy, (o které ale nepadne ani slovo!) a tahle ta paní je nemocná. Má horečku, zlou, nebezpečnou nemoc. Je zavřená doma, nemoc jí nedovolí ani vstát, možná by nejraději vzkázala, ať sem Ježíše nevodí, dneska ne, necítím se, je mi fakt špatně, takže nemám uklizeno ani napečeno, to se nehodí, to je ostuda, co když se ode mě ještě ke všemu nakazí? Člověka tyhle myšlenky popadnou hrozně snadno – za nemoci a nemohoucnost se často stydíme, jako bychom už předem vylučovali možnost, že třeba právě ta naše slabost cosi umožní.
Možná je ta paní tchyně naopak pořádně dopálená, a proto tu horečku má. Tímto způsobem nad textem uvažuje Nico Ter Linden: Petrova tchyně se na svého zeťáka zlobí, že kvůli nějakému Ježíši prodal loď a opustil živnost, kdo se teď postará o rodinu, o její dceru? Myslím, že si tyhle úvahy můžeme dovolit, jen se jimi nesmíme nechat docela odvést od Markova vyprávění. Ježíš nedbá na to, že by se mohl nakazit, nedbá ani na to, že kontakt s nemocnou ho nábožensky znečistí. Bere paní za ruku, podpírá ji... Projevuje se jeho blízkost, ochota být oporou. Žádná formulka, žádné kouzlo. Boží moc se v Ježíši ženy dotkne a uzdravuje ji. Úplně! Rovnou se může pustit do svého úkolu hostitelky, nepotřebuje ani žádný čas na rekonvalescenci – i to nás upozorňuje na to, že Boží pomoc funguje jinak než Paralen...
Zpráva o uzdravení Šimonovy tchyně se rychle rozletí městečkem. Jakmile skončí šabat, lidé se srocují u domu. Jednoho trápí záda, jiného bolí duše, další má od narození nemocné oči,... a Ježíš uzdravuje, pomáhá, zahání zlé duchy, vlastně dělá pořád to samé, co pro tu paní v domě – je lidem blízko v jejich konkrétním, osobním trápení či neduhu, ale ono je jich hrozně moc, postupně se ta situace proměňuje v cosi docela jiného. Ježíš se slitovává nad lidskou bolestí, znovu a znovu, a lidé už na to čekají v dlouhé frontě jako někde v čekárně u doktora. Jenže Ježíš není doktor...

To se ukazuje i v momentu, kdy se Ježíš brzy ráno vydává do ústraní, aby se modlil. Jaká to byla modlitba? Přímluvy za ty kafarnaumské? Nebo díkuvzdání na prahu nového dne? Chvála? Nevím, nevíme. Přesto je důležité, že slyšíme, že se Ježíš modlil. Možná to zní trochu banálně, no jasně, že se Ježíš modlil, kdo už taky jiný, že? Jenže ono to ve skutečnosti tak banální není. Zmínka o Ježíšově modlitbě nám může připomenout, že modlitba je součástí vztahu s Bohem, je to prostor, kde se ten vztah rozvíjí, žije, kde člověk čerpá pro své úkoly nebo poslání, je to prostor, kde se mnohé dá vyslovit – jak dosvědčuje modlitba Jobova i řada jiných.
Podobně samozřejmě může znít, že se Ježíš modlil sám. Jenže pro leckoho to samozřejmé vůbec není, modlit se sám za sebe. Troufnout si na to. Zkusit to. Dělat to docela spontánně. Leckdo raději zůstane u toho, že modlitba je součástí bohoslužeb, setkání ve sboru či církvi, zkrátka záležitostí společenství. Nebo hůř záležitostí farářů. Dietrich Bonhoeffer (ten, co napsal písničku Moc předivná) poukazoval na to, že křesťan má být schopen žít víru ve společenství, ale má ji být schopen žít i docela osobně, sám. Tedy by měl být schopen se i samostatně modlit, neměl by před vlastní neschopností modlit se utíkat do společenství.
Dovolím si lehce znepokojivé otázky pro dospělé: vědí o nás ti mladší, děti, vnoučata, kmotřenci, omladina všelijaká, že se modlíme? Dovedeme o tom mluvit? Nějak konkrétně? Dovedeme dětem a mládeži v jejich vlastním utváření modlitebního života být doprovodem, neřku-li pomocí? Nebo se to právě toto vše jako samozřejmost jen tváří?

Ježíš se v Markově příběhu projevuje jako mocný léčitel. A zároveň jako někdo, kdo je pro obyčejné lidi dosažitelný, dostupný, není schovaný někde za kouřovým sklem limuzíny. Je docela pochopitelné, že by jej v Kafarnaum rádi pozdrželi. I učedníci, kteří Ježíše nad ránem spíš pro-následují, než následují, uvažují podobným způsobem: „Všichni tě hledají.“ Ale v tom je právě ten háček. Koho všichni hledají? Léčitele? Divotvůrce? Stroj na uzdravování a řešení nejrůznějších lidských trápení? A kým chce, respektive má být Ježíš? Mezi očekáváními lidí a Ježíšovým jednáním vzniká napětí. A proto chce Ježíš jít dál. Proto chce ta očekávání nechat za zády, aby mohl dostát tomu, co od něj chce Bůh. Tak snadno se to stane, že se nám Boží záměr či vůle zamění s našimi potřebami, přáními... Ježíš ale nechápe uzdravování jako účel sám o sobě. Nenechá se ovlivnit a řídit tím, co si lidé kolem něj přejí. Nenechá se ani strhnout popularitou. Jedná s velikou odpovědností ke svému úkolu. Učedníkům (i nám) připomene, že smyslem jeho poslání je zvěstování Božího království. Součástí tohoto zvěstování jsou i jeho mocné činy včetně uzdravování. Ale jinak to smysl nedává. Zároveň to ani v nejmenším neznamená, že by Ježíšovi bolesti lidí byly lhostejné – mnohokrát se nad někým slitovává, mnohokrát vstupuje do jednotlivého, konkrétního příběhu.
Shrnuto: v Markově vyprávění Ježíš učí, léčí, modlí se. Zkrátka miluje Boha a svého bližního hlavou, rukama i srdcem.

A my?
Myslím, že církvi i nám osobně se snadno stane to, co učedníkům – že začneme Pánu Bohu, Ježíši Kristu, věci organizovat. Pojď zpátky, všichni už na tebe čekají... Udělej tohle, udělej tamto... Marek nás svým příběhem učí cosi o vztahu církve ke Kristu: neměl by pro ni být jakýmsi vzácným záchranným talismanem, kterého se křečovitě a majetnicky drží. Měla by se vzdát touhy Kristem disponovat, manipulovat. Vždyť my jsme ti, kdo mají následovat, ne se pokoušet určovat směr.

modlitba po kázání
Pane Ježíši Kriste, slyšíme o tobě, že jsi člověku blízko, i když je nemocný nebo když je sám. Děkujeme, že ty nemáš strach, ty si lidi neošklivíš, ty se nestydíš přijít. Prosíme, uč nás, jak to můžeme zkoušet také my. Amen.