1. neděle postní, Invocavit, 18. 2. 2018, Blahoslavův dům, SJ

čtení Písma sv.: Mt 4,1-11

písně: ž 32, S 275, 673, 152, 693, 510

text kázání: Ex 34,1-5.27-32

Hospodin řekl Mojžíšovi: „Vytesej si dvě kamenné desky jako ty první, já na ty desky napíšu slova, která byla na prvních deskách, jež jsi roztříštil. Připrav se na ráno; vystoupíš zrána na horu Sínaj a postavíš se tam na vrcholku hory ke mně. Nikdo s tebou nevystoupí, a též ať se na celé hoře nikdo neukáže, ani brav nebo skot ať se nepase poblíž té hory.“ Mojžíš tedy vytesal dvě kamenné desky, jako ty první. Za časného jitra vystoupil na horu Sínaj, jak mu Hospodin přikázal, a do rukou vzal obě kamenné desky. Tu sestoupil Hospodin v oblaku. Mojžíš tam zůstal stát s ním a vzýval Hospodinovo jméno.
Hospodin řekl Mojžíšovi: „Napiš si tato slova, neboť podle těchto slov uzavírám s tebou a s Izraelem smlouvu.“ A byl tam s Hospodinem čtyřicet dní a čtyřicet nocí; chleba nepojedl a vody se nenapil, nýbrž psal na desky slova smlouvy, desatero přikázání. Když pak Mojžíš sestupoval z hory Sínaje, měl při sestupu z hory desky svědectví v rukou. Mojžíš nevěděl, že mu od rozhovoru s Hospodinem září kůže na tváři. Když Áron a všichni Izraelci uviděli, jak Mojžíšovi září kůže na tváři, báli se k němu přistoupit. Ale Mojžíš je zavolal, i vrátili se k němu Áron a všichni předáci pospolitosti a Mojžíš k nim promluvil. Potom přistoupili všichni Izraelci a on jim přikázal všechno, o čem s ním Hospodin mluvil na hoře Sínaji.

Mojžíš sestupující z hory se zářící tváří. Nebo také s tváří „oroženou“, jak někteří překládají na základě Vulgáty. Michelangelo Buonarroti podle verše z Vulgáty vytesal pro náhrobek papeže Julia II sochu Mojžíše s dvěma růžky na hlavě – pokud to neznáte, zkuste si to někde najít... Mojžíš vypadá trochu jako čert z nějaké české pohádky, i ve svém hrozivém majestátu je trochu k pousmání. Překladatelský oříšek a kuriózní ikonografická hádanka (alespoň pro neznalé), to se vybaví mnohým v souvislosti s dnešním textem. Je za ním však dlouhý a inspirativní příběh.

Připomeňme si alespoň některé jeho momenty: Mojžíš, utajovaný synek z židovské rodiny byl vychován faraonovi přímo pod nosem. Byl povolán za Božího proroka a postaven do čela svého lidu. Ujařmení a věčně reptající Izraelci nakonec navzdory vší faraonově zatvrzelosti opustili zemi dvojího sevření, Egypt. Na cestu k novému způsobu života dostal Boží lid Desatero – deset zásadních mantinelů, v nichž lze svobodu žít. Z lidské touhy (neuhasitelné?) po viditelném, uchopitelném a dosažitelném byl vyroben zlatý býček. Desky Zákona skončily odhozeny, rozbity, smlouva s Bohem, zajišťující svobodu Božího lidu, pošlapána. I tak by se dal stručně shrnout obsah několika předchozích dílů toho dlouhého vyprávění.
Může tohle ještě vůbec nějak pokračovat, vrtí jeden hlavou?! A jestli ano, jak u všech všudy?! Vždyť lid, který měl být Božím, zoufale zklamal, otočil se zadkem ke všemu podstatnému, minul cíl, který Bůh vytyčil a stanovil – ano, těžce zhřešil. Tomu se žel dost často podobá naše vlastní situace. I my se mnohdy míjíme s cílem, který člověku Bůh určil. Zakopáváme hřivny, mrháme dary, svobodu prodáváme pod cenou, jen abychom dosáhli na nejrůznější „lákavé“ nabídky, zkoušíme v životě i ve světě svými silami urvat co nejvíc a abychom byli zdánlivě silnější, zavíráme oči a žijeme, jako by Boha nebylo. A nelze si chlácholivě namlouvat, že když na dvoře nestojí zlaté tele, jsme na tom oproti Izraelcům pořád ještě dobře.

Jak to z té bezvýchodnosti hříchu pokračuje dál v knize Exodus? Přichází Boží hněv. Beznaděj. Mojžíšovo úpění. Modlitba. A pak... „Mojžíši?“ „Zde jsem, Pane.“ „Mojžíši, vystup znovu na horu. Nejdřív však musíš vytesat dvě kamenné desky, stejné jako ty první. Potom ti znovu dám Deset Slov. Chci s vámi začít znova.“ Zní to až neuvěřitelně. Boží slitování. Boží milosrdenství. Boží odpuštění. To je jediná možná cesta ze šlamastyky hříchu. Bůh může jít s lidmi dál jen tak, že je milostiv a odpouští. Porušenou smlouvu Bůh s Mojžíšem na Sinaji na 2. pokus obnovuje – se stejným záměrem jako předtím: cesta do zaslíbené země je volná. Izrael je na ni pozván, aby byl zvláštním lidem, který svou odlišností a jedinečností bude dosvědčovat jedinečnost Hospodina a jeho záměrů. Na nepřístupné hoře Hospodin Mojžíšovi stvrzuje, že je Bohem, jehož podstatou je slitování.
Slyším v tom naději i pro nás a pro ty naše vlastní situace. Obnova vztahu s Hospodinem je možná, alespoň z Boží strany ano. Není to samozřejmost a není to jen tak. Tu fázi rozpoznání pravého stavu věcí, následného úpění a modliteb nelze jen tak přeskočit, nelze ji vynechat. Ale ani totální fiasko, jakým je kdovíjaké zlaté tele, není definitivní tečkou za příběhem Boha a jeho lidí. Bohu díky za naději pro hříšníky!

Tady by se šlo vlastně docela dobře zastavit. Silné je to dost. Postní dobu rozhodně lze pojmout jako dobu zpytování, modliteb, obnovy...

Ještě jsem si však při čtení všimla Mojžíše samotného. A Ježíše. O obou slyšíme, že absolvují 40-ti denní intenzivní duchovní zkušenost. Možná se jimi můžeme pro těch našich 40 dnů do Velikonoc nechat inspirovat i docela konkrétně.
Mojžíš vystupuje na Sinaj. Sám. Nikdo s ním nesmí jít, dokonce i pro dobytek hora zapovězeným místem. Ježíše zase vyvede Duch na poušť, někam do pustiny, mimo lidskou společnost. Samota. Tomu, kdo se cítí opuštěný nebo izolovaný od ostatních, kdo má samoty až po krk, to nejspíš nezarezonuje. Leckdo však žije obklopen komunikačními kanály, kde jsou druzí i on sám těm druhým neustále na dosah. Telefon. Email. Sociální sítě. A pak taky ještě osobní kontakt, že? Tady ve městě stačí vyjít ven z domu a člověk je obklopen lidmi. V tramvaji či trolejbuse. U lékaře. Na poště. V obchodě... Možná se cosi může odehrát, když jsme sami. Docela sami. Možná se právě samotou vytváří prostor pro jiné setkání. 40 dnů samoty je pro většinu z nás dost nereálných. Ale možná by stačilo být v těch 40 dnech sám/sama alespoň chvílemi. Alespoň na chvíli. Uvolnit místo Bohu. Pro Boha.
Mojžíš celých těch 40 dnů a 40 nocí na Sinaji nejí a nepije. Ježíš se 40 dní postí, až k vyhladovění. Zní to jako heroické výkony těla a sebezapírání. Snadno se stane, že pod dojmem těchto příkladů askeze člověk půst hned odmítne, to není nic pro mě! Nebo se naopak z postu stane smysl a cíl, místo aby byl podpůrným prostředkem. Uskromnit se v jídle, cosi si odříct, ale otvírá prostou příležitost všimnout si, kolik možností volby mám. Jak bohatě jsem obdarovaná. Obdarovat třeba kohosi dalšího. Půst však především umožňuje věnovat více pozornosti jiným záležitostem než jídlu a stravování.
Ježíš se v pustině setkává s ďáblem, s pokušitelem. A s pokušením. To zní dost děsně. Ale je to hluboká zkušenost – je třeba vyrovnat se s našeptávajícími hlásky, srovnat si, kudy dál a kudy cesta nevede. O blízkost pokušitele by asi nestál nikdo z nás. Ale o tom hledání kudy ano a kudy ne bychom mohli aspoň přemýšlet. A ještě bychom si měli všimnout, že Ježíš v tom čase poctivě zápasí o pravdivé porozumění Písmu. Písmo, žel, lze lecjak překroutit, jak ukazují ďáblem pečlivě dezinterpretované citáty. Čas k Velikonocům jako osobní zápas o vhled do Písma. Jo, to by šlo.
Mojžíšův pobyt na hoře zní trochu povzbudivěji než Ježíšovo zápolení s ďáblovými nástrahami. Jedinou náplní jeho 40 dnů je být v Boží blízkosti. Setrvat v ní. A soustředit se na Boží slovo. S Mojžíšem to cosi udělá, to je ta jeho zářící či orožená tvář při sestupu zpátky dolů, cosi z Boží slávy se ho dotkne a celý tím září. Je zkrátka jiný. Slyším v tom povzbuzení pro naše postní snahy, třeba právě co se četby Písma týče i pro soustředěnou kontemplaci – snad taky dojdeme k Velikonocům jiní, i kdybychom nakrásně nezářili...

Vedle těch drobných inspirujících momentů však není možné se s Mojžíšem (a s Ježíšem už teprve ne!) beze zbytku ztotožnit. Nejsme v jejich roli. Příběh o Mojžíšově opětovném setkání s Bohem, při kterém je obnoven vztah Hospodina a jeho lidu, mimo jiné ukazuje, že ty nejzásadnější záležitosti slitování a záchrany se odehrávají vlastně „o nás bez nás“. Podobně pak zápasí o člověka na své cestě i Ježíš. Můžeme a máme však s hlubokou účastí sledovat jeho zápas – a naučit se ve své víře, svých zápoleních i selháních právě s ním počítat. Amen

modlitba ke kázání: Ž 103,1-4.7-8
Dobrořeč, má duše, Hospodinu, celé nitro mé, jeho svatému jménu! Dobrořeč, má duše, Hospodinu, nezapomínej na žádné jeho dobrodiní! On ti odpouští všechny nepravosti, ze všech nemocí tě uzdravuje, vykupuje ze zkázy tvůj život, věnčí tě svým milosrdenstvím a slitováním. Dal poznat své cesty Mojžíšovi, synům Izraele svoje skutky. Hospodin je slitovný a milostivý, shovívavý, nejvýš milosrdný. Amen