2. neděle postní, Reminiscere, 25. 2. 2018, BD / Tišnov, SJ

„O SYNU ČLOVĚKA A JEHO CESTĚ“

čtení Písma sv.: Ž 22,23-31

písně: ž 25, 694, 190, 330, 678, 685

text kázání: Mk 8,31-38

 

A začal je učit, že Syn člověka musí mnoho trpět, být zavržen od starších, velekněží a zákoníků, být zabit a po třech dnech vstát. A mluvil o tom otevřeně. Petr si ho vzal stranou a začal ho kárat. On se však obrátil, podíval se na učedníky a pokáral Petra: „Jdi mi z cesty, satane; tvé smýšlení není z Boha, ale z člověka!“ Zavolal k sobě zástup s učedníky a řekl jim: „Kdo chce jít se mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne. Neboť kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde; kdo však přijde o život pro mne a pro evangelium, zachrání jej. Co prospěje člověku, získá-li celý svět, ale ztratí svůj život? Zač by mohl člověk získat zpět svůj život? Kdo se stydí za mne a za má slova v tomto zpronevěřilém a hříšném pokolení, za toho se bude stydět i Syn člověka, až přijde v slávě svého Otce se svatými anděly.“

Dneska to bude o semínkách a pleveli... Dnes to bude o Ježíšově narození... Dětem před odchodem do nedělní školy leckdy naznačíme, co je čeká, nač se soustředit. Možná by bylo fér naznačit taky někdy nám dospělým! Tak dneska to bude dost o tom, kdo je Ježíš, jaká je jeho cesta. A pak taky o tom, co to znamená jít tou jeho cestou za ním.

„Za koho mě lidé pokládají?“ „Za Jana Křtitele, jiní za Eliáše a někteří za jednoho z proroků.“ „A za koho mě pokládáte vy?“ „Ty jsi Mesiáš.“ Takhle si spolu Ježíš a učedníci povídali, když chodili krajem Cesareje Filipovy. Ježíš chtěl, aby jeho přátelé a žáci dobře rozuměli tomu, co a proč dělá. Tomu, co s ním zažívají. A taky tomu, co a proč hodlá udělat. Co teprve přijde, k čemu směřuje. O tom Mesiáši to vyslovil Petr. Šimon, zvaný Petr, bratr Ondřejův, někdejší rybář, ten, který je mezi ostatními tak trochu první, leckdy vyčnívá, už pro svou horlivost, která na sebe někdy bere podobu zbrklosti. Označil Ježíše jako Mesiáše. Jako toho, kterého tolik lidí toužebně vyhlíží. Jako toho, kdo má obnovit izraelské království a dát věci zase po mnoha letech do pořádku. Asi ho v Ježíšovi viděl, toho slíbeného davidovského krále, asi si, podobně jako řada dalších, všiml, že čas nějak nazrává.
Jenže Ježíš toho Mesiáše nechává víceméně bez komentáře a raději o sobě mluví jako o Synu člověka. Hm, hm, to je komplikovanější titul. Buď je to obyčejný člověk, nebo s odvoláním na knihu Daniel nebeský soudce. Zarážející však není až tak ten titul, jako zvěst, kterou k němu Ježíš připojuje. Syn člověka musí mnoho trpět, být zavržen od starších, velekněží a zákoníků, být zabit a po třech dnech vstát.
Ježíš se otevřeně naveze do 3 respektovaných skupin představujících elitu židovstva. To není zrovna nejlepší začátek. A ta zmínka o smrti tomu taky příliš nepomáhá...
Když Ježíš říká, že musí trpět a být v zavržení, ba dokonce když mluví o tom, že musí být zabit, nejde o jeho vyjádření osudové danosti, o fatalismus. To se ozve Ježíšova poslušnost Boží vůle, jeho oddanost Boží věci – věcem království Božího. Poukazuje na to, že s ohledem na TENTO cíl se nelze vyhnout konfliktu, že nelze couvnout před utrpením.
Utrpení se tak stává čímsi, co v posledu není beze smyslu. Je-li spojeno s postavou Syna člověka, s rozhodující postavou posledních dní, pak tvoří součást smyslu a cíle dějin, respektive cesty k nim. Ježíš o nevyhnutelném utrpení ví a přijímá, či spíše se pro něj rozhoduje! Pro někoho šokující, pro někoho velmi povzbudivá zpráva do jeho vlastního trápení. Nemusí to být jen cosi nepatřičného. Může to být nutná součást cesty.
Zároveň je však Ježíšova řeč o smrti svědectvím jeho hluboké důvěry v Boha. Ježíš není fanatik, nemluví povznesen nad reálný obsah svého sdělení. Nekráčí svou cestou neohroženě, strojově, beze strachu, supermanovsky, ale s pevnou důvěrou v Boží pomoc, zastání a smilování tváří v tvář trápení i smrti.
Ovšem takhle jsme si to nepředstavovali! Takhle to s Mesiášem přece být nemůže, nesmí, to by znamenalo pro mnohé konec naděje! Takhle teda ne, Ježíši! Mesiáš přece musí vyhnat Římany a zatočit se všemi, kdo nám už léta ubližují...
Petr nejspíš uvažoval takto. Možná mu přišlo, že Ježíš blázní. V každém případě mu Ježíšova slova o utrpení a smrti hodně nešla pod fousy, a tak slyšíme, že si vzal svého Mistra stranou a začal ho kárat. Vášnivě protestovat. Zakazovat mu to – tak jako prve Ježíš zakazoval o sobě jako o Mesiáši mluvit, tak jako hrozil nečistým duchům – to sloveso chce vyjádřit, že Petr nechtěl slyšet, co Ježíš říká. Jeho slova těžce narazila na Petrovy představy a očekávání. A tak učedník poučuje Mistra. Co blázníš?! Chvíli se budeme držet stranou, než se situace uklidní, počkáme si, ty přece nemůžeš umřít! Je to pro mě velmi silný obraz. Připomíná mi, jak některé moje, naše modlitby jakoby říkaly: „Pane Bože, tohle a tohle mě trápí, a ty s tím udělej tohle a tohle.“ Tohle a nic jiného. Trochu to zavání takovým „ne tvá, ale má vůle se staň“. Někdy se nám zdá, že Bůh nejedná správně, to když Boží vůle nezapadá do našich plánů...
... Ježíš na to reaguje ostře: „Jdi za mnou, Satane!“ Teď zase on kárá Petra, on protestuje, on ho umlčuje. Jakoby to bylo kdo s koho, kdo koho usadí. Ten Satan zní hrozně. To bych teda o sobě fakt slyšet nechtěla – ona to ale z Ježíšovy strany asi není nadávka ani odsouzení Petra, že je zlý či zvrácený. Je to pojmenování pokušitelské, satanské nabídky. Vždyť to zní jako tehdy na poušti: „Udělej chleba z kamení. Skoč z Chrámu, ať přiletí andělé. Zachraň svět silou.“ – Uhni se stranou, vyhni se utrpení. Pokušení, které Petr nabízí, je nenechat se vést Boží vůlí, ale vlastními cíli, touhami, potřebami nebo třeba strachem. Stejně jako ta ďáblova pokušení na poušti, je i tohle velmi lákavé a snadno přijatelné, snadno obhajitelné.
„Jdi za mnou!“ – ČEP z mého pohledu nepřesně překládá „Jdi mi z cesty.“ Ježíšovi nejde o to Petra od sebe odehnat. Jeho ostrá výzva podle mě spíš znamená – nestav se mi do cesty, neblokuj mi ji, nesváděj mě z ní. Postav se za mě, nechci následovat tebe a tvoje pokušení, ale Boha a jeho vůli. Nebo taky – postav se za mě, ještě chvíli buď učedníkem, než budeš moci stát v čele a poučovat... V každém případě tahle ostrá replika nechce být ukončením vztahu s Petrem. Vykazuje mu jeho místo. A to je za Ježíšem. Naštěstí.
Po téhle ostré výměně názorů přichází Ježíšova výzva – Petrovi, učedníkům, zástupu... ...a nám! Jít se mnou, jít za mnou vyžaduje...
...“zapřít sebe sama“. To zní taky dost hrozně. Ale ono asi nejde o nějaké chorobné popření sebe sama, o deformující negaci (vždyť Ježíš jinde říká, že máme druhé milovat jako sebe sama!), ale o ochotu pro království Boží sledovat ještě jiné cíle, než jsou moje vlastní tužby. Neklást své vlastní zájmy nad to, na co se zaměřil Ježíš. To může v posledu znamenat vzdát se SVÝCH představ o Bohu, o Mesiáši, nebo třeba o Božím spravedlivém trestu pro naše nepřátele... A ochotu nechat si hodnoty poskládat Pánem Bohem jinak, než jak mi diktuje vlastní strach, sobectví, prospěch...
Jít za Ježíšem také vyžaduje „vzít svůj kříž“. Nést jej. Většinou to chápeme jako výzvu k ochotě přijmout své trápení, nemoci, těžkosti a nějak to unést. Jako výzvu vzdát se nároku na hezký, spokojený, pohodlný a bezbolestný život a přijmout utrpení jako integrální součást svého příběhu. Ježíš (nebo ještě spíš evangelista Marek!) tím mohli myslet ochotu nevyhnout se perzekuci pro víru. Nebo snad ochotu přijmout takovou opuštěnost a takový posměch okolí, jakého se dostávalo tehdejším odsouzencům? Ze všeho nejspíš však rozumím tomu nesení kříže jako ochotě jít cestou pokoje, smíření – Ježíšův kříž, jeho utrpení a především jejich vědomé přijetí na místě vzpoury či touhy po pomstě, to je cesta otvírající prostor pro odpuštění a obecenství s někdejšími protivníky. Kristův pokoj, to není jen nepřítomnost nepřátelství, zajišťovaná absencí kontaktu, to je nabídka společenství a to i s těmi nepřáteli, kteří smíření trvale odmítají. Kdo chce jít za Ježíšem, musí se této cestě učit. Nést kříž.

Ježíš mluví také o paradoxní záchraně života skrze jeho ztrátu, to je další lekce o matematice Božího království, která funguje jinak, než naše obvyklé kupecké počty má dáti – dal. A dojde i na úběžník následování Krista, na řeč o soudu. Ale to už je podle mě na další kázání. Dnes nám snad stačí slyšet ten text jako slova o nasměrování života, jako Ježíšovo pozvání důvěřovat Bohu, nechat stranou svůj strach a nejednat na jeho základě, ale z lásky. A ještě něco, myslím, máme velmi výrazně z těch Ježíšových slov slyšet – totiž ujištění o tom, že po utrpení, zavržení a smrti přijde vzkříšení. To platí i pro nás. Amen

modlitba po kázání
Pane Bože, tvůj Syn Ježíš obětoval život, ale my chceme svůj život vlastnit a leckdy ho chceme mít jen pro sebe. Prosíme tě, vezmi nás na Ježíšovu cestu, abychom jistotu svého života našli v tobě. Skrze Krista, našeho Pána. Amen

 

Události

Žádná událost k zobrazení

Rozpis bohoslužeb

Rozpis bohoslužeb

Texty kázání

Texty kázání

Liturgie

Liturgie

Služby

Služby

Michal Marek © 2015