Starý rok, 31. 12. 2017, Blahoslavův dům, Ondřej Macek

čtení Písma sv.: Ga 6,1-10

písně: 604, 273, 200, 289, 635

text kázání: Gn 9,18-29

 

Synové Noeho, kteří vyšli z archy, byli Šém, Chám a Jefet; Chám je otec Kenaanův. Tito tři jsou synové Noeho; podle nich se rozdělila celá země. I začal Noe obdělávat půdu a vysadil vinici. Napil se pak vína, opil se a odkryl uprostřed svého stanu. Chám, otec Kenaanův, spatřil svého otce obnaženého a pověděl to venku oběma svým bratřím. Ale Šém a Jefet vzali plášť, vložili si jej na ramena a jdouce pozpátku přikryli nahotu svého otce. Tvář měli odvrácenou, takže nahotu svého otce nespatřili. Když Noe procitl z opojení a zvěděl, co mu provedl jeho nejmladší syn, řekl: „Proklet buď Kenaan, ať je nejbídnějším otrokem svých bratří!“ Dále řekl: „Požehnán buď Hospodin, Bůh Šémův. Ať je Kenaan jejich otrokem! Kéž Bůh Jefetovi dopřeje bydlet ve stanech Šémových. Ať je Kenaan jejich otrokem!“ Po potopě žil Noe tři sta padesát let. Všech dnů Noeho bylo devět set padesát let, a umřel.

Noemův soused se ptá: „Copak zajímavého jsi to tu postavil?“
„Archu.“
„Kdy ji zase ze silnice odklidíš? Musím jet do práce!“
„To ti nesmím říct.“
„Můžeš alespoň trochu naznačit?“
„Tak dobře. Jak dlouho vydržíš šlapat vodu?“ (Salcia Landmannová)

Ten příběh o Noem mají rádi ilustrátoři dětských biblí, vedle pohledů do ráje je to další vděčná scéna, do které se dá naskládat spousta zvířátek. Já ho rád nemám, protože spousta zvířátek a lidí v něm také umře.

V prvních jedenácti kapitolách Bible, které se podstatně vymykají jejímu celému zbytku, je však ukryta poměrně důležitá lekce z vývojové psychologie. Vlastně je to drama o lidské odpovědnosti a osobním růstu.
Když si Adam s Evou dají to zakázané ovoce a Pán Bůh se jich zeptá, proč to udělali, zvládnou se tak akorát začít vzájemně obviňovat. A oba se vydávají za oběť.
Když Kain zabije Ábela, zeptá se ho Bůh: Kde je tvůj bratr? A Kain jen odsekne: Nevím, cožpak jsem strážcem svého bratra? Také Kain odmítá odpovědnost. Respektive nechápe rozdíl mezi „mohu“, „dokážu“ a „smím“.
Když Noe vyleze z archy, ožere se. Asi až tehdy mu totiž dojde, že přežil sám. Že se neměl starat jen sám o sebe. Nemůžeme se starat jen sami o sebe – ani jen o svoji rodinu, sbor, církev, národ či republiku.
Nakonec je tam čtvrtý velký příběh, o stavbě bábelské (babylonské) věže. Lidé se v něm chtějí vydrápat do nebe, zaujmout boží místo, chtějí popřít to, že je někdo nad námi, kdo má právo se ptát, chtít odpověď, někdo komu jsme odpovědní, komu se budeme zodpovídat.
Toto čtveré se člověk má podle Bible co nejdříve naučit – že by předsevzetí do nového roku(?): Dokáži se rozhodovat a mohu ovlivňovat, co udělám. Dále: ne vše, co jsem schopen udělat, je správné udělat. Pak si musím uvědomit svou spoluodpovědnost za osudy druhých, světa a přírody. A nakonec, že svět, člověk, já máme svého Tvůrce. (Jonathan Sack)

Zkusím ten příběh trochu pootevřít. Myslím, že je o typech lidských reakcí.

První je ta Noemova. Noe se dá do práce. Stane se mužem půdy. A začne pěstovat vinnou révu. Vody viděl a vypil už dost, tak teď by rád už konečně něco lepšího.
Židé mají k tomuto textu vtipný komentář. K Noemovi přišel Satan s nabídkou: Vezmi si mě za společníka, já ti s tím vinohradem pomohu. Noe souhlasil. Satan přivedl ovci, lva, opici a vepře, zabil je a pohřbil pod vinicí. Proto jsou účinky vína tak různorodé. Vypijete sklenici a budete mírní jak beránci, po dvou silní jak lvi, po třech směšní jak opice, po čtyřech odporní jak vepři. (Elie Wiesel)
V různých náboženských tradicích se o vínu říká, že to je dar bohů. Člověk se napije a alespoň chvilku se může cítit bohorovně.
V Bibli je víno ovšem také obrazem požehnání, dobra, hojnosti, pokoje. Rozradostňuje mysl. Žalmista Bohu říká: Dáváš víno pro radost lidskému srdci, až se tvář leskne víc než olej... (Ž 104,15) Přísloví nabádá: Dejte opojný nápoj hynoucímu a víno těm, kterým je hořko, ať se napije a zapomene na svou chudobu a na své plahočení již nevzpomíná. (Př 31,6-7) A apoštol Pavel radí Timoteovi: Nenuť se pít vodu, ale kvůli svému žaludku a kvůli svým častým nemocem mírně užívej vína. (1Tm 5,23) Vínem se nám při večeři Páně připomíná boží hostina, na kterou doufáme být pozváni.
Jenže. Nechce Noe spíš vypnout, zapomenout na křik topících se, na ponorku v arše, na všechny starosti, na to, co bude, bylo, je? Nechce na chvíli přestat být spravedlivým a bezúhonným, být jen Noe, což znamená odpočívající? Nechce na chvíli nemyslet na to, že lidé jsou pořád stejné bestie a Pán Bůh tvrdý? Nechce se prostě jen tak rozveselit v lidské pustině? Co vlastně chci já, když si z láhve vína nalévám? Nebo to jen Noe nezvládl, neznal ještě účinky zkvašené vinné šťávy?
A tak tam ve stanu leží – nahý, zranitelný, bezbranný, bez sebekontroly. K smíchu. Nic zlého neudělal, což je vlastně dobré, ale je trapný.

Je hezké, že jsou v Bibli i takové příběhy. Že se v ní nezamlčuje, že se Noe také opil, Abraham také nevěřil, David také sváděl cizí ženy, Petr také zapíral, učedníci také nevěřili. Je dobré, že Bible není sbírka příkazů, ale že i o případné škodlivosti alkoholu se vypráví.

Druhá reakce. Do stanu vejde Chám. Hebrejský text lehce, spíš mezi řádky, naznačuje, že otce nějak ponížil, zneužil. Především si však Chám užívá nadřazenost; to, že ví... že je svědkem tátovy slabosti.
A běží to vykecat do světa – na posluchače ještě dost chudého.
Tohle je přístup k životu, který se pase na slabosti druhého, nezapomíná, respektive připomíná. Zneužívá pádů druhých. Povyšuje se. Užívá si toho „být na koni“. Přístup, který však nic nevytváří, jen se pase, komentuje, bulvárně parazituje na druhých.

Ale, světe, div se. Je tu ještě jiný typ. Šém přizve bratra Jefeta a zády k otci pomalu couvají, aby ho přikryli. Tohle je přístup, který odpouští, nepřipomíná staré viny. Přístup dávající nový začátek. Velkorysost. Podat ruku, bránit oslabeného v nouzi, ať už se do ní dostal jakkoli.

Poslední typ jednání je Jefet. Moc nechce nést odpovědnost, rád se někoho přidrží. Ale také se nechá vtáhnout, pozvat k dobrému. Změnit. Váhal. Ale nechal se inspirovat. S bratrem hází plášť a podpírá opilce.

Noe, Šém, Chám, Jefet. Přístupy k životu, které se v nás občas perou. Také asi toužíme být na chvilku bohy, bez bolesti, urvat kousek rychlé radosti, také utíkáme do němoty, prázdnoty, také se smějeme druhým, pohoršujeme, rychle a povýšeně soudíme, a někdy také podáváme ruce, snažíme se, někdy se také necháváme vtáhnout, pozvat a občas je z toho něco dobrého.
Ježíšovský postoj toho, kdo věří v Boha, postoj víry, naděje, lásky, jednání, které roste z evangelia, je vědět o vlastním másle na hlavě, nebo spíš o vlastních kocovinách, a nepást se na slabých chvilkách druhých, na jejich klopýtnutích a chybách. Ale naopak (možná i tohle je na předsevzetí): snažit se jim z nich pomoci vybřednout.

 

Události

Rozpis bohoslužeb

Rozpis bohoslužeb

Texty kázání

Texty kázání

Liturgie

Liturgie

Služby

Služby

Michal Marek © 2015