poslední neděle církevního roku, 24. 11. 2017, BD, závěr Bienále, sj

„...POSLAL SVÉHO ANDĚLA A ZAVŘEL ÚSTA LVŮM...“

čtení Písma sv.: J 19,1-12

písně: 71, S 273, 632, 549, 672, 489

text kázání: Da 6,12-24

 

Tu se ti muži shlukli a přistihli Daniela, jak se modlí a prosí svého Boha o milost. Hned šli ke králi a dovolávali se královského zákazu: „Zdali jsi nepodepsal zákaz, že každý člověk, který by se v údobí třiceti dnů modlil ke kterémukoli bohu nebo člověku kromě k tobě, králi, bude vhozen do lví jámy?“ Král odpověděl: „To slovo platí podle nezrušitelného zákona Médů a Peršanů.“ Na to králi řekli: „Daniel z judských přesídlenců, králi, na tebe a zákaz, který jsi podepsal, nedbá. Třikrát za den se modlí svou modlitbu.“ Když král slyšel takovou řeč, byl velmi znechucen. Usilovně přemýšlel, jak by Daniela vysvobodil. Namáhal se až do západu slunce, jak by ho vyprostil. Ti muži se však shlukli ke králi a naléhali na něj: „Věz, králi, podle zákona Médů a Peršanů žádný zákaz ani výnos, který král vydá, nesmí být změněn.“ Král tedy poručil, aby přivedli Daniela a vhodili ho do jámy, v níž byli lvi. Danielovi řekl: „Kéž tě tvůj Bůh, kterého stále uctíváš, vysvobodí.“ Donesli jeden kámen a položili jej na otvor jámy. Král jej zapečetil pečetním prstenem svým a pečetními prsteny svých hodnostářů, aby se v Danielově záležitosti nedalo nic změnit. Pak se král odebral do svého paláce a ulehl, aniž co pojedl. Nedopřál si žádné obveselení a spánek se mu vyhýbal. Jak se začalo rozednívat, hned za úsvitu, král vstal a chvatně odešel k jámě, kde byli lvi. Když přišel k jámě, zarmouceným hlasem zavolal na Daniela. Řekl Danielovi: „Danieli, služebníku Boha živého, dokázal tě Bůh, kterého stále uctíváš, zachránit před lvy?“
Tu Daniel promluvil ke králi: „Králi, navěky buď živ! Můj Bůh poslal svého anděla a zavřel ústa lvům, takže mi neublížili. Vždyť jsem byl před ním shledán čistý a ani proti tobě, králi, jsem se ničeho zlého nedopustil.“
Král tím byl velice potěšen a poručil, aby Daniela vytáhli z jámy. Daniel byl tedy z jámy vytažen a nebyla na něm shledána žádná úhona, protože věřil ve svého Boha.

 

Motto letošního Bienále zní: „...poslal svého anděla a zavřel ústa lvům...“ Tuto část Danielova výroku jsem vybrala ze stejnojmenné knihy řadu měsíců před Bienále, když jsem meditovala nad titulním dílem tohoto ročníku, obrazem Doroty Zlatohlávkové. Nese název „Viděl jsem na nebi křídla anděla“. A pak jsem před pár týdny uviděla obraz, který věnoval Rudolf Brančovský. Jmenuje se „Lev“. Daniel ve lví jámě jako vyšitý. Při instalování výstavy se to pak navíc sešlo tak, že anděl i lev jsou spolu tady vepředu, každý na jedné straně, lev na anděla cení zuby, jakoby spolu zápasili.
V příběhu se Daniel octne v jámě, kde jsou lvi. Lvi skutečně cení zuby. Chtějí Daniele sežrat, ne že ne. Ale ono... ...ono to nějak nejde! Něco nebo někdo jako by jim zavřel tlamy. V jedné moc vydařené knížce pro děti je u vyprávění o Danielovi a lvech obrázek Jany Turecké. Anděl letí střemhlav s nebe a lvovi fakt ty tesáky drží. Aby na Daniela nemohl. Viděl jsem na nebi křídla anděla...
No jo, andělská křídla. Ale copak anděl musí mít křídla? Četla jsem o tom hezký vtip: „Vy že jste anděl?” nevěřícně se podívá na andělíčka pan Hejda. „A kde máte křídla?” „K čemu? Dnes už používáme vrtule!” Překvapivě dobře mi to jde dohromady s výrokem velkého teologa Augustina: „anděl je název úkolu, ne přirozenosti“. Musí mít anděl křídla, aby to byl anděl? Myslím, že ne. Anděl je zkrátka Boží posel, s křídly či bez nich. Anděl je především ten od Boha poslaný.
S andělem vstupuje do Danielovy bezvýchodné situace Bůh, Boží moc. Boží posel zavírá lvům tlamy. Vysvobozuje Daniele ze smrti. Vlastně to je, jako by Bůh dal Danielovi nový život. Jakoby ho vzkřísil z mrtvých.

Vzkříšení z mrtvých?! Ale to přece známe z Ježíšova příběhu! Ano, známe. Ty dva příběhy, Danielův a Ježíšův, jsou si v mnohém podobné.
Oba se stanou obětí spiknutí – ačkoliv jsou nevinní, komusi vadí, překážejí. Jakási skupina se shodne, že tohohle Daniele, tohohle Ježíše, je třeba odstranit. Aby byl klid. Aby nikdo neohrožoval postavení a moc dané skupiny. A oba, Daniel i Ježíš, vadí, překáží, protože jsou jiní. Nedrží se skupinou basu. Vymykají se. To je podezřelé, znepokojivé, nežádoucí. Raději pryč s nimi.
Jenže Daniel i Ježíš jsou vlastně nevinní, jak se jich tedy u všech všudy zbavit?! Chytře. Musí se na to od lesa. Například poukázat na tu jinakost. Představit ji negativně. Vzbudit dojem, že ti, kdo jsou jiní, jsou vlastně nebezpeční. I kdyby se měla fakta trochu přizpůsobit kýženému účelu. Vida, dá se k tomu hezky využít zákona. Když takový zákon není po ruce, tak si ho napíšeme na míru, abychom dosáhli svého. Až mě mrazí, jak moc to známe. Jak snadno se ze strachu, žárlivosti, závisti, touhy po moci, malosti, z kdo ví, jaké směsky podlosti, vyklube cosi zlého, iracionálního, co člověka zbavuje lidskosti a dovoluje s druhým člověkem jednat nelidsky.
Další spojitost Ježíšova a Danielova příběhu se ukazuje při pohledu na vládce, mocipány, s nimiž přijdou do styku. Darjaveš i Pilát jsou vlastně v pasti. Oba by rádi nevinného obviněného propustili. Ale nejde to. Proti stojí zákon perský a médský v jednom případě a autorita císaře ve druhém. Mocní jsou najednou bezmocní proti těm, kdo léčku důmyslně zosnovali. Jsou pod tlakem. A osobní statečnost mocipáni neriskují.
Pak je tu způsob odstranění nepohodlných aktérů. Ukřižování. Potupná poprava. Předhození šelmám. Smrt, po které nemůže ani dojít k řádnému pohřbu. Prostě totální zostuzení, zneuctění. Kdesi za tím je ještě představa o vydání odsouzeného napospas věčné záhubě.
Silně mi zaznívá také podobnost s přivaleným kamenem. Zapečetěný kámen na jámě se lvy, vlastně na hrobě dalo by se říct, na hrobě, ve kterém je člověk pohřben zaživa, a kámen přivalený ke vchodu do hrobu, kam uloží mrtvé Ježíšovo tělo. Kámen a tečka. Tak se to zdá. Tak si to přejí Danielovi i Ježíšovi nepřátelé. Tak je to přece jisté. Ejhle, ukazuje se, že není. Ono to tím kamenem ani v Danielově, ani v Ježíšově případě neskončí... Oba ty příběhy směřují k naději.

Daniel, lvi, anděl, co s tím my? Slyším v tom příběhu různá poselství pro nás.
Satrapové a zemští vládci, ti muži, co se shlukli, aby Daniele přistihli při zakázané modlitbě, ti muži, co se pak shlukli, aby krále donutili rozkázat hodit Daniela lvům, ti muži jsou důrazným varováním. Zákony i Pánem Bohem se lze ohánět i v zájmu uskutečnění vlastních cílů, v zájmu upevnění vlastní moci. Lze je zneužít. Pozor na to! A pozor na závist, na sebestřednost, pozor na strach z těch, kdo nejsou „naši“, kdo jsou jiní. Takovému strachu se říká xenofobie. Z takového strachu rostou často rázná, radikální, konečná řešení. A ty zas mívají krutě neslavné konce.
Král Darjaveš je takový dvojitý vzkaz. Na jednu stranu varovný – nenechte se zblbnout a zaslepit vlastní ješitností – vždyť na tu ho lstiví intrikáni utáhli, mazali mu med kolem pusy a Darjaveš podepsal zákon, který málem připravil Daniela o život. Zbytnělé ego se dá snadno využít v mocenské hře.
Na druhou stranu je případ velkokrále Darjaveše i povzbudivý – z osobní sympatie k Danielovi se zrodí víra. Díky Danielovi se Darjaveš setká s Boží osvobozující mocí. A díky Danielově víře se odhodlá sám na tu moc spolehnout. 6. kapitola končí královým výnosem ke všemu lidu, vlastně veršovaným vyznáním víry. Kdo ví, možná i naše víra může být takto inspirující?
A pak je tu sám Daniel. Daniel, který se navzdory zmanipulovanému zákonu dál modlí ke svému Bohu a nijak se tím netají. Daniel, který se takto vystavuje nebezpečí smrti. Není to tak trochu provokace? To si nemohl při modlitbě zavřít okno? Modlit se v duchu? Co tím chce Daniel říct? Nevnímám to jako provokaci. Myslím, že svým nezměněným modlitebním životem dává Daniel najevo, že nad jeho vztahem k Hospodinu nemá moc žádné lidské nařízení. Žije v trvalém vztahu s Bohem, navzdory ohrožení, navzdory všem překážkám. K takovému vztahu zve a povzbuzuje Daniel i nás. A pozor! to neznamená, že by to mělo být nějaké břemeno! Víra v Boha jako nějaký neúnosný balvan. Daniel věří, že Bůh má moc proměnit jakoukoliv situaci, byť z lidského hlediska tisíckrát bezvýchodnou, beznadějnou. Tahle víra, tento vztah s Bohem, mu umožňují odhlédnout od nebezpečí kolem, vzhlédnout a uvidět na nebi křídla anděla. Ať si lidi spřádají své plány, ať si lvi cení zuby, Boží moc je větší. Spolu s Danielem tomu smíme věřit i my. Haleluja! Amen

 

modlitba po kázání
Pane a Bože, děkujeme, že nejsme sami, že ty zůstáváš každou chvíli s námi. Upevni naši jistotu, že nám nic, ani smrt, neublíží, protože i z jámy hrobu nás jednou vysvobodíš tak, jako jsi z ní vyvedl Daniele a jako jsi vzkřísil Pána Ježíše Krista.
Prosíme, Pane, dopřej nám, abychom dovedli svým životem ukazovat, že věřit v tebe neznamená přijmout na sebe těžké břemeno, ale že víra v tebe je tou nejlepší posilou v životě. Amen

 

Události

Žádná událost k zobrazení

Rozpis bohoslužeb

Rozpis bohoslužeb

Texty kázání

Texty kázání

Liturgie

Liturgie

Služby

Služby

Michal Marek © 2015