Vytisknout

3. neděle po Zjevení Páně, 22. 1. 2017, Blahoslavův dům, sj

„O VYZNÁNÍ VÍRY“

čtení Písma sv.: Ga 3,6-12

písně: ž 67, S 331, 636, 671, 436

text kázání: Mt 8,1-13

Když sestoupil z hory, šly za ním velké zástupy. Tu k němu přistoupil malomocný, padl před ním na zem a řekl: „Pane, chceš-li, můžeš mě očistit.“ On vztáhl ruku, dotkl se ho a řekl: „Chci, buď čist.“ A hned byl očištěn od svého malomocenství. Tu mu Ježíš pravil: „Ne abys někomu o tom říkal! Ale jdi, ukaž se knězi a obětuj dar, který Mojžíš přikázal – jim na svědectví.“
Když přišel do Kafarnaum, přistoupil k němu jeden setník a prosil ho: „Pane, můj sluha leží doma ochrnutý a hrozně trpí.“ Řekl mu: „Já přijdu a uzdravím ho.“ Setník však odpověděl: „Pane, nejsem hoden, abys vstoupil pod mou střechu; ale řekni jen slovo, a můj sluha bude uzdraven. Vždyť i já podléhám rozkazům a vojákům rozkazuji; řeknu-li některému ‚jdi‘, tak jde; jinému ‚pojď sem‘, tak přijde; a svému otroku ‚udělej to‘, tak to udělá.“ Když to Ježíš uslyšel, podivil se a řekl těm, kdo ho následovali: „Amen, pravím vám, tak velikou víru jsem v Izraeli nenalezl u nikoho. Pravím vám, že mnozí od východu i západu přijdou a budou stolovat s Abrahamem, Izákem a Jákobem v království nebeském; ale synové království budou vyvrženi ven do tmy; tam bude pláč a skřípění zubů.“ Potom řekl Ježíš setníkovi: „Jdi, a jak jsi uvěřil, tak se ti staň.“ A v tu hodinu se sluha uzdravil.

Sestry a bratři, když to dnes má být o víře, skoro bychom asi čekali, že v textu zazní nějaké „Věřím v...“. Zkrátka nějaké vyznání podobné těm, která jsme zvyklí užívat, která k nám donesla církevní tradice, která jsme si osvojili. Jenže ono nic podobného nezazní. Žádný vycizelovaný text plný složitých teologických formulací, o kterých se dá znovu a znovu psát, číst, rozjímat, polemizovat. Žádné statečné „věřím“ na začátku první věty. A přece je to vyznání víry jako hrom! Evangelista Matouš nám vypráví hned dva příběhy o vyznání víry. Dva různé příběhy dvou různých lidí. Dva různé příběhy dvou různých lidí, kteří osloví Ježíše „Pane“. Dva různé příběhy dvou různých lidí, které jsou si právě tím oslovením velmi blízké. Těžko vysvětlit, co to tehdy mohlo znamenat, dnes je tak možné oslovit kdekoho. Ale Ježíš nebyl kdekdo. Ti dva, co ho oslovují „Pane“, to dávají najevo právě tímhle uctivým a vlastně trochu neslýchaným oslovením. Třeba to nějak pochopíme i dnes.

Ježíš sestupuje z hory. Kázal tam. Kázal tam o království nebeském a vyslovoval, kdo všechno je u Boha blažený, blahoslavený, zval lidi, ať to nejen slyší, ale i berou vážně a těch lidí, co mu naslouchalo, bylo opravdu hodně. Teď kázání skončilo, jde se zpět dolů, pod horu, tam, kde se žije běžný, všední život, tam, kde žijí i nemocní a potřební. Jiří Mrázek nadepisuje tuto část evangelia „Ježíšovo učení v praxi“. Skutečně, teď se Ježíš může posunout od slov k činům, protože sotva sestoupí z hory, už je tu nějaký malomocný, který prosí o pomoc.
Malomocný – další slovo, které dnes slyšíme jinak než tehdy. Malomocenství byla dost široká diagnóza, vešly se pod ni nejrůznější kožní onemocnění, tu méně, tu více závažná. Ale dozajista se k ní pojilo dost představ a předsudků. Že je to Boží trest za hřích, že je to nakažlivé,... Proto byli malomocní vydělení ze života společnosti i ze života víry. Dost nepříjemný přídavek k nepříjemné nemoci. Vybavuje se mi, jak kdysi na základní škole běhaly fámy, že má někdo AIDS, raději s ním nesedět na obědě, nestát vedle něj ve frontě, snad se s ním ani nebavit... O viru HIV jsme věděli velké houby, ale strach a davová psychóza fungovaly spolehlivě. Od takového se držet dál! Tak nějak si tu sociální izolaci malomocných představuji.
Jeden takový přichází za Ježíšem a na kolenou ho prosí o pomoc. Respektive o očištění. Asi ho víc než nemoc trápilo právě to společenské a náboženské vakuum. Ale proč jde za Ježíšem? Malomocenství mohl podle vžitých představ uzdravit jen Bůh. Nebo někdo jím poslaný. Odtud asi vítr vane. Tenhle Ježíš, ten je tu od Boha, může mi pomoci, jakoby říkal ten neznámý nešťastník svým pokorným pokleknutím i slovy. Je to vlastně vzorové vyznání: malomocný Ježíšovi důvěřuje, poprosí ho o pomoc, ale rozhodnutí nechá na něm. Jestli chceš... Odpověď zazní bez váhání: „Chci! Buď čist!“ Ježíš jedná autoritativně, s mesiášskou svrchovaností, proti všem předpisům a zvyklostem se malomocného dotkne. V ten moment je to trochu kdo s koho – buď vyhraje malomocenství a Ježíš se dotekem stane nečistým, nebo bude malomocný očištěn. Ukazuje se, že nemoc, stejně jako všechno zlé, je bezodkladně poddána Ježíšově moci. Je pryč! Mesiáš se projevuje mocným činem. To Boží království už musí být na dohled, má dojít těm kolem.
Ježíš pak uzdraveného odkazuje na kněze, na předpis Zákona, vrací člověka zpět do společenství, do tradice, do jeho vlastního. A přece se cosi stalo. Hranice mezi čistým a nečistým, hranice mezi zbožností a ubohostí byla prolomena. Sláva.

Druhý mikro příběh je také o víře. A o uzdravení. A o hranicích. Pokud je to možné, je ještě fantastičtější než ten první. Za Ježíšem přichází někdo, kdo už není na okraji Božího lidu, ale za ním. Za hranou. Pohan. Přichází prosit za jiného pohana. A ještě ke všemu je to vojenský důstojník, snad dokonce velitel místní posádky a přichází osobně, aby u Ježíše orodoval za svého otroka. To už je tak přitažené za vlasy, že by si to nikdo nevymyslel.
Centurio a Ježíš si povídají, není tak docela jasné, zda ta Ježíšova slova nejsou spíš ironická otázka, já mám přijít a uzdravit ho? Jako když se Samařanka u studny ptá: „Ty, žid, chceš napít ode mě? Od Samařanky?“ Zásadní je však to, co řekne setník: „Pane, nejsem hoden, abys vstoupil pod mou střechu; ale řekni jen slovo, a můj sluha bude uzdraven.“ Pane, nezasloužím si, abys ke mně přišel, ale řekni jen slovo a má duše bude uzdravena – takhle setníkovo pokorné vyznání přijala a lehce obměnila církev, takhle se jej po staletí modlí těsně před přijímáním u Kristova stolu. Pro mě osobně jedna z nejzásadnějších modliteb vůbec.
Zpět k setníkovi – uvědomuje si, že vstoupit do domu pohana je pro žida nemyslitelné. A zároveň vnímá Ježíše jako někoho, kdo je vybaven mocí nad nemocemi, nad bolestí, nad zlem. Může jim rozkázat z moci toho, kdo jej poslal, zrovna jako on, centurio, může z moci císaře rozkázat svým mužům. Jasné jako facka. Pak není třeba nikam chodit, stačí říct slovo a stane se – takovou důvěru přisuzuje žalmista slovu Božímu, setník ji vztahuje k Ježíši. Přijde mi důležité poznamenat, že centurio prokázal důvěru, nikoliv znalost věrouky. A cení se to. Při vší úctě k věrouce myslím, že bychom na to neměli zapomenout.
Znovu se prolamují hranice, uzdraven je pohanský sluha pohanského oficíra a to na jeho výslovnou přímluvu. Už ta přímluva je vlastně div. A její vyslyšení také. Boží milosrdenství tu není jen pro vybrané. Sláva.

Dnes je to o víře. Doposud spíš příběh o víře druhých. Co ta naše víra? Kéž by se nechala povzbudit – pomoci se dovolal i malomocný a pohan, proč ne já, proč ne my? Pane, řekni jen slovo...
Kéž by se ta naše víra nechala i rozradostnit zprávou, že království Boží se otvírá přes nejrůznější naše lidské hranice, že je překračuje, že se jimi nedává zastavit.
Komu tohle nezní jako dobrá zpráva, jako evangelium, asi by měl slyšet i tu matoušovskou Ježíšovu doušku o pláči a skřípění zubů – ne jako hrozbu pekelnými mukami, ale jako upozornění pro všechny „naše“, pro všechny insidery, pro všechny silný ve víře a v Písmu kovaný, že posezení s Abrahamem a ostatními praotci, tu báječnou hostinu, jde taky svou zatemněností, zabedněností minout. A to je pak k pláči a k vzteku. Slovy klasika – to nechceš! Amen

modlitba ke kázání
Pane Ježíši Kriste, i my svou víru vyznáváme nejrozličnějšími prosbami, se kterými přicházíme k tobě. Věříme, že ty nám chceš být pomocí, věříme, že se ve své lásce k nám nezastavíš před žádnou bariérou, kterou jsme my sami či druzí kolem nás zvládli postavit. Od tebe se nebojíme přijímat, (co nám chceš dát,) Pane. Amen