Blahoslavův dům, 1. 9. 2019, mh

Text:                Lukášovo evangelium 14, 1-7                                 

Čtení:              Žalm 112               

Písně:             625, 675, 236, 579, 486         

Kázání:

Bratři a sestry,

na první poslech bychom mohli mít dojem, že Ježíš tady udílí rady, jak se chovat na svatbách, hostinách a rautech. Vydává praktické pokyny, jak se má člověk zachovat, když není připraven žádný zasedací pořádek. Anebo možná dokonce radí, jak může člověk z takové nejisté situace profitovat, udělat dojem a získat u lidí body: prostě tím, že neprojeví své ambice, nebo je neprojeví předčasně, což by mohlo vyznít trapně, ale zachová se naopak navenek skromně a zůstane v pozadí, což se nakonec vyplatí.

Ježíš a etiketa stolování? To by bylo hodně překvapivě. To by se jednalo o velmi ojedinělé Ježíšovy výroky - žádné jiné jeho výroky na toto téma totiž neznáme. Jenže když budeme číst pozorněji, všimneme si, že pisatel Lukáš označil tato Ježíšova slova jako podobenství! Ke sváteční hostině tu Ježíš zase jednou přirovnává Boží království: radostný pobyt v Boží přítomnosti. K chování u stolu pak připodobňuje postoj člověka k takovému pobytu. Zase jednou tu tedy můžeme nahlédnout něco o tom, jak to chodí v Božím království.

Ježíš tehdy při své cestě zemí Izraelců přijal pozvání ke stolu od jednoho z předních farizeů. Víme, že s farizeji býval Ježíš často ve sporu. V tvrdém sporu. Víme, že někteří farizeové číhali na to, aby Ježíše mohli usvědčit, jak vykládá Mojžíšův Zákon nesprávně. A přece vidíme, že Ježíš se nezdráhá mezi tyto lidi přicházet. Nezůstává jen mezi těmi, kdo ho obdivují. 

Pozvání ke stolu ale zároveň bylo projevem důvěry a určitého uznání. Tím spíše, když šlo o pozvání ke svátečnímu stolu – a tehdy byl právě svátek: byl den odpočinku. Můžeme se domýšlet, že u předního z místních farizeů se na svátek scházela místní honorace, a Ježíš tedy přijímá pozvání přijít i mezi tyhle lidi. Obvykle si všímáme toho, jak se Ježíš věnoval lidem přehlíženým, chudým, nemocným, nejrůznějším outsiderům. Zvlášť evangelista Lukáš nepřehlédne, že Ježíš se věnuje právě jim. Tentokrát ale vidíme, že on se nevyhýbal ani lidem na druhé straně: insiderům, přísně zbožným farizejům nebo místní honoraci. Ježíš přišel kvůli všem. 

Ježíš se u stolu usadil jako čestný host. Ostatní pozvaní se začínají také usazovat kolem stolu. Přesněji bychom měli říci, že se kolem stolu ukládali či uléhali: kolem stolu se totiž tehdy leželo lehátkách. Nejprve své místo zaujal čestný host Ježíš, a ostatní se pak postupně rozmisťovali kolem něj. Nejspíš chtěli být čestnému hostu co nejblíže, aby ho dobře slyšeli a viděli. A zároveň ovšem nevěděli, kdo váženější a významnější byl ještě pozván a dorazí. To byla situace, na kterou Ježíš svými slovy reaguje.

„Pozve-li tě někdo na svatbu, nesedej si dopředu…“ Pozvání obvykle znamená uznání, bývá to určitá výsada. Z pozvání, kterého si vážíme a za které jsme vděčni, máme radost. Nad pozváním, které je příliš výjimečné nebo neobvyklé, můžeme mít ale otázky a rozpaky. 

Když od někoho přijmeme pozvání, uznáváme jeho kompetenci jako hostitele: uznáváme, že je oprávněn nás zvát. Když člověk od někoho přijme ocenění, uznává jeho kompetence odměňovat či oceňovat: uznává, že takový člověk je kompetentní k tomu, aby oceňoval a hodnotil. Pak je ale na místě otázka: Má člověk přijmout pozvání od toho, jehož kompetenci neuznává? Má přijmout ocenění od toho, jehož kompetence hodnotit druhé nechce potvrzovat?

Tyhle otázky ale Ježíšova slova přímo neotvírají. Tady vyslovené pozvání není zpochybňováno. Pozvání tady znamená výsadu a poctu. 

Ježíš představuje dva různé přístupy, dva modely chování. Na jedné straně mluví o jednání, kdy se člověk chce pro sebe zabrat čestné místo u svátečního stolu. Jednání je obrazem při situaci, kdy si člověk přisuzuje zvláštní, výsadní postavení před Bohem. Přisuzuje takové místo sám sobě a přisuzuje si ho předčasně. Jedná, jakoby měl na takové místo nárok, jakoby dopředu věděl, kde při tom Božím hodování bude jeho místo, jakoby věděl, kdo bude k tomu hodování ještě taky pozván a kdo ještě taky přijde. Jakoby věděl, jaké místo mu přisoudí sám Hostitel. 

Na druhé straně slyšíme výzvu k chování, při kterém člověk na hostině zůstává na posledním místě. Takové chování je podobenstvím pro postoj, kdy přijímáme pozvání, ale rozhodnutí, jaké je mezi všemi pozvanými naše místo, necháváme na Hostiteli. 

V tom je celý vtip. My totiž nevíme, koho Pán ještě také na tu svou hostinu zve. A nevíme, kdo všechno jeho pozvání k té slávě v jeho přítomnosti přijme. A tím spíš ovšem také nevíme, komu v tom jeho kralování bude patřit čestné místo, pro koho zůstanou místa poslední a komu naopak bude patřit to místo nejčestnější. Nevíme nic. A proto je na místě, abychom druhé lidi neposuzovali, abychom nesoudili, jak si na tom druzí lidé před Pánem Bohem stojí, a celé posuzování nechali na něm.

Kolem Ježíšových slov a pozvání může vzniknout mnoho rozpaků a nejistot. Hlavní zpráva dnešního dne je ale ta, že pozvání od něj se dostává i nám: i nás zve, abychom žili v jeho blízkosti. Amen.