Blahoslavův dům, 14. 1. 2018, mh

Text:               1. Samuelova 3, 1-9    

Čtení:            Jan 1, 43-51                                                

Písně:            92, S 443, 442, 680, 681, 485              

Kázání

Milé sestry, milí bratři,

Bůh oslovuje. Dává člověku slyšet svůj hlas. Ani v  době, kdy Boží slovo bylo vzácné a prorocké vidění nebylo časté, nepřestával Hospodin v Izraeli takovým způsobem působit.   

To první, čeho si dnes všimneme, je skutečnost, že celé vyprávění o povolání Samuele se netýká nějakého významného jednotlivce, zbožného nebo zvlášť připraveného člověka. Stejně jako všechna ostatní biblická vyprávění vypovídá i tento příběh o celém Božím lidu.

            Příběh, který jsme slyšeli, tedy není příkladnou ukázkou, jak vzorný Samuel Božího zjevení došel. Čtenáři Bible se v něm nepředkládá mustr hodný následování. A tak toto vyprávění sice uvede určité okolnosti, za kterých k Božímu působení také došlo, podstatné na něm je ale svědectví, že Bůh k Samuelovi mluvit CHTĚL.

Kdyby Bůh mluvit nechtěl, Samuelovi by bylo málo platné, že chodil každodenně do chrámu nebo že v něm pobýval ve dne v noci. Bylo mu málo platné, že byl ochotný v chrámu sloužit, a to i přesčas. Málo platné by mu bylo dokonce i to, že byl ochoten ujmout se stráže při Boží schráně, na tom nejsvětějším místě svatostánku.

Kdyby Bůh promluvit nechtěl, nic z toho by nedostačovalo ani nám, abychom od něj dosáhli oslovení nebo povolání. A nepomohlo by nám ani to, kdybychom k tomu vybrali ten nejvhodnější čas. Nestačilo to totiž tehdy ani Samuelovi. Ona hodina nad ránem, kdy chrámový provoz, modlitby a oběti utichly, byla k tomu zvlášť vhodná, protože Samuel tu zůstal jako ten jediný, který nepřestával očekávat. Anebo to byl obzvlášť vhodný čas také proto, že zde mohl dlít zcela soustředěný a sám.

Naší nadějí totiž není, jak jsme už řekli, že Hospodin osloví svého vzorného jednotlivce, který bude ve správný čas připraven, ale že bude ve svém lidu chtít působit! Bůh mluví! Ne hned, na počkání, ne na naše přání, ale přece!  

Ovšem, Hospodin nemluví vždy tak, že jeho zavolání snadno porozumíme. Neodpovídá nám tak, jak bychom si představovali. Čekali bychom jeho pozvání či výzvu raději jinak, nějak slavnostněji, možná s nějakými hromy a blesky. Anebo naopak nějak tajemněji, mysteriózněji. Ale jeho pozvání takovým způsobem přicházet nemusí. Hospodin k nám někdy promlouvá způsobem, který nám připomíná hlasy druhých lidí. Slova od něj nám zní příliš lidsky a nerozumíme jim. 

Ani Samuel tehdy nerozuměl. Aby porozuměl, potřebuje se zeptat. Abychom nahlédli, musíme se ptát. Každý potřebujeme svého Élího. Někdy se nám takovým prostředníkem stane člověk, který žádný zvláštní duchovní zájem navenek neprojevuje. Může to být člověk, který nevyzařuje nadšení a nesrší energií, ale je naopak zmožený životem. Tak jako starý kněz Élí, který i v této tajemné chvíli jen polehává na svém lůžku. Může to být i člověk, který – jak se alespoň navenek zdá – už snad ani nic neočekává. Bude to ale on, kdo nás díky své zkušenosti dá dobré doporučení, nasměruje nás, napoví, co můžeme čekat nového. Někoho druhého potřebujeme.

A pak ovšem z vyprávění slyšíme ještě to další: Samuel si poradit nechá. To není nijak samozřejmé. Naopak, je to ta nejnepravděpodobnější varianta. Dnes bychom řekli: Ti dva si nejsou generačně nijak blízcí. Proč by měl být ten slepnoucí, pospávající stařec, o kterém je navíc známo, že své synky nezvládl, pro mladého, toužícího Samuela autoritou? A přece se jde Samuel Élího doptat a bere vážně pokyny, které od něj dostává. Díky tomu je pak také připraven, když pro sebe ještě jednou uslyší Boží zavolání. 

Konečně, Samuel je také příkladem toho, že Boží výzvu uměl uposlechnout. Dvojí oslovení vyjadřuje naléhavost zavolání. „Samuel! Samuel!“ – to znamená: „Bůh vyslyšel! Bůh vyslyšel!“ Bůh vyslyšel a teď k tobě mluví. A nyní je to Samuel, kdo slyší, odpovídá a je také připraven poslechnout.

            Bylo to ale překvapení. Slova, která pak Samuel uslyší, neznamenala žádné radostné poselství, žádnou povzbuzující zprávu, kterou by měl Samuel jít vyřizovat dál. Slovo, které bylo Samuelovi dáno, bylo vlastně soudním výrokem nad knězem Élím a jeho domem, tedy rodinou. Samuel s nimi za Élím nespěchal, vyřídil je teprve tehdy, když ho k tomu starý kněz zřetelně vyzval. Pak ovšem Samuel všechno oznámil a nic mu nezatajil. 

Pro Samuela to byla předjímka, co bude znamenat jeho celoživotní poslání být prorokem. Pro nás je to upozornění, že slova od Hospodina, která k nám budou na naší cestě víry zaznívat, nebudou vždy uklidňující a povzbuzující. Budou to ale právě ta slova, která máme slyšet. Amen.