Blahoslavův dům, 11. 3. 2018, mh

Text:                Numeri 21, 4-9      

Čtení:             Jan 3,14-21              

Písně:             105, S 372, 350, 449, 621, 453                 

Kázání

O jaký problém jde v biblickém vyprávění?

          Izraelci jsou na cestě. Jsou na cestě ke svobodě. Bylo jim dáno opustit zemi otroctví. My tu zemi dnes nazýváme Egypt, ale její hebrejské, biblické pojmenování zní Micrajim. To znamená „Dvojí sevření“. Sevření zprava i zleva, zezdola i seshora, veřejně i soukromě, navenek i vnitřně, fyzicky i duchovně. Tuhle zemi dvojího sevření tedy Izraelci opustili, nechali ji za sebou, ale cesta ke svobodě byla ještě dlouhá.

A nyní, opouštějí horu Hór. Zemřel zde kněz Áron, vedle Mojžíše jeden z jejich dvou vůdců. Už s nimi dál nebude, aby je vedl. Na této hoře Izraelci také zjistili, že Edómci, další z kmenů, přes jejichž územím potřebují projít, je projít nenechají.

A Mojžíš je proto od hory Hór vede k moři, ocitají se tak na cestě zpět. Další oklika, další zdržení na jejich pouti. Musejí se území Edómců vyhýbat? Jsou tedy Edómci nepřemožitelní? Jejich územím Bůh Izraelce neprovede? A jak to bude s dalšími kmeny, které ještě mají potkat: Budou je muset také takhle obcházet? Jak zápasí Bůh na jejich straně?

Lid Izrael začne mluvit proti Hospodinu a proti Mojžíšovi. Když se jim něco nelíbí, mluví na Mojžíše, jako by nebyl jedním z nich, jako by nebyl ve stejné situaci. V podstatě buď mlčí, anebo reptají: Všechno špatně. K čemu jste nás vyvedli z Egypta? Abychom zemřeli na poušti? ptají se sarkasticky. Jakoby nechápali, že všechno jiné je lepší než zůstat v zemi Dvojího sevření. Řeční o umírání na poušti, ačkoli na poušti ještě nijak zvlášť neumírají.

Chléb a voda se jim hnusí? Což se jim dříve dařilo lépe? Není to čirý nevděk vůči tomu, kdo jim dal vyjít na tuhle cestu?

O jaký problém jde v našem světě?

            Nejsme Izraelci. Nežijeme ve druhém tisíciletí před naším letopočtem. Nejsme na útěku z otroctví, na poušti někde v oblasti Blízkého východu.

A přece i nám bylo dáno vyjít z dvojího sevření. Vnějšího i vnitřního. Přijali jsme jako dar od Hospodina změnu politických poměrů v naší zemi a v naší části světa, jen málokdo z nás k ní také sám přispěl. A přijali jsme jako dar od Hospodina vyjít na cestu z vnitřního sevření: obyčejně mu říkáme hřích – život bez Boha, život soustředěný na sebe, žití bez lásky.

Cesta ke svobodě je ale dlouhá. I k té vnější. Zjišťujeme, na koho z vůdců a autorit se nedá spolehnout, s kým už nebudeme moci počítat. Někdy zjišťujeme, jako bychom byli na cestě zpátky: vracejí se staré pořádky, vracejí se staré návyky. Nacházíme, co všechno musíme na své cestě obcházet. A komu všemu se ještě budeme muset uhýbat? Ptáme se: Kde je Hospodin na naší straně?

A tak se nám může stát, že začneme ztrácet vděčnost za darovanou svobodu. Přece k ní stále ještě jenom směřujeme, nevlastníme ji. Někdo se může ptát, k čemu ty změny vlastně všechny byly. Nebyl tu život dříve jednodušší, nedařilo se nám dříve lépe? 

A jsou chvíle, kdy nám i ten společný chléb, voda a víno začnou připadat vlastně samozřejmé a obyčejné. 

Jak v biblickém vyprávění jedná Hospodin? 

         Slyšíme tu vlastně o dvojí Hospodinově odpovědi, o dvojím jeho jednání.

Poprvé i podruhé posílá Hospodin hada. Had ohnivý je odpovědí na reptání a nespokojenost Izraelitů. Můžeme si hady představovat jako serafy, bájné okřídlené bytosti, které svým uštknutím způsobují smrt, anebo můžeme v hadovi vidět princip zla, urputnosti a vzdoru – jak o tom čteme už od začátku biblických příběhů.

Tak jako tak, tihle hadi byli posláni, aby štípali, a tak také štípou. Když jsou Izraelci otrávení, ať jsou otrávení. Když tak snadno mluví o umírání, ať zažijí umírání.

Mohlo by se nám zdát, že Hospodin velmi nepřiměřeně Izrael trestá: uděluje trest smrti za jakési námitky a výhrady. On je ovšem především trestá tak, že teď skutečně zažívají to, o čem říkali, že to zažívají. Izraelce otravuje a sžírá jejich zášť, jejich nevděk, jejich nespokojenost. Mluvili o tom, že na téhle cestě ztrácejí život, tak teď tedy skutečně o život přicházejí.

Každopádně to ale není jediná Boží odpověď. Slyšíme tu ještě o jiném Božím jednání. Hospodin posílá hada, který neštípe. To nastane, když lid Izraele přizná svůj hřích, vysloví to a pojmenuje. A žádá Mojžíše, aby se modlil k Hospodinu: „Ať od nás odejme toho hada.“ Mojžíš dobře plní roli prostředníka mezi Bohem a lidem. Nejprve se modlí, a pak přesně udělá, co od Boha slyší: udělá hada bronzového a připevní ho na žerď. Koho had uštkne a pohlédne na hada bronzového, zůstane na živu. 

Co to má znamenat? Pohled uzdravuje? Není to nějaká magie? Ne, je to opak magie. Pohlédnout na hada na tyči znamená připomenout si: Bůh je mezi námi přítomen. Ani vyobrazení hada neuzdravuje a neléčí ani pohled na takové vyobrazení, nýbrž vědomí, že Hospodin je nablízku. Tenhle had je tu totiž proto, že Bůh ho dal udělat. I tady bylo na počátku slovo od Boha. A pak tu navíc byla ještě také poslušnost (Mojžíšova) před přítomnou Boží autoritou. Had na žerdi tak všem připomíná Boží uzdravující přítomnost.

Jak jedná Hospodin v našem světě?

            Jedná obojím způsobem. Někdy se zdá, že nás nepřiměřeně trestá: uděluje tresty za jakési výhrady, námitky nebo opominutí. Ale často je to spíš tak, že nás nechá užírat se. Nechá nás štípat se navzájem, otravovat se svou vlastní otráveností. Potom nám dny našeho života skutečně proplouvají mezi prsty, přicházíme o život.   

Ale Hospodin hlavně poslal toho, který byl vyvýšen, aby každý, kdo v něho věří, měl život věčný. Poslal Ježíše Krista. Pohlédnout na Krista, na jeho kříž, znamená připomenout si, že Bůh je mezi námi přítomen. Kristus Ježíš tu byl proto, že ho Bůh poslal. A byla pak navíc ještě také poslušnost dalších svědků před Boží autoritou, díky které si Krista můžeme připomínat.

Slýcháme dnes různé zprávy. Z českého parlamentu přichází jedna zpráva horší a varovnější než druhá, z Hradu stejně tak. Dnešní biblická zpráva je ale něčím víc. Znamená, že kdo si připomene toho vyvýšeného, nebude otráven, ale bude žít. Takovým způsobem dostáváme odvahu a sílu projevit se, promluvit a jednat. A to nejen tehdy, když zrovna zažíváme nějakou nespokojenost. Ale vždycky, když je na místě vyjádřit se a jednat k dobru celého národa, za který neseme i my odpovědnost. Amen.