Blahoslavův dům, 15. 7. 2018, mh

Text:                1. Samuelova 6, 1-5.12-19         

Čtení:              Marek 6, 14-29       

Písně:             606, 627, 435, 610, 202, 486                       

Kázání:

Milé sestry a bratři,

slyšeli jsme dnes dvě čtení o dvou izraelských panovnících, Herodovi a Davidovi.

Rozdílnost mezi nimi nemůže být zřetelnější. Jeden z nich z ohledu na lidi – aby před nimi neztratil tvář, kdyby nesplnil svůj slib, že splní jakékoli přání – se dopustí nespravedlnosti, svévole. Druhý z nich se neobává, že před lidmi ztratí svou tvář a důstojnost, když bude s ostatními a před ostatními křepčit a projevovat radost před Hospodinem.  První z nich se kvůli své ženě dopustí zločinu. Druhý z nich ztratí uznání své ženy, ale nenechá se tím ovlivnit. Druhý z nich se nespoutaně raduje z příjezdu Boží schrány, která pro něj a pro všechny okolo reprezentuje samotnou Boží přítomnost. První z nich rozhodne, že prorok, který pro něj a pro všechny zastupuje Boží přítomnost, bude zlikvidován. 

Ten první, Herodes, se pak také zapíše do dějin jako krutý vládce, který sice měl velkou moc, ale velmi se o svou moc obával. Ten druhý, David, vejde do příběhů Izraele jako mocný král, který sice vícekrát selhal, ale který se nepřestal „bát Hospodina“, nepřestal nad sebou uznávat Boží autoritu.

Slyšeli jsme o radosti, kterou má David při převozu Boží schrány do země. Třikrát se zde zdůrazňuje, jak velice se radoval: David a jeho lid „křepčili před Hospodinem“, „šel s radostí přenést Boží schránu…“, „pak David před Hospodinem bujaře vyskakoval.“ 

Proč tolik radosti? Boží schrána byla pro Izraelity symbolem Boží přítomnosti. Jiné národy měli svá vyobrazení svých bohů – sochy, dřevěné, kamenné, kovové. Ta vyobrazení jim zpřítomňovala jejich božstva. Izraelci žádné takové vyobrazení neměli. Ctili druhé přikázání: „Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho…“ Boží přítomnost si ale připomínali touto schránou. Byla to truhla, ve které uchovávali, co jim Boží přítomnost a působení připomínalo nejvíce: jednalo se především o desky Zákona, na kterých bylo zapsána slova Desatera.  A pak snad také Mojžíšova hůl, která byla s Izraelci na cestě během jejich putování pouští. A pak snad také miska s manou, tím pokrmem od Hospodina, který je na jejich cestě pouští posiloval. To byly předměty, které je nejsilněji upomínaly na konkrétní Boží zásahy během jejich poutě. Neměli tedy vyobrazení svého Boha, ale měli jeho slovo a měli symboly jeho přítomnosti.

To byl také důvod, proč Pelištejci po svém vítězství nad Izraelci Boží schránu ukořistili a z jejich země ji odvezli. Pelištejci chtěli Izraelce připravit o to, co je nejvíce posilovalo, povzbuzovalo a motivovalo. A pokud by schrána sama o sobě měla mít nějakou dobrou moc, chtěli ji mít Pelištejci k dispozici doma a užívat ji pro sebe.   

Pelištejský projekt se ale nevydařil. Všude, kde Pelištejci chtěli schránu umístit a mít ji pod kontrolou, tam její přítomnost působila destruktivně. Ať už to bylo v chrámu pelištejského boha Dágona, v jednom městě, ve druhé městě… Vždy se začalo ukazovat, že Boží přítomnost ani její symbol člověk nebude mít v ruce.  

A protože Izraelcům schrána zpřítomňovala Boží přítomnost, proto ji chtějí mít zpět. Králi Saulovi se nepodařilo přivézt schránu zpět do své země (anebo o to možná ani příliš neusiloval), ale nyní se to daří Davidovi. Ta největší upomínka na Boží jednání v Izraeli, symbol jeho přítomnosti – se teď vrací zpět.        

Řekněme si, že na té snaze přivézt schránu bylo i něco nebezpečného. Jednak, jak jsme už naznačili, člověk pak může pak mít dojem, že s takovým symbolem může manipulovat. Nebo dokonce, že se samou přítomností Nejvyššího bychom mohli manipulovat.

V odstavci, který jsme dnes při čtení  vynechali, se píše o muži jménem Uza. Uza doprovázel schránu na cestě. V jeden okamžik zahrozilo, že schrána se v zatáčce sesune z povozu. Uza vztáhl ruku, aby schránu zachytil. Chtěl jen pomoci, ale přesto byl tvrdě potrestán: všichni lidé se tak měli dozvědět, že i vztáhnout ruku na schránu je něco nepřípustného a že schrána je pro lidi doslova nedotknutelná.

To bylo jedno nebezpečí. Ale pak tu bylo ještě druhé. Co to znamená, když David zamýšlí převézt schránu do svého města? Jistě schrána bude umístěna do nového stanu, na důstojné a bezpečné místo. Schrána tu bude k uctívání, nebude ji mít v držení někdo cizí. Ale její umístění na jedno pevné místo, bude znamenat, že lidé se začnou k tomuto místu upínat. Že se začnou spoléhat na toto místo, na stánek, později na chrám, na chrámové obřady, na to, že Bůh je jaksi samozřejmě tady, a to více než kdekoli jinde.

To ale bude také znamenat, že Boží schrána už nebude schránou, která je na cestě. Schrána přestane připomínat Boha, který sám je také na cestě, Hospodina, který je tady i tam, který působí, kde a jak chce. Hospodina, který člověka vysílá na cestu a na této cestě ho také umí doprovázet.

Teď se David a všichni okolo něj velmi radují a mají proč se radovat: Boží schrána se blíží do Davidova města. Také David už prošel zjištěním, že nebude mít schránu ve své moci. David už zažil svou „bázeň před Hospodinem“. Právě díky tomu a o to upřímněji se teď může radovat.

A tak čteme vyprávění, jak se král David nezdráhal vzít na sebe kněžské oblečení. Jak křepčil, bujaře vyskakoval, jak dováděl před Hospodinem. Připomíná nám to, že před Hospodinem neplatí naše pravidla a představy o tom, jak se chovají slušní lidé: co je před Hospodinem slušné a co je naopak zcela nevhodné či zcela nepatřičné.

Jestli je Blahoslavův dům pro nás místem, kde je Hospodin přítomen, kde působí a k nám mluví, pak jsou i tady na místě slzy lítosti, smutku a bázně před Hospodinem, stejně jako slzy radosti a spontánní radosti z Boží přítomnosti.

Před ním se smíme projevit. Amen.