5. neděle po Trojici, 1. 7. 2018, Blahoslavův dům

čtení Písma sv.: 2 Sa 1,1.17-27 písně: ž 130, 636, 648, 693, 523, 397, 510 text kázání: Mk 5,21-43

Když se Ježíš přeplavil v lodi opět na druhou stranu a byl ještě na břehu moře, shromáždil se k němu velký zástup. Tu přišel jeden představený synagógy, jménem Jairos, a sotva Ježíše spatřil, padl mu k nohám a úpěnlivě ho prosil: „Má dcerka umírá. Pojď, vlož na ni ruce, aby byla zachráněna a žila!“ Ježíš odešel s ním. Velký zástup šel za ním a tlačil se na něj. Byla tam jedna žena, která měla dvanáct let krvácení. Podstoupila mnohé léčení u mnoha lékařů a vynaložila všecko, co měla, ale nic jí nepomohlo, naopak, šlo to s ní stále k horšímu. Když se doslechla o Ježíšovi, přišla zezadu v zástupu a dotkla se jeho šatu. Říkala si totiž: „Dotknu-li se aspoň jeho šatu, budu zachráněna!“ A rázem jí přestalo krvácení a ucítila v těle, že je vyléčena ze svého trápení. Ježíš hned poznal, že z něho vyšla síla, otočil se v zástupu a řekl: „Kdo se to dotkl mého šatu?“ Jeho učedníci mu řekli: „Vidíš, jak se na tebe zástup tlačí, a ptáš se: ‚Kdo se mne to dotkl?‘“ On se však rozhlížel, aby našel tu, která to učinila. Ta žena věděla, co se s ní stalo, a tak s bázní a chvěním přišla, padla mu k nohám a pověděla mu celou pravdu. A on jí řekl: „Dcero, tvá víra tě zachránila. Odejdi v pokoji, uzdravena ze svého trápení!“ Když ještě mluvil, přišli lidé z domu představeného synagógy a řekli: „Tvá dcera zemřela; proč ještě obtěžuješ Mistra?“ Ale Ježíš nedbal na ta slova a řekl představenému synagógy: „Neboj se, jen věř!“ A nedovolil nikomu, aby šel s ním, kromě Petra, Jakuba a jeho bratra Jana. Když přišli do domu představeného synagógy, spatřil velký rozruch, pláč a kvílení. Vešel dovnitř a řekl jim: „Proč ten rozruch a pláč? Dítě neumřelo, ale spí.“ Oni se mu posmívali. Ale on všecky vyhnal, vzal s sebou otce dítěte, matku a ty, kdo byli s ním, a vstoupil tam, kde dítě leželo. Vzal ji za ruku a řekl: „Talitha kum,“ což znamená: ‚Děvče, pravím ti, vstaň!‘ Tu děvče hned vstalo a chodilo; bylo jí dvanáct let. A zmocnil se jich úžas a zděšení. Ježíš jim přísně nařídil, že se to nikdo nesmí dovědět, a řekl, aby jí dali něco k jídlu.

Lidská nemoc/bezmoc a Ježíšem projevená Boží moc. Tak by se mohlo to dnešní vyprávění klidně jmenovat. Jenže v ekumenickém překladu Bible je nadepsáno „vzkříšení dcery Jairovy“. Aha... Ani slovo o té starší, zralé ženě, která měla veliké trápení, chronickou nemoc. Jakoby se tu odráželo něco z napětí toho příběhu, lidská otázka, kdo je důležitější, komu pomoci na prvním místě, kterou si čtenář někdy mimoděk klade, když dojde na ten moment zdržení, Ježíšův rozhovor se ženou, pro který přijdou pozdě, Jairova dcera zemře.
A jindy se zase v souvislosti s dnešním příběhem mluví o Jairově „dcerušce“, i když to ve své době byla dívka na prahu dospělosti, vlastně už na vdávání. Jakoby z ní fakt, že sama nemá jméno a Jairos za ni tolik bojuje, dělal malé dítě... Nemocná žena a Jairos, nemocná žena a nemocná dívka, jsou mezi nimi podobnosti i rozdíly, napětí i paralely, vytvářejí spolu zvláštní trojúhelník. Mám za to, že stojí za to posvítit si na každého z nich.

První se ve vyprávění objeví Jairos. Představený synagogy. Tak trochu presbyter, tak trochu manažer a tak trochu kostelník, dalo by se s nadsázkou říct pro lepší představu. Známý, důležitý, vážený muž. Muž, který má svoje sociální zázemí, žije v komunitě synagogy a má v ní zvláštní postavení. Stojí tu v kontrastu k neznámé, bezejmenné a opuštěné ženě. Trochu zastiňuje i svou dceru, na které mu tolik záleží, ale jejíž jméno neuslyšíme. Jeho situace může člověku připomenout, že ani výsadní postavení v posledu nechrání výsadně postavené před problémy, smutky a trápením řadově postavených (věřících či jiných). Tváří v tvář smrti se ukazuje lidská bezmoc, která nebere ohledy na společenské žebříčky. A zároveň i to, že rodičovská láska k dětem nekončí jejich dospělostí.
Jairos Ježíšovi padá k nohám a úpěnlivě ho prosí za svou dceru. Vystupuje z mnohohlavého zástupu, onoho mnohočetného davu kolem Ježíše a vyslovuje svůj docela konkrétní požadavek, svou prosbu o vkládání rukou. Nejenom, že se tím od okolostojících odliší právě tou jasnou, specifikovanou prosbou. Především se ukazuje jeho zřetelná důvěra v Ježíšovu moc – vždyť si před ním kleká! Zatímco zástup se tlačí, čekají na Ježíše a leccos očekávají, ale možná není úplně jasné, co, Jairos ví, co chce a věří, že Ježíš je ten, kdo mu může pomoci. Věří, že Ježíš je ten, kdo má moc jeho dceru uzdravit. A prokazuje mu patřičnou úctu. Mimoděk mě napadá otázka, jak jsme na tom my? Co vlastně od Ježíše čekáme? Jaká jsou naše očekávání? A jsou to ještě očekávání nebo si na Krista děláme jako Kristovci dokonce nějaké nároky?

Do Jairova příběhu vstoupí nečekaně cizí žena. Na jednom obraze, který vyprávění zachycuje, je to velmi názorně vidět: Ježíš se na ženu obrací – ze směru, kterým ho vede Jairos, ze směru, kterým se ubírá jeho osobní příběh, ze směru, kterým se s nimi vydali učedníci, i celý zástup ho vychyluje dotek drobné schýlené ženy. Věci, které se daly do pohybu, se zastavují a najednou je tu otázka, kdo má přednost? Má se Ježíš zastavovat kvůli ženě, která byla nemocná už tak dlouhou dobu, chronicky nebo má spěchat k naléhavému případu, kde jde o život? Kdo je v Božích očích důležitější? Ta, která dlouho trpí nebo ta, která má na kahánku? Kdo dostane přednost, ta starší, zralá nebo ta mladší, perspektivní? Příběh nakonec ukáže, že v Božích očích tahle otázka nedává smysl, ztrácí svou platnost. Boží láska tu není jen pro někoho, záchrana, spása není předně ani pro zasloužilé ani pro perspektivní. Je pro všechny.
V první chvíli to ale ještě zdaleka není patrné. Ženu evangelista Marek vylíčí jako tu, která už 12 let trpí krvácením. 12. Číslo plnosti. Je to dlouhá doba, „naplněná“ utrpením. Dlouhodobá nemoc umí vyčerpat psychiku nemocného i soucit druhých, síly pečujících, to známe. Navíc ta žena krvácí – styk s krví a krvácejícím znečišťuje, takže vlastně nesmí mezi lidi (jako třeba malomocní), nesmí se účastnit společenského ani náboženského dění, nemůže žít normální život. Je izolovaná, opuštěná se svým trápením, které jí stálo už tolik sil i prostředků. Vznáší se nad ní stigma nemoci, navíc nemoci, která je tabu. To je hodně bezvýchodná, zoufalá situace.
O to je překvapivější ženina odvaha ještě něco zkusit. S Jairem ji spojuje důvěra v Ježíšovu osobu, v jeho moc. Ta žena má nadto odvahu, má velikou kuráž, když se vydává mezi lidi, tam, kam fakticky nesmí, tam, kde nemá co pohledávat. Připomíná mi Rút, Rachab i další biblické hrdinky, které chytily příležitost za pačesy, které sebraly odvahu k nestandartnímu, tvůrčímu způsobu řešení své situace. Nečistá žena si troufla dotknout se uznávaného mistra. A uzdravilo ji to, očistilo, jakoby nemoc, nečistota musely uhnout jeho moci. To je ovšem opačný způsob myšlení, než měli ti kolem. Je to ale způsob, jakým zjevně uvažuje i jedná Ježíš.
Nelze si ale nevšimnout, že ta žena je i plachá, ostýchavá, ví, že Ježíšovi vlastně nesmí na oči, tak to zkouší alespoň zezadu, snad ho nechce zdržet, snad se skutečně bojí reakce Ježíše, zástupu,... Nechci za tím vidět nějakou pověru. Spíš takové zatahání za Boží šos: já jsem ještě tady, prosím, rozpomeň se na mě... Vždyť Ježíš je Boží muž. Skrze něj žena připomíná Bohu své trápení. A dočká se pomoci, uzdravení, pokoje.

A pak je tu to děvče. Má 12 let. Je na prahu dospělosti, ale místo, aby vkročila do života, ocitá se na hranici života a smrti. O povaze její nemoci nic nevíme. Zaujal mě výklad Nico Ter Lindena – její nemoc může být způsobena strachem z dospělého života, obavou, zda jej zvládne. Ale i kdybychom nešli tak daleko, můžeme si lecčeho všimnout: dívka je dcerou představeného synagogy, snad dokonce jedinou. Zřejmě tedy žije v širším společenství, je na ni vidět, mnozí ji znají – to naznačuje i velký rozruch, který doprovází její úmrtí. Jairos o ní mluví jako o své dcerušce, ačkoliv už je bezmála dospělá. Není snadné být stále něčí dceruškou. V příběhu nezazní její jméno, zato jméno jejího otce ano. Není snadné být stále na očích, stále pod drobnohledem komunity nebo společnosti vůbec, není snadné být dítětem prominenta nebo jen známého člověka. Své o tom vědí děti farářů, učitelů, politiků, známých osobností,... V příběhu ta dívka nejedná sama za sebe, pléduje za ni milující tatínek, slyšeli jsme jen, že pak vstala, chodila a jedla. Přesto Ježíš zachraňuje JEJÍ život, staví ji na VLASTNÍ nohy, dává JÍ novou příležitost žít. To by nemělo zapadnout.

Ježíš v dnešním vyprávění vstupuje docela konkrétně do 3 lidských příběhů, odpovídá na lidskou nouzi, zachraňuje, přináší úlevu a pokoj – i tam, kde už se vše zdá beznadějné. Neštítí se dotknout krvácející ani mrtvé, nebojí se vlastního znečištění, ale naopak dotekem očišťuje, uzdravuje, křísí k životu. Ani v jednom případě však nejedná nějak strojově, automaticky. Když se jej dotkne žena uprostřed zástupu, nestačí mu vědomí, že jeho síla cosi způsobila, stojí o osobní setkání a stojí mu za to, aby se na chvíli zastavil. Ženu oslovuje láskyplně, jako „dceru“, ujišťuje ji o uzdravení, o Boží lásce. Otce, kterého zastihuje zpráva o úmrtí milovaného dítěte, upokojuje: „neboj se!“. A dívce, která měla skoro celý život před sebou, vrací šanci jej prožít. S uzdravenou ženou i s Jairem mluví o víře, ale nenechme se mýlit, není to nějaký výkon, skutek, který se vyžaduje. Je to Ježíšovo pozvání k otevřenosti Božímu působení, beznaději navzdory, je to pozvání přistoupit k životu s důvěrou ve velikou Boží moc.

Žena byla uzdravena ze svého trápení. Rodiče ušetřeni bolesti nad ztrátou dítěte. Dívka dostala příležitost prožít život. A co my?
V příběhu se několikrát mihne reakce těch, kdo jsou kolem – když Ježíš v davu hledá tu, která byla uzdravena, učedníci mu říkají, že to nejde. Když přijde zpráva z domu smutku, přidají k ní poslíčci Jairovi doporučení už Ježíše neotravovat – nemá to smysl. A když Ježíš mluví o smrti jako o spánku, plačky a čumilové se mu posmívají. Čtu v tom výzvu nejednat také tak – nespoléhat vždy jen na racionální úvahy a zdůvodnění, nedržet se vždy při zemi, takzvané tvrdé reality, především – nevysmívat se naději.
A zároveň slyším Ježíšovo ujištění, které platí nejen Jairovi a uzdravené ženě, ale i nám: neboj se, jen věř. Dcero, synu, tvá víra tě zachránila. Odejdi v pokoji, uzdraven/a ze svého trápení. Co je konec pro člověka, není konec pro Boha, jen mu věř. Amen

modlitba Sørena Kierkegaarda:
Otče náš v nebesích, ty nezapomínáš na člověka. I kdyby ho zapomnění odloučilo od všech ostatních, a kdyby byl ztracený v množství, ano, kdyby už ani nebyl jako člověk, ale jenom jako číslo při sčítání lidu, ty ho znáš, ty´s na něj přece nezapomněl, rozpomínáš se na jeho jméno, víš, kde je skryt, kde je ztracen v poušti nebo přehlédnut v množství. A kdyby seděl v nejzazší temnotě úzkosti s hroznými myšlenkami, skoro zbaven řeči, kterou lidé hovoří, ty´s přece na něj nezapomněl, rozumíš jeho řeči, umíš rychle k němu nalézt cestu, rychle jako zvuk, jako blesk. A jestliže prodléváš, pak to není z pomalosti, ale protože jen ty znáš příhodnost své pomoci. Amen