Blahoslavův dům, 12. 8. 2018, Iva Květonová

Text:               Jan 6, 22 - 35

Čtení:             Exodus 16, 4 - 15                                                                                        

Písně:            150, 627, 618, 509, 510, 550                

Kázání

Šumava, Bílovický, od Křižáka, z Věchnova nebo z vlastní pekárny.

Chleba považujeme za základní potravinu. Je tím, co potřebujeme, abychom přežili. Chlebem se neplýtvá, alespoň tak nás to doma učili. V některých rodinách se za chléb stále ještě děkuje.

Ježíš o sobě říká „Já jsem chleba“. Přirovnává sám sebe k tomu, co dobře známe, co máme každý den na stole. Možná dnes považujeme chleba za něco docela obyčejného, přesto patří k tomu základnímu a potřebnému. Vždyť chleba dává člověku přežít ze dne na den. Kousek chleba a voda, to stačí k udržení života.

„Já jsem chléb“ je jedním ze sady Ježíšových výroků, které jsou typické pro evangelium podle Jana. Já jsem dveře, vinný kmen, světlo světa, dobrý pastýř….já jsem chléb.

Proč zrovna chleba?

Ježíš nemluví o chlebu jen tak náhodou, ale chce nějak dovysvětlit, co se právě událo. Totiž zázračné nasycení pěti tisíců jen pěti chleby a dvěma rybami. Svědkové této mimořádné události jsou senzačně nadšení a chtějí Ježíše provolat králem. Jenže ten o něco takového nestojí a utíká se do samoty někam na horu. Stejně jdou za ním a nakonec ho najdou na druhém břehu moře, i když jim není jasné, jak se tam mohl dostat. Na jedinou loď nenastoupil.  Že by další zázrak?

Ježíš však nechce, aby zůstalo jen u senzace, a aby ho zástup nosil na ramenou a prokazoval mu královské pocty. Touží po tom, aby lidé přemýšleli, ptali se po smyslu, hledali vysvětlení toho, co se to vlastně odehrálo a co jim, totiž taky nám chce taková mimořádná událost nasycení říct. Chce, abychom nezůstali jen na povrchu věci, ale podívali se i pod slupku a pátrali víc a víc do hloubky.

Nevím, kolik podobných zázračných událostí jste v životě zažili. Možná žádnou, možná přece jen nějakou ano. Třeba nečekané uzdravení, narození dítěte, i když se to léta nedařilo. Usmíření s někým, s kým to už nevypadalo jako možné.  Někdy za zázrak považujeme jen něco opravdu velkého. Ale zázrak je každá podaná ruka, dobře srostlá rána po operaci….zázrak je pokoj mezi lidmi…zázrak je déšť pro vyschlou krajinu. Myslím, že si takových věcí máme všímat, nebrat je jako samozřejmost, ale ani jako senzaci, děkovat za ně, vidět v nich stopy Božího působení ve světě.

Evangelista Jan často doprovází své příběhy výkladem. Obvykle používá formu dialogu. Je tomu tak i v dnešním textu. Zástup se ptá, Ježíš odpovídá.

Jenže když zástup Ježíše vyhledá a začne se ptát, Ježíš své tazatele přivítá studenou sprškou: Hledáte mě jen kvůli tomu, že jsem vám dal najíst.

Ale oni se nenechají odbýt. Ne ne ne. Bereme tě vážně. Chceme poradit se životem. Chceme se tě zeptat, jak máme žít? Co máme dělat?

Po takovém návodu možná taky někdy toužíme. Zdálo by se nám to třeba i jednodušší. Mít k dispozici manuál k životu. Nemuset přemýšlet a hledat řešení. Do vyhledávače jen naťukat otázku, kliknout a do vteřiny mít jasnou odpověď.

Jenže Ježíš není Google a nic takového nám neposkytne. Vede nás k něčemu lepšímu, totiž abychom přemýšleli, ptali se, hledali a každý za sebe objevovali svoji vlastní cestu k odpovědi.

Přece jen Ježíš nějakou odpověď má, ale ta není jednoduchá. Říká: „Věřte. Věřte v toho, koho Bůh poslal, věřte ve mně.

Víra je to základní. Znamená spolehnout se na Pána Boha, hledat pro svůj život pevný základ, který se jen tak nerozpadne. Spolehnout se, že náš život tady na zemi má smysl, je chtěný. Že Boží odpuštění, které přišlo v Kristu Ježíši, se týká i mě, i mě miluje se všemi mými neúspěchy, temnotami, vinami. Když budu takhle věřit, všechno ostatní už přijde samo, tak nějak přirozeně, ruku v ruce s vírou. Skutky milosrdenství, schopnost odpouštět druhým, starat se o potřebné, i vidění světa kolem sebe s jeho potřebami nebo touha přiložit ruku k dílu a k pokoji. To všechno a mnohem víc je projev víry.

Věřit, ale komu, kdo ten Ježíš vlastně je?

Zástup znalý svých dějin si vzpomene na Mojžíše.  Že by byl Ježíš nový Mojžíš, který dal kdysi hladovým Izraelcům manu?  Mana nasytila, pomohla přežít. Ale taky se kazila a smrděla.

A já nejsem Mojžíš, říká Ježíš, já jsem ta mana, nová mana, kus chleba spadlý z nebe. Pravý chleba, který se nezkazí a nezesmrádne, chleba, který nasytí nejen do zítřka, ale napořád.

Na člověku je prý poznat, čím se živí, jaká je skladba jeho jídelníčku. Myslím, že je taky poznat, když se necháme sytit Kristem, jeho chlebem. Když se necháme plnit láskou, milosrdenstvím, dobrotou. Nějak se to projeví. V našem jednání, chování, v našem přemýšlení o světě, vztahu k druhým, ke stvoření.

Za chvíli budeme slavit Večeři Páně.

Chléb při Večeři Páně není jen připomínka chleba při poslední Ježíšově večeři, ani jen chléb jako jídlo, pokrm nutný k životu. Ten chléb nám má připomenout Ježíše, jeho oběť pro nás na kříži. S chlebem přijímáme Boží milosrdenství a odpuštění, jeho ano, o tebe stojím, jsi můj, jsi má, neboj se na věky. A to je přece zázrak.

Já jsem chléb života…tomu uvěřit, nechat se sytit Kristem nejen ze dne na den, ale napořád.