Blahoslavův dům, 19. 8. 2018, mh

Text:                Janovo evangelium 6, 35-40          

Čtení:              Dt 8, 1-14        

Písně:             625, S135, 130, 513, 693, 452                         

Kázání:

Sestry a bratři, milí přátelé,

v úterý si budeme připomínat 50. výročí okupace naší země vojsky Varšavské smlouvy. 21. srpen 1968 znamenal pro lidi v naší zemi konec naději, že politický a ekonomický systém, který v naší zemi zavedla a od té doby řídila komunistická strana, je možné obnovit, reformovat. Snad rok měli tehdy lidé naději, že reformní kroky jsou možné, že i v tomto systému bude možné vyjadřovat se svobodně a jednat svobodně. Srpnový příjezd tanků a události, které pak následovaly, ale ukázaly, že podstatná část vedení komunistické strany není za něco takového ochotná bojovat. 

A následovalo dalších dvacet let, kdy tato strana vládla totalitně – dál zasahovala do všech oblastí života: do ekonomiky a veřejné správy, do oblasti vzdělání a výchovy, do oblasti kultury, ale také do osobního života lidí, mimo jiné i do otázek vyznání. Teprve po dalších dvaceti letech, v listopadu ´89 období totalitní vlády skončilo. Nastal čas, kdy se učíme demokracii. Učíme se, co to znamená podílet se na veřejných záležitostech. Naše společnost se to učí pomalu a těžko, se všemi chybami a omyly takového učení. I my sami se to učíme pomalu a těžko.

Když myslíme na ty minulé události – události roku 1968 a také události roku 1989, můžeme na ně pamatovat dvojím způsobem. Především na ně můžeme vzpomínat s vděčností: začaly se otevírat dveře ke svobodnému životu – takovému, který nebude chtít určovat jedna jediná ideologie a který nebude kontrolovat žádná politická strana.  S vděčností za osvobozující zkušenost těch několika svobodných měsíců, která znamenala můstek od událostí roku 1948, od kterého bylo později možné se odrazit. Můžeme vzpomínat na ony události s vděčností, protože díky pohybu v roce 1968 jsme tak mohli snáz vykročit k demokratické společnosti o dvacet let později.

Anebo můžeme na události roku 1968 (a ještě spíše roku 1989) myslet s otázkou: jak a k čemu jsme těch nových možností využili? Nic nám dnes nebrání svobodně volit, vyjádřit svůj názor, podávat návrhy na nové zákony, zakládat dobročinné organizace, nic nám nebrání projevit svoje úsilí o obnovu společnosti. Jak jsme těch možností využili?

Při těchto úvahách pro nás zůstává podstatné Písmo. Bible nás napořád upozorňuje, abych se měli na pozoru před mocnostmi, které si na člověka dělají nárok, které chtějí, aby člověk je ctil více než Hospodina. Anebo aby se jich člověk aspoň více obával než Hospodina. A také nás Písmo učí, jak dál: co je podstatné i tehdy, když jsou vnější dveře ke svobodě už otevřeny.  

V našem čtení z 5. Knihy Mojžíšovy jsme slyšeli: „Až se dosyta najíš a vystavíš pěkné domy a usídlíš se, …jen ať se tvé srdce nevypíná, takže bys zapomněl na Hospodina, svého Boha, který tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví:“

Čteme tu o době čtyřiceti let, které Izraelci prožili na poušti. Těchto čtyřicet let ale nemůžeme bez dalšího přirovnávat ke čtyřiceti letům nesvobody v naší zemi, i když se nám snad takové srovnávání nabízí. Za prvé, Izraelci v té době už nežili v otroctví, nýbrž už vyšli z domu otroctví pryč. Izraelci jsou už vlastně nyní navenek svobodní. Za druhé, pro Izraelce byla doba čtyřiceti let dobou putování: šli – i když s mnoha oklikami – za svým naprosto jasným cílem: šli do země zaslíbené. Našich čtyřicet let nesvobody bohužel takovým směřováním ke svobodě nebylo. Ačkoli, mnoho lidí v naší zemi možná díky tomu tím spíše po svobodném životě a svobodné zemi toužili.

Teprve s touto výhradou tedy můžeme slovo z 5. knihy Mojžíšovy na sebe vztáhnout i my dnes. Také pro nás přece platí: jsme najedeni dosyta, bydlíme v pěkných domech, usadili jsme se ve svobodných poměrech. A co že teď tedy máme ještě dělat? Takže: jen ať se naše srdce nevypíná, abychom zapomněli na Hospodina, který vyvedl ze země otroctví.

Musíme si přiznat, že o změny, které se začaly prosazovat před padesáti lety a které byly prosazeny před třiceti lety, se jen málokdo z nás zasloužil. Byl to pro nás dar od Hospodina. Jen někteří lidé dokázali vzít vážně naději od Hospodina, že duchovní mocnosti, které u nás vládly, neobstojí. Že i poměry v naší zemi se mohou změnit a změní se. Pán Bůh dával dar svobody a odvahy, aby lidé na takové změně pracovali. Aby na ni byli připraveni, měli promyšleno, co bude třeba dělat, až ledy povolí. Pro nás ostatní to byl nezasloužený dar shůry.

Ale od té doby, co ke změně poměrů došlo, záleží tím spíš na nás všech, jak naše společnost funguje. Nemusíme už mít žádné obavy z pronásledování kvůli svým názorům, kvůli svému přesvědčení. Nikdo nám jako křesťanům v žádné aktivitě nebrání, jen my sami si v tom můžeme bránit. Za těch třicet let je také již zřejmé, že dobrá společnosti, spravedlnost, právo, se neprosadí samy od sebe. Záleží i na nás.

Často se připomínají slova Václava Havla: „Láska a pravda musí zvítězit nad lží a nenávistí.“ Někdo je připomíná s posměškem, jinému ta slova připadají naivní, další upozorňují, že žádné vítězství pravdy a lásky nenastalo. On ale také nikdo nic takového nesliboval. Jako křesťané bychom v těch slovech ale mohli zaslechnout pokus o nové vyjádření naděje, ke které nás mimo jiné vede kristovská víra. Hned ale k tomu musíme dopovědět: nezvítězí naše láska a naše spravedlnost. Zvítězí Kristova láska, Kristovo právo a jeho spravedlnost. My můžeme ale jeho působení připravovat cestu. Jak? Jaké skutky Boží máme konat?

Odpověď na tuto otázku jsme už dnes slyšeli. Pán Ježíš na tuto otázku odpověděl: „Toto je skutek, který žádá Bůh, abyste věřili v toho, kterého on poslal.“ Víra je skutek. Staří Izraelci si neuměli představit víru jako přesvědčení, víra pro ně nebyla nějaká pěkná myšlenka. Víra je skutek. Buď se víra člověka projevovala navenek, jednáním – a pak bylo zřejmé, že tento člověk věří, anebo se u člověka navenek neprojevila, a pak jim nestála za řeč. 

Když se chceme ptát, co tedy máme dělat, zaznívá k nám i dnes Ježíšova odpověď: máme jednat ve víře, že u něj je láska, u něj je spravedlnost, u něj je pravda. A jednou se ukáže, že ony zvítězí nade vším.

A toto je nakonec to, co každého člověka může nasytit. Chléb nás nenaplní. Ale Kristus říká: „Já jsem chléb života“. Kdo k němu přichází, nebude hladovět, kdo v něho věří, nebude žíznit. On dává sílu do každodenních rozhodnutí, do každodenních zápasů. Máme i dnes ve svobodných poměrech věřit a jednat s důvěrou, že on má své věci v ruce a dovede je do dobrého konce. Amen.