Blahoslavův dům, 23. 9. 2018, Iva Květonová

Text:                Evangelium podle Marka 9, 30 - 37

Čtení:              Gn 25, 20 – 26a

Písně:             119, S119, 214, 672, 579, 421

Kázání

On o voze, oni o koze.

Takový jsem měla pocit, když jsem přemýšlela nad dnešní perikopou.

Ježíš mluví o vážných a podstatných věcech. O utrpení, které už brzy přijde, o zabití a smrti. Chce, aby tomu všemu jeho učedníci porozuměli, aby pochopili, že jim říká něco moc důležitého, čeho budou součástí, co se jich bude taky týkat a navíc na to budou sami. Vždyť už pomalu směřují k Jeruzalému a k velikonočním událostem. Ježíš chce, aby je nadcházející události nezastihly nepřipravené.

Uvědomují si učedníci vůbec vážnost situace? Ne. Spíš ne. Vypadá to, že nechápou, že cesta utrpení je jim něčím tak cizím a na hony vzdáleným.

A tak se raději chytnou jiného tématu: kdo je největší. A horlivě mezi sebou diskutují.

Tak to někdy bývá i s námi, když dost dobře neposloucháme druhé, když nechceme slyšet něco nepříjemného, nebo se bojíme slyšet, když nemáme chuť vcítit se do druhého, do jeho trápení, protože sami jich máme přece dost, když se snažíme uhnout nebo když chceme prosadit sami sebe, svoje názory, svoje témata. A tak raději rychle stočíme řeč jinam, někam kde nás to zajímá, kde to je příjemné. A nemusí se to týkat jen vztahů s lidmi, ale taky Pána Boha, nenaslouchání jeho slovům a jeho nárokům na nás.

Není to poprvé, co se v evangeliu podle Marka objevuje téma utrpení. Je jako narůstající stín, který tam zůstane až do Velikonoc. Ježíš však nemluví jen o bolesti a smrti, ale taky o něčem radostném, co přijde potom. Mluví o vzkříšení třetího dne. O tom, že strach, který máme ze smrti, nakonec překryje radost vzkříšení. Ještě něco smíme čekat, i když nevíme a neumíme si představit co přesně. Jenže ta radost bude něco stát a to není zrovna příjemné slyšet, natož prožívat zblízka jako nakonec učedníci nebo jako to prožíváme mnohokrát v našich životech i my tváří v tvář bolesti či smrti druhých nebo své vlastní.

Jenže učedníci Ježíšovi nerozumí, nechápou, o čem to vlastně mluví a dokonce se bojí zeptat. Těžko říct proč. V textu se to nepíše. Ale už jednou podobně Ježíš mluvil o tom, co má přijít, až to milé nebylo. Petr ho kvůli tomu napomenul a Ježíš na něho přede všemi vyjel. Možná se teď učedníci bojí, aby to nedopadlo jako minule, nebo se jen bojí ptát, aby se nedozvěděli zas něco nepříjemného. Kdo ví?

Téma utrpení a vzkříšení se však po cestě Galileou najednou smíchá s motivem prvenství.

Kdo je největší, nejchytřejší, nejmocnější, nejbohatší, kdo je nej nej nej?

Být první, alespoň jednou, alespoň v něčem – touha, která nejspíš nejednou mocně zacloumala s každým z nás. Kdo by si nepřál urvat vítězství v Člověče nezlob se? Napsat písemku nejlíp ze všech, doběhnout první do cíle na školním ovále, být první ve frontě, nejoblíbenějším spolužákem ve třídě, nejúžasnějším dítětem svých rodičů, nejšikovnějším seniorem v domově důchodců? Ale možná se mýlím.

Prvenství je v lidské společnosti přece jen zakořeněno. Kopírujeme vzory, které nabízí svět. Víc se shlížíme v těch, kteří něco dokázali, vyhráli, kteří to někam dotáhli, jsou zajímaví, krásní, oblíbení, bohatí, v těch, kteří mají jméno, prestiž, vliv, vysoké postavení.

Do jisté míry to platí i pro církev, pro jednotlivá společenství. Možná u nedělního oběda neopomeneme připomenout, kdo významný se objevil v kostele při bohoslužbách a že jsme s ním mluvili. A přitom někdo obyčejný postával v rožku a upíjel kafe bez našeho povšimnutí.

Být první není špatně, ani Ježíš nebrojí proti prvenství, dává mu však jiný význam, než všeobecně má. Svých Dvanáct učí, že velikost se před Pánem Bohem měří jinak než před lidmi, totiž podle toho, co kdo dělá pro druhé. A říká to značně vyostřeně: „Buď poslední a služebník všech.“ A jako didaktickou pomůcku bere dítě, staví je doprostřed kruhu učedníků, uděluje mu tak čestné první místo a pevně je obejme.

Dítě bylo v antickém světě bráno jako důležitá součást majetku, která měla zajistit pánu domu pokojné stáří. Mělo nejmenší slovo i postavení. Bylo považováno spíš za věc než za člověka. Přijmout k sobě takové dítě, mohlo znamenat i záchranu života. Nechtěné dítě mohlo být totiž i zabito. Ježíš bere do náruče takové dítě, a chrání ho svým objetím.

Být služebníkem všech znamená podle Ježíše právě třeba ochránit takové ohrožené dítě, nebo vzít za ruku starého pána, za kterým nikdo nechodí a věnovat mu svůj čas. Totiž pro Pána Boha je největší a první ten, kdo přestane vnímat sebe sama jako středobod světa, kdo odvrátí svou pozornost od uspokojování svých potřeb a začne vidět lidi kolem sebe s jejich potřebami, kdo udělá něco ne pro sebe, ale pro jiné, kdo se rozdělí, kdo se zastane druhého.

Tady v Brně na Zelňáku můžete už druhý rok dostat kávu bez placení, jen za dobrý skutek. Je to projekt jednoho kluka, který vydělává nad rámec svých potřeb a rozhodl se investovat své peníze dobročinným způsobem do zlepšení naší společnosti. Je to hezké, dobré a inspirativní. Jsem vděčná za každého člověka, který nemyslí jen na sebe, a předně za ty, kteří dokonce i s málem dokážou dobré a velké věci. I když to druhým připadá jako naivní, hloupé a zcela beze smyslu.

To, co nás učí Ježíš, je, myslím, ještě o několik tříd výš. Zastaň se nuzných, potěš smutné, navštiv osamocené, buď s nemocnými a dělej to, i když si nikdy nevychutnáš svou chvilku slávy na stupních vítězů, i když o tobě nebudou psát pochvalné články v novinách, i když za to nic nedostaneš. Tedy nic hmatatelného, žádnou kávu, žádnou sladkou ani finanční odměnu. Ale věz, že pro Pána Boha jsi první a největší ze všech. A věřím, že tě nenechá bez odměny.

modlitba

Pane, prosíme, dávej nám sílu pomáhat tam, kde je to zapotřebí a udrž naše oči otevřené pro ty odstrčené kolem nás.