Blahoslavův dům, 16. 12. 2018, mh

Text:                Izajáš 2, 2-6              

Čtení:              Lk 3, 7-18             

Písně:             72, 384, 443, 263, 651, 453   

Kázání:

Kdy je třeba, bratři a sestry, aby taková slova člověk vyslovoval? A kdy lidé potřebují takové vyznání slyšet, případně si je opakovat, nebo dokonce sami pro sebe zaznamenávat? Myslím, že to bývá tehdy, když taková slova vyjadřují něco, co není samozřejmé. Když přinášejí vyznání, které vzdoruje a příčí se tomu, co lidé právě zažívají. 

Slova, která jsme z Písma četli, vyslovil kdysi prorok s nickem Izajáš, tj. Hospodin je spása.  A zaznívala do doby, která byla mimořádně tísnivá a nebezpečná. Jeho zemi ohrožuje zřejmě nejagresivnější národ té doby – Asýrie, říše na severovýchodě. Asyřané začali útočit na Izrael, obléhají i hlavní město Jeruzalém, nakonec rozvrátí severní část země - Severní Izrael.

Pro tuto dobu dostává prorok od Boha vizi o budoucnosti. Vyslovil již celou řadu obrazů o čase, který ještě nastane: „V onen den se pozůstatek Izraele bude věrně opírat o Hospodina… V onen den ti spadne z ramen břímě (Asýrie)… V onen den budou pronárody vyhledávat kořen Jíšajův“. A nyní tedy k nim připojuje: „V onen den řekneš: ´Vzdávám tobě chválu, Hospodine! Rozhněval ses na mně, tvůj hněv se však odvrátil a potěšils mě.´“

Do situace, která se jevila naprosto beznadějná, ve které lidé neviděli možnost dobrého rozuzlení, přináší prorok nový výhled: Ještě před námi přece jen něco je. Ještě je před námi něco dobrého. Před námi je to nejlepší, co si dovedeme představit. 

A to dobré, co je před lidmi, vyjádří prorok Izajáš obrazy, které si dodnes pravidelně připomínáme v době Vánoc: „Lid, který chodí v temnotách, uvidí velké světlo… Neboť se nám narodí dítě, bude nám dán syn, na jehož rameni spočine vláda.“ (Iz 9,1nn). A na jiném místě čteme: „I vzejde proutek z pařezu Jišajova a výhonek z jeho kořenů vydá ovoce. Na něm spočine duch Hospodinův: duch moudrosti a rozumnosti, duch rady a bohatýrské síly, duch poznání a bázně Hospodinovy… Žezlem svých úst bude bít zemi, dechem svých rtů usmrtí svévolníka, jeho bedra budou opásána spravedlností a jeho boky přepásá věrnost“ (Iz 11,1nn).

Hospodin tedy pošle svého Pomazaného, to znamená muže, který bude pomazán olejem čili ustanoven k tomu, aby vedl lid. A aby zachránil lid. A tak Izraelci tehdy začali očekávat příchod Pomazaného - Mesiáše. A ve všech dalších obdobích svých dějin pak očekávali příchod Mesiáše. Kristovci, Ježíšovi žáci kdysi rozpoznali přišlého Mesiáše v Ježíši z Nazareta. A dnes my jako další generace kristovců čteme příslib z úst proroka Izajáše, abychom si připomněli Kristův budoucí příchod v onen den.

Slova, která jsme společně četli, stojí v závěru prorokovy promluvy o Hospodinově pomazaném. Je to vlastně vděčná, děkovná píseň, vyslovovaná všem tísnivým a ohrožujícím okolnostem navzdory.

Píseň proroka Izajáše nám v lecčems může připomínat píseň Mojžíšovu. Ta také zaznívala jako děkovná píseň do situace, kdy Izraelitům bylo dáno vyjít z egyptského otroctví a uniknout před pronásledovateli přes moře. Mojžíš si vděčně uvědomuje: můj lid by si mnohem spíše zasloužil trest, ale darováno mu bylo vysvobození.

Tato situace se tedy opakuje i nyní. Lid si za svou nevěrnost zasloužil trest, třeba právě v podobě útoků agresora z východu. Bůh ale prostřednictvím proroka vyřizuje, že se svého lidu zastane.

Prorok Izajáš ke svému sdělení užije tři obrazy. Prvním z nich je záštita, druhý je píseň, třetí je pramen spásy.

„Hospodin je má záštita.“ Musím se přiznat, že dlouho jsem měl o tom, co je záštita, jen neurčitou představu. Teprve jako dospělý jsem se dočetl, čím přesně záštita meče byla. V Izajášově době to byla jen krátký prut, který předěloval rukojeť a čepel meče. Kryl a chránil zápěstí ruky před výpadem protivníka. A zároveň záštita umožňovala, aby bojovník neztrácel nad mečem kontrolu. To tedy znamená, že člověk záštitu – a celý meč – užíval v boji, k obraně před útoky. Potřebuje záštitu, jestliže se brání před výpady nepřítele, jestliže o něco bojuje. Když o nic nebojuje a před ataky se nebrání, užitek z ní nemá.

„Hospodin je má píseň.“ Taková slova neřekne podvodník, něco takového neřekne ideolog. To jsou slova vyznání: Hospodin je tím, co smím vyslovovat, je obsahem toho, co mi je dáno vyslovit. A navíc – jako je tomu v případě písně – on je zároveň tím, co odrážejí i moje emoce a prožívání.  A ještě navíc, on je tím, co mě může spojovat s druhými – právě tak, jak se to děje, když zpíváme píseň společně.

Třetí prorokův obraz nacházíme ve vyjádření: „S veselím budete čerpat vodu z pramenů spásy.“ Víme, že voda je předpokladem života. Zkusme si představit, s jakým veselím se asi čerpá voda na poušti. Nebo v zemích jako Izrael, kde voda se sama nikde sama k čerpání nenabízí a musí se dobývat. Jaká je tam pak radost a veselí z vody, když je jí najednou dostatek? Čerpání vody je pro proroka obrazem čerpání Božích darů, které byly, jsou a budou nutné k lidskému člověka.

Záchrana, o které zde mluvíme, se ale netýká jen Izraele. Prorok vyřizuje i pokyn: „Uvádějte národům ve známost jeho skutky.“ Nejde jen o to, že Izrael má dávat na vědomí informaci o Božím jednání. Už vůbec nejde o to, že Izraelci by se měli takovým rozhlašováním nad druhé povyšovat: nás si Bůh vyvolil, v našich dějinách Bůh jednal. Izrael má Boží skutky rozhlašovat proto, že Hospodinova spása tu chce být pro všechny.

Ti, kdo bydlí na Sionu, tj. ti, kdo už Hospodinu uvěřili, mají tuhle zprávu vyřizovat ostatním, aby také oni mohli uvěřit. Lidé začali rozumět, že Hospodin se svou záchranou, pamatuje na všechny, když do světa přišel Hospodinův pomazaný, Ježíš z Nazareta, ten, který byl silnější než prorok Jan Křtitel a který bude křtít Duchem svatým a ohněm. Amen.