2. adventní, 9. 12. 2018
čtení Písma sv.: Mt 11,2-10 / Iz 35,1-10
písně: 273, S 239, 680, 627, 275, 360
Poušť i suchopár se rozveselí, rozjásá se pustina a rozkvete kvítím. Bujně rozkvete, radostně bude jásat a plesat. Bude jí dána sláva Libanónu, nádhera Karmelu a Šáronu. Ty uzří slávu Hospodinovu, nádheru našeho Boha. Dodejte síly ochablým rukám, pevnosti kolenům klesajícím. Řekněte nerozhodným srdcím: „Buďte rozhodní, nebojte se! Hle, váš Bůh přichází s pomstou, Bůh, který odplácí, vás přijde spasit.“
Tehdy se rozevřou oči slepých a otevřou se uši hluchých. Tehdy kulhavý poskočí jako jelen a jazyk němého bude plesat. Na poušti vytrysknou vody, potoky na pustině.
Ze sálající stepi se stane jezero a z žíznivé země vodní zřídla. Na nivách šakalů bude odpočívat dobytek, tráva tam poroste jako rákosí a sítí.
Bude tam silnice a cesta a ta se bude nazývat cestou svatou. Nebude se po ní ubírat nečistý, bude jen pro lid Boží. Kdo půjde po této cestě, nezbloudí, i kdyby to byli pošetilci. Nebude tam lev, dravá zvěř na ni nevstoupí, vůbec se tam nevyskytne, nýbrž půjdou tudy vykoupení. Ti, za něž Hospodin zaplatil, se vrátí. Přijdou na Sijón s plesáním a věčná radost bude na jejich hlavách. Dojdou veselí a radosti, na útěk se dají starosti a nářek.
Mám ráda adventní písně. Vděčně je zpívám a i díky nim pro mě advent dostává zřetelnější obrysy. 35. kapitola proroka Izajáše zní jako jedna z nich. Jako jedna z těch nejradostnějších – vždyť různá synonyma slova „radost“ v ní zazní hned 10x! To je tedy pořádná nálož! Izajáš zpívá vysloveně povzbudivě, vše tíživé a ohrožující je v té jeho vizi odstraněno či překonáno.
Je to píseň. Poezie. A ta se vykládá těžko. Připojuji tedy pár poznámek, jak jí rozumím.
Jásavá radost se u Izajáše netýká jen lidí. V první chvíli je jí naplněna poušť.
Nepředstavujme si Saharu s pískovými dunami, ale pustinu, suchopár, vyprahlou krajinu. Zprávy o úbytku vody v krajině, o nedostatku srážek, usychajících stromech, o tom, jak se Jižní Morava mění v polopoušť, respektive poušť, mi dělají starosti. O to srozumitelnější je mi Izajášův barvitý a silný obraz. Poušť se rozveselí. Poušť se rozjásá. Květy, barvami, životem. Z oblasti, kde hrozí smrt, kde se dá jen živořit, se stane místo, které životem přímo překypuje. A také krásou. Izajáš zpívá a přirovnává druhdy vyschlou pustinu k Libanónu, pohoří známému svými mohutnými a majestátními cedry, ke Karmelu, bohatému na vinice, sady a olivové háje i k přímořské nížině Šáron, proslulé loukami a rozkvetlými mokřady. Takhle vypadá podle Izajáše spása. Jako když v Hustopečích kvetou mandloně, jako když v Chlébském vyraší bledule, jako když Kamenný vrch zaplaví koniklece. Slyším v tom, že veliká Boží moc se týká celé země. Uzdraven jí může být nejen člověk, ale také prostředí, které ho obklopuje, život ve všech svých podobách, celé stvoření. A pak může klidně být jezero i tam, kde byla sálající step a zvířata mohou pokojně odpočívat, beze strachu z nebezpečí všude kolem, nevyhlazována zdevastovaným prostředím, neohrožována lidmi ani zlem. Tohle povzbuzení, radostný refrén přírody, mi z Izajášovy písničky vystupuje zřetelně. Jsem za něj upřímně vděčná. Jako je ve vyschlém kraji vzácná voda, tak je vzácná záchrana, o které prorok zpívá. Zvláštní, nesamozřejmý dar pro svět.
Spása, vysvobození, záchrana s sebou nese i obnovu všech blokovaných lidských schopností/možností. „Tehdy se rozevřou oči slepých a otevřou se uši hluchých. Tehdy kulhavý poskočí jako jelen a jazyk němého bude plesat.“ Gabriela Vlková, katolická teoložka a řeholnice, mluví v souvislosti s tímto Izajášovým obrazem o duchovní slepotě a hluchotě. Zaslíbení rozumí jako příslibu, že lidé nakonec poznají, uvědomí si, kdo je Hospodin, a začnou s ním ve svém životě počítat. Prozřou. Zaslechnou Boží hlas. Dává mi to dobrý smysl. Člověk skutečně leckdy jakoby neviděl, jakoby si seděl na uších. Ovšem moci si poskočit, zazpívat písničku, poslechnout vtip nebo báseň, podívat se na nebe nebo na lidi kolem, přečíst si knížku, to je něco tak silného a zároveň nesamozřejmého, že se ani trochu nezdráhám slyšet Izajášova slova jako zaslíbení obnovy pro všechno, co je nemocné, nefunkční, unavené, hendikepované.
V té písni se zpívá i o cestě a o Sijónu. Izajáš ji zpíval nejspíš těm, kdo o té cestě, pouti zpět do svatyně, do Boží země a Božího města, stále ještě snili. Obraz cesty jako návratu do Boží blízkosti, k Bohu, však může být srozumitelný i pro nás. Především, ta cesta bude! Bude naprosto bezpečná, žádný lev, žádní dravci, žádné šelmy na ní nebudou člověka ohrožovat, nebudou na něj číhat v záloze za zatáčkou. Bude dokonce taková, že na ní nezabloudí ani ten, kdo v mapě číst neumí a ztrácí se i v obchodě mezi regály. Ani kdyby to byl pošetilec, či expresivněji hlupák, nezabloudí, zpívá Izajáš. Cesta je pro tohohle proroka často symbolem chování, jednání. Cesta jako životní cesta. A ona bude. Bezpečná, sledovatelná, blbuvzdorná. Nebo spíš selhánívzdorná. To je síla.
„Slepí vidí, chromí chodí, malomocní jsou očišťováni, hluší slyší, mrtví vstávají, chudým se zvěstuje evangelium. A blaze tomu, kdo se nade mnou neuráží.“, odpovídá Ježíš Janovým učedníkům, když je jejich uvězněný učitel pošle, aby se Ježíše hezky narovinu zeptali, zda je tím, kterého všichni s nadějí a napětím očekávají. Nebo je třeba vyhlížet ještě někoho jiného?! Ale kdež! Doslova se plní to, o čem Izajáš zpíval, milý Jane! Vždyť ani ty sám nejsi jen třtina ve větru se klátící, jsi ten, který připravuje Mesiáši cestu!
Ježíš uzdravoval beznadějné případy, ba dokonce probouzel i mrtvé, projevoval se jako ten, kdo má moc svěřenou od Boha. Díky němu slepí skutečně viděli, chromí vstávali, malomocní byli očišťováni, mnoho nečistých duchů zahnal a lidi vracel zpátky tam, odkud je nemoc nebo lidská zloba vyštípaly. Pro evangelistu Matouše, stejně jako pro Lukáše, pro mnoho dalších i pro mě, přichází Boží záchrana v Ježíši a s Ježíšem.
Jenže Izajáš zpíval o věčné radosti a ta jaksi ještě není naplno. Starosti a nářek jsou stále ještě denní chleba člověka i stvoření. Co s tím, když tenhle slavnostní závěr Izajášovy písničky ještě pořád čeká na to, až bude moct zaznít fortissimo?! Možná to pak člověku zní trochu stonato? Falešně?
Izajášovi posluchači-současníci nejspíš také nebyli v situaci, kdy by mohli právě plesat. A přece měli slyšet tuhle radostnou, nadějeplnou písničku. A měli se na ni spolehnout. Navzdory tomu, co se dělo kolem. Izajáš zpívá o Bohu, který má nad zemí svrchovanou moc. Tento Bůh přijde svůj lid spasit. Tento Bůh jej vykoupil. Zastal se ho. Tento Bůh za něj zaplatil výkupné, aby ho osvobodil i zachránil. Na pomoc člověku nepřichází nikdo menší než Bůh. I tohle ujištění se v písničce několikrát opakuje. Všude tam, kde zní, roste naděje, přesto, co dalšího bují kolem.
„Dodejte síly ochablým rukám, pevnosti kolenům klesajícím. Řekněte nerozhodným srdcím: „Buďte rozhodní, nebojte se!“ Vzkaz. Úkol? Spíš pobídnutí. Povzbuzovat a posilovat ty, kteří se bojí, že tahle písnička je jen hezká iluze, protože skutečnost, která je kolem, vypadá všelijak a docela jinak, než jak se v ní zpívá. Tahle klopýtající srdce, tahle podlomená kolena je třeba podepřít, vyřizuje Boží výzvu prorok Izajáš.
S dětmi jsme dnes zpívali variaci Miloše Rejchrta: Pozdvihněte SVOJE srdce znavená, posilněte klesající kolena, otevřete, aby mohl dál. Inu, začít je potřeba u sebe. O naději se nedá jen vyprávět druhým, a přitom se uvnitř třást. Není doba k spánku, je čas nabrat sil, pominula noc a den se přiblížil, tak ať pro samou starost, nářky či všelijaké kvaltování nepřehlédneme jeho přibývající světlo. Stačí otevřít tomu, který přichází a naději nese s sebou.
modlitba
Pane a Bože, advent je čas čekání. Co přijde? Co přinesou dny před námi?
Žalmista vyznává, že jsi blízko všem, kdo k tobě volají. Nejdeme vstříc bezejmennému času, není daný osud, který se na nás valí. V adventu čekáme někoho milého, člověku nakloněného. Čekáme tebe!
Čekáme, voláme. Maranatha! Přijď. Buď nám blízko. Amen