4. neděle po Epifanii, 3. 2. 2019, Blahoslavův dům

čtení Písma sv.: Jr 1,4-10 / Lk 4,21-30

písně: ž 71, S 276 368, 647, 700, 163

Promluvil k nim: „Dnes se splnilo toto Písmo, které jste právě slyšeli.“ Všichni mu přisvědčovali a divili se slovům milosti, vycházejícím z jeho úst. A říkali: „Což to není syn Josefův?“ On jim odpověděl: „Jistě mi řeknete toto přísloví: Lékaři, uzdrav sám sebe! O čem jsme slyšeli, že se dálo v Kafarnaum, učiň i zde, kde jsi doma.“ Řekl: „Amen, pravím vám, žádný prorok není vítán ve své vlasti. Po pravdě vám říkám: Mnoho vdov bylo v Izraeli za dnů Eliášových, kdy se zavřelo nebe na tři a půl roku a na celou zemi přišel veliký hlad. A k žádné z nich nebyl Eliáš poslán, nýbrž jen k oné vdově do Sarepty v zemi sidónské. A mnoho malomocných bylo v Izraeli za proroka Elizea, a žádný z nich nebyl očištěn, jen syrský Náman.“ Když to slyšeli, byli všichni v synagóze naplněni hněvem. Vstali, vyhnali ho z města a vedli ho až na sráz hory, na níž bylo jejich město vystavěno, aby ho svrhli dolů. On však prošel jejich středem a bral se dál.

Být či nebýt... ...prorokem? Jeremiáš na to říká: pokud jde o mě, já bych se bez toho i obešel. Vždyť co já budu komu povídat? Ani nevím, jak bych co řekl, navíc na to ještě nemám ten správný věk. Boží odpověď? Jeremiáši, nemel! Kam tě pošlu, tam zkrátka půjdeš a mluvit budeš, co ti povím já, s tím si hlavu lámat nemusíš. Ale neboj! Budu s tebou!

Pokud jde o Ježíše, nezdá se, že by ho Bůh musel 2x přemlouvat. To spíš ty kolem... Marii, Josefa, Zachariáše,... Ježíš se nezdráhal. Však taky víckrát zažil cosi, o co se dalo opřít. I při křtu. Jakmile se vynořil z vody, odněkud přiletěla holubice a zamířila rovnou k němu. A jak ho ovanula křídly, dýchlo na něj samo nebe a objalo ho v náručí. V tom závanu větru Ježíš uslyšel, co každý syn touží slyšet od táty:
Jsi můj kluk.
Mám z tebe radost.
Věřím ti.
Ježíš se do toho dal. Učil kde všude po Galileji. Lidi si ho chválili. Panečku, to stojí za to! A pak přišel Nazaret. Domácí půda. Tady Ježíš vyrostl, tady ho lidé znají od malička, tak říkajíc od plenek. Tady najednou není ten člověk bez minulosti, který mění přítomnost a dává naději do budoucna, jako jinde. Tady se to neobejde bez předporozumění a ovšem taky bez předsudků, vždyť je to přece synek tesaře Josefa odvedle!
I v Nazaretě dostal Ježíš slovo. V synagoze, ve shromáždění. A přesto, že ho kdekdo znal a koukali trochu shovívavě, zkusil to. Četl z proroka Izajáše. Vybral to, co lidé měli slyšet:
Nebeský vítr mi vane do plachet –
nesu skvělé zprávy těm, kdo jsou na tom zle!
Přicházím potěšit zdeptané depkami,
osvobodit vězně samoty,
obejmout věčné outsidery,
rozsvítit temné tunely,
dát novou jiskru těm, kdo už nemohli,
a vyhlásit globální amnestii –
vždyť už je podepsaná v nebi!
To už ho všichni napjatě poslouchali. A čekali, co jim k tomu řekne. „Dnes se splnilo toto Písmo, které jste právě slyšeli.“ Boží sliby se plní a vy jste toho svědky. Evangelista Jan by možná ještě nechal Ježíše říct: Já jsem to! Nevím, jestli si vůbec dovedeme představit, jak to těm lidem v Nazaretu znělo. Někteří zůstali s pusou dokořán. Taková laskavá slova? Slova milosti? Slova evidentně od Boha? Je to vůbec možné? Byli tam i tací, co nadšeně přikyvovali. Pěkně to umí ten Josefův kluk vyložit! Těžko říct, nakolik pochopili. Ale vyskytly se i pochybnosti. Na co si to hraje? Kam na to chodí? Možná, že by Ježíšovu reputaci spravil třeba malý zázrak, něco, co by potvrdilo jeho slova.

Ježíš tu vystupuje s prorockou autoritou a jako prorok taky vidí až do žaludku těm, kdo mu naslouchají. Tuší, co po něm asi Nazaretští chtějí, ale místo aby se „legitimoval“ zázrakem a vytřel nedůvěřivcům zrak a zavřel jim pusy, ještě přileje olej do ohně. Odmítá se nechat tlačit do postoje charakterizovaného příslovím: „lékaři, uzdrav sama sebe“ tedy, nebuď jen pro druhé, sám máš bolavých míst dost, udělej něco pro sebe, pro rodinu, udělej taky něco pro ty „své“ a ne jen pro „cizí“. Udělej něco velikého i tam, kde jsi doma. Tohle našeptávání už Ježíš zažil. Tyhle divné nápady: „jsi-li Syn Boží, udělej si z kamení chleby, seskoč z věže, sáhni po světovládě“. Tentýž hlas pak zazní ještě jednou: „jsi-li Syn Boží, sestup z kříže“. 3x tomu čelil na poušti. A neuhnul. Na kříži už vůbec ne. Tak neuhnul ani v Nazaretě. Zázraky na počkání zkrátka nebudou!
To je k naštvání. Co ale lidi opravdu zvedne ze židle, jsou Ježíšova slova o dalších velkých prorocích, Eliášovi a Elíšovi. „Amen, pravím vám, žádný prorok není vítán ve své vlasti. Po pravdě vám říkám: Mnoho vdov bylo v Izraeli za dnů Eliášových, kdy se zavřelo nebe na tři a půl roku a na celou zemi přišel veliký hlad. A k žádné z nich nebyl Eliáš poslán, nýbrž jen k oné vdově do Sarepty v zemi sidónské. A mnoho malomocných bylo v Izraeli za proroka Elizea, a žádný z nich nebyl očištěn, jen syrský Náman.“ Jakoby jim říkal: s vámi to nejspíš nepůjde. Vy jste jako ti Izraelci tehdy, úplně zabetonovaní ve svých pseudopořádcích, za těmi vůbec nemělo smysl někoho posílat. Tak šli proroci k sousedům a vida!, tam to přineslo ovoce. Vy asi taky přijdete zkrátka – pro vlastní nevíru.
Tak on místo zázraků bude ještě kritizovat! Z nás bude dělat bezvěrce?! To teda ne! Dotčení, zklamání a pohoršení nad Ježíšovým zájmem o ty za humny probudí hněv. Další proroctví se tu naplňuje. To Simeonovo, které zaznělo v Chrámu nad ještě docela malým Ježíšem. Že bude znamením, kterému se mnozí budou také vzpírat. Vzpírají. Hněv lidi zaslepil, otupil rozum i cítění a probudil touhu po krvi. Pryč s ním! Ven, za město, shodit ho ze skály, jako cizince, beztak se tak chová! Lynč venku za městem, bez řádného soudu? Který že je to vlastně příběh? O Štěpánovi, jednom z prvních 7 jáhnů, o tom, co ho ukamenovali? Nebo už čteme Pašije? Ne, ještě ne. Ještě nepřišla ta hodina. A tak Ježíš prochází středem rozvášněného davu. Jde dál. Jeho cesta pokračuje.
Zvláštní moment, že? Jak to dokázal? Jak jim unikl? To se nějak šikovně schoval? Nebo ho chránil Bůh? Podle toho, jak píše evangelista Lukáš, sázím na to druhé, ale vlastně na tom asi tolik nesejde. Podstatné je, že poslední pokus o likvidaci, ten jeruzalémský, ve světle událostí v Nazaretu není vítězstvím moci protivníků, ale Ježíšovým krokem na cestě.

Nejde si nevšimnout, že ti Nazaretští se nám nepříjemně podobají. Nebo ještě spíš my jim. Nejsou to ti za humny, nejsou to ti cizí, jsou to ti uvnitř. Ti, kdo jsou doma v náboženské tradici. Církev, chcete-li. Ti, kdo znají proroka Izajáše i příběhy o Eliášovi a Elíšovi. Ti, pro které je ta dobrá zpráva o veliké Boží lásce vlastně až samozřejmá, ale zároveň ti, kdo ji jaksi nedovedou slyšet. Přijmout. Protože je překvapivá. Protože nabourává zaběhaný řád a ustálené představy o Bohu. Protože nevypadá tak, jak by to člověk čekal. Je to znepokojivé, ale neměli bychom v tom příběhu přeslechnout, že právě ti, kdo Ježíše dlouho znají, mají tak veliký problém s tím, jaký je ve skutečnosti, jak se liší od jejich představ a očekávání. My, děti z církevních i necírkevních rodin, ovšem v církvi nějak zabydlení, někdy Ježíše taky málem považujeme za svého. A taky se umíme nevraživě šklebit, když vidíme, že a jak mocně působí Kristus mimo nás, mimo naše společenství, třeba v nějaké jiné partě nebo dokonce za hranicemi církve. Náš pohled na něj i na jiné je svázaný s mnoha předsudky a představami. A že by někdo problematizoval naši věrnost těm správným principům a tradicím? Že by si do nás rýpnul tak, jak to udělal Ježíš Nazaretským svou připomínkou Eliáše a Elíši? Kdo ví, kam až bychom ho poslali. Nebo hnali. Ne, tuhle roli se sebe nemůžeme setřást jen tak.

Přesto se i před námi se stále otvírá i ona původní otázka: být či nebýt prorokem? Nechat si dobré zprávy pro sebe nebo to dát dál?
Člověk by skoro řekl, že raději ne. Nebývá to zrovna med, tohle ohlašování Božích zpráv, Jeremiáš i Ježíš by mohli vyprávět. Na druhou stranu, jestli doma není žádný prorokem, tak stejně nemá moc smysl se snažit a navíc, když mě nikdo nevyslechne, je vlastně chyba na straně příjemců, ne na mé... Za tenhle konec to asi vzít nemáme. To je čirý alibismus.
Ježíš ve svém vlastním, domácím a domovském prostředí zaznamenal zřetelný neúspěch. Fakt. A nijak se to nezastírá, evangelista Lukáš to klidně napíše. Ten Ježíšův neúspěch je v zásadě dost velký průšvih, málem to skončí lynčem. A světe, div se!, nejenže to neskončí násilnou vraždou, ale neskončí to ani Ježíšovým strachem, rezignací, touhou po pomstě. Prohra? Dobrá, tady to nevyšlo, jde se dál!
Navíc to Ježíš mohl docela dobře tušit dopředu. Že narazí. Ale neváhal. Narazil – ne nesrozumitelností, nýbrž obsahem. Jenže to nevzdal a zkoušel to dál. Bůh je s vámi, ne proti vám, tak se na to spolehněte a namiřte si to jeho směrem!
Když s tímhle člověk vyrukuje, nárazům a odmítnutí se nevyhne. Ne každý to chce a je připraven slyšet. Ani Ježíše všude nechtěli poslouchat. Boží projekty však naštěstí nestojí jen na naší upachtěné lidské snaze. A ten největší nezmařila ani smrt. Tak ještě jednou, co že to říkal Hospodin Jeremiášovi? Neboj, budu s tebou.
Spoléhám na to, Pane! Amen

modlitba ke kázání
Pane, prosíme tě, dej, abychom uměli naslouchat. Nauč nás poslouchat tvoje Slovo. Dej, abychom uměli uslyšet nové věci a nestáli pořád jen na svém. Nauč nás také, jak naslouchat jeden druhému, a říct správná slova v ten pravý čas. Amen.